Refresher mluvil s lidmi, jejichž rodiče jsou „závislí na práci“.
Workoholismus, tedy „závislost na práci“, je ve společnosti často odměňován. Uznáním, respektem, penězi – úspěchem. Práce přece šlechtí.
Na rodiny i děti, které v těchto rodinách vyrůstají, přitom může mít v jistých ohledech podobný vliv jako jiné závislosti – mnohdy totiž vede například k emočnímu zanedbávání. „Workoholismus je typem závislostního chování, které negativně ovlivňuje životní styl člověka. Ostatní kvality života jsou obětovány na oltář pracovnímu výkonu, kariéře, růstu, plnění povinností. Workoholik nakonec často zničí sám sebe, ale ještě předtím to odskáčou vztahy, tedy i vztahy s vlastními dětmi,“ vysvětlil v rozhovoru pro Refresher psycholog Adam Suchý.
Refresher mluvil s několika lidmi, kteří takovou rodinnou zkušenost mají. Jak vypadá vyrůstání s rodičem, který je „závislý na práci“?
Viktor (27): Odvozuji vlastní hodnotu od práce
Kdo ze tvé rodiny může být považován za workoholika*workoholičku?
Můj otec. Celý život byl řemeslník, poslední léta pracuje jako skladník. Zároveň je truhlář, takže vždycky, když přijde z práce domů, jde ještě pracovat na něčem svém. Vyrábí různý nábytek pro známé a rodinu. Takhle to měl celý život nastavené.
Začal jsem to pojmenovávat až v posledních letech, což platí i pro něj samotného. Náš vztah prošel proměnou, co se týče otevřenosti. Celý život mohl jet ve velmi náročném tempu, což teď přestává být možné. Stárne a zjišťuje, že mu dochází síly. Je pro něj těžké se s tím vyrovnat. Zasáhlo mě, když mi řekl: „Dřív jsem si myslel, že jsem nezničitelnej. Teď už cítím, že to tak není.“
Občas mu už vypovídá tělo, které doteď vnímá jako nástroj. Jenže k nějakým nástrojům se občas choval lépe než k sobě. Když něco bylo opotřebované, vyměnil to. Když něco bylo rozbité, nechal to opravit. Ale k sobě se takto často nechoval. Až tento rok v tom nastává nějaký obrat. Na jaře nám třeba řekl, že od února přestává cítit levou ruku, takže se začíná učit jíst pravou. Až po našem nátlaku to začal řešit. Také jsem ho dotlačil k tomu, aby šel na terapii.
Říká, že ho to zpětně mrzí. Že z něj takovou „mašinu na práci“ udělalo okolní prostředí a jeho rodina.
Teď se přede mnou čím dál více otevírá. Říká, že ho to zpětně mrzí. Že z něj takovou „mašinu na práci“ udělalo okolní prostředí a jeho rodina. Že svoji hodnotu odvozuje od práce. V dětství chodili se sourozenci pravidelně přes den do školy a odpoledne šli pracovat na pole. O víkendu se taky pracovalo, kromě neděle odpoledne. Táta z toho prostředí nikdy neutekl, rodiče žijí ve sdílené domácnosti s rodiči z tátovy strany. Lidé kolem něj po něm navíc neustále něco chtějí, je to „náš známý truhlář“, takže se na něj lidé často obrací a on nechce odmítnout. Připadal by si, že selhal, že neobstál.
Symptomatická pro mě je vzpomínka z loňských Vánoc. Byli jsme doma s rodiči, byly svátky, volno. Přijel k nám na návštěvu můj strýc. Když viděl tátu na gauči, první věta, co řekl, byla: „Ty vole, tady se leží.“ Nemyslel to zle, ale podobné mini promluvy mohou člověka s takovým nastavením, jako má můj táta, zasáhnout.
Jaké to bylo vyrůstat s rodičem workoholikem? Jaké klíčové momenty nebo vzpomínky ti utkvěly v paměti?Dlouho jsem si to neuvědomoval, ale vnímal jsem jeho nepřítomnost. Bylo „normální“, že táta přicházel domů za tmy a v létě pracoval od sedmi do sedmi. V jedno období navíc o víkendech hrával v kapele, takže jsem ho moc nevídal ani o těch večerech. Přijížděl v noci a ráno zmizel zase do dílny.
Žili jsme v třígeneračním domě, takže jsem se sám vyrovnával s vlivem dědy. Řekl bych, že to „prokapávalo“ z jednoho na druhého. Od mala jsme také pracovali na poli a pozemcích. Očekávalo se od nás, že budeme umět všechny manuální práce, že když se něco děje, tak pomůžeme. Kdykoli, když jsem měl prázdniny, což mělo být období volnosti, jsem se bál, co budu muset dělat. Že se bude něco dít a já budu stejně nakonec muset pomáhat. Občas jsem se sám sebe ptal, jestli jsem jejich dítě, nebo jen levná pracovní síla. Jestli mě mají rádi i kromě toho, že jim pomáhám. Samozřejmě chceš rodičům pomoci, ale zároveň chceš mít občas volno nebo chceš mít během dospívání čas na to se poznat, trávit čas, jak chceš ty.
V kontextu workoholismu se mluví i o emočním zanedbávání. Měl jsi takový pocit?
Nedávno jsem na terapii mluvil o tom, že jsem ze strany rodičů nepocítil pocit bezpodmínečné lásky. Pamatuji si, že když mi bylo pět nebo šest a brečel jsem, protože se mi něco nelíbilo, byl jsem naštvaný nebo smutný, často se objevovaly myšlenky, že mě nikdo nemá rád. Že jsem si tu lásku asi nezasloužil. Vypadalo to, že děti kolem mě měli jejich rodiče radši. Nevím ale, do jaké míry to souviselo s workoholismem.
A když říkáš, že jsi měl pocit, že jejich láska byla podmíněná, čím podle tebe byla podmíněná? Proč ses tak cítil?
Hledal jsem nějakou chybu v sobě. Přemýšlel jsem, co dělám špatně. Snažil jsem se to racionalizovat. Když jsem to v záchvatu breku řekl nahlas, tak mě samozřejmě uklidňovali, že to tak není, že mě rádi mají. Ale z nějakého důvodu jsem jim nevěřil, nebylo to ujišťující.
Neměl jsi pocit, že je jejich láska podmíněna výkonem?
No jakoby jo. Můj starší bratr pomáhal tátovi víc než já, takže jsem pak míval pocit, že se mají raději. Rozuměl věcem, kterým jsem já nerozuměl, ale které právě cenil náš otec. Já jsem třeba místo manuálních prací trávil více času s mámou v kuchyni. Takže máš pravdu, měl jsem pocit, že když nezvládám manuální zručnost, která se u nás v rodině cenila, tak jsem méněcenný. Méně hodnotný.
Formovala nějak tahle zkušenost tvoji vlastní pracovní etiku nebo hodnoty? Tvoje vlastní ambice?
Určitě, mám pocit, že toho musím dělat hodně, že se musím osvědčit. Kladu na sebe vysoké nároky, co se týče výkonu. Málokdy jsem se svými výsledky spokojený. Cítím velkou nejistotu, když musím svoji práci prezentovat nebo se za ni postavit. Mám strach, že jsem něco udělal špatně, že jsem tomu nevěnoval dost času, že jsem to nějak „ošulil“. Určitě se vyrovnávám se syndromem podvodníka jako spousta lidí okolo mě.
Táta mě v sobě vidí a vyčítá si to.
Táta mě v sobě vidí a vyčítá si to. Vždycky mi říká, že to dělám blbě, že nemám být jako on. Když jsem u nich na návštěvě a něco potřebuji večer dodělat na notebooku, kroutí hlavou a říká mi, abych tolik nepracoval. V tu chvíli se cítím i tak nějak důležitě.
Často, jako on, neumím na věci říkat ne. Mám neustále pocit, že je třeba něco udělat a že to nikdo jiný neudělá nebo že je to potřeba udělat teď hned. Že to nepočká. A pokud něco odložím, celou dobu na to myslím. Neustále práci vnímám jako zátěž, kterou je třeba odbavit a zbavit se jí. Jenže pak vždycky přijde další.
Je to hodně otázka ambic a snahy obstát sám před sebou. Mám v sobě asi zakořeněno to, že se chci ohlédnout a vidět za sebou „to dílo“, co člověk dokázal a vytvořil. Otisklo se do mě odvozování vlastní hodnoty od toho, co jsem dokázal. Táta to měl navíc spojené s pomocí ostatním, chtěl se cítit prospěšný. I to je asi něco, čím chceš zaplnit vnitřní prázdnotu. Že se na tebe někdo obrátil a ty jsi mu byl schopen pomoci.
Jak s tím sám pracuješ? Snažíš se odkládat nánosy všeho, co jsi popsal?
Zatím na to nemám čas.
To je také poměrně symptomatická odpověď.
Jo no, ale zatím své nastavení nijak neproměňuji. Od střední jsem zvyklý na to, že stíhám hodně aktivit.
Je to téma, které řešíš na terapii?
Ano, ale nejde mi to. Jsem v takovém kruhu. Vyčítám si, že mám takové ambice, jaké mám, ale zároveň se jich nedokážu vzdát. Je to těžké. A je pro mě náročné pracovní nabídky odmítat – mám strach, že toho člověka zklamu, že jsem neobstál. A když je přijmu, cítím tlak, abych odvedl dobrou práci.
Je to podobné, jako když jsem mluvil o tom utěšování rodiči. Řeknou ti, že tě mají rádi. Ty to slyšíš a máš to v paměti a v rozumu. I v tomto případě si racionálně řeknu, že dává smysl neodvozovat svou hodnotu od práce, ale nějak to prožít, vtělit to do sebe a přidat do své mentální sady je hrozně těžké a neumím to. Neříkat si, že se nerovnám své práci a svému výkonu. Je to ale těžké i pod vlivem kapitalismu.
Martina (27): Jak bych si mohla na rodiče stěžovat, když si jich okolí váží a mám všechno, na co si vzpomenu?
Kdo ze tvé rodiny je workoholikem a jaké bylo tvé vyrůstání? Jaké klíčové momenty nebo vzpomínky ti utkvěly v paměti?
Za workoholika bych označila svého otce. Pracovně poměrně často cestoval do zahraničí, čemuž se podřizoval chod celé rodiny a také dlouhou dobu kariéra mé matky. Dodnes si vzpomínám, že vždy, když přišel otec domů z práce, většinou nejdříve na osmou večer, byla jsem jako na trní, s jakou náladou se vrací a jestli bude doma dusno. Pokud byla nálada dobrá, přečetl mi třeba pohádku na dobrou noc, jinak se navečeřel a znova se přesunul k práci. Dost často ale také frustraci z práce přenesl domů a dokázal dost přepnout a být plný slovních výčitek. Bylo znát, že si na nás tak trochu vybíjí svoji nespokojenost, únavu a přepracovanost.
V naší rodině zároveň koluje jako roztomilá historka, že jsem se za ním jako malá rozběhla s rozpaženými pažemi po jeho návratu ze zahraničí a zahlásila: „Co pivezl“ (Co jsi přivezl). Bylo totiž zvykem, že svoji nepřítomnost vynahrazoval dárky.
Ovlivnilo workoholické chování tvého rodiče dynamiku vaší rodiny a vztahy u vás doma?
Velmi silně. Netrávili jsme spolu jako rodina nikdy moc času a spíš jsme se chovali jako individuální jednotky. Na výlety se u nás de facto nejezdilo ani jsme netrávili čas společnými aktivitami. Plavat jsem se naučila až na školním plaveckém kurzu ve třetí třídě, poprvé jsem lyžovala na lyžařském kurzu a na kole mě naučila jezdit sousedka na chalupě.
V životě jsme si spolu jako rodina nezahráli deskovou hru.
Pokud mi paměť dobře slouží, v životě jsme si spolu jako rodina nezahráli deskovou hru. Když se dneska sejdeme, přenáší se to do jakéhosi vzájemného odpojení, kdy si stejně každý radši sám dělá svoje, než že bychom společně něco podnikali.
Cítila ses tedy zanedbávaná nebo přehlížená? Jak ses s těmito pocity vyrovnávala?
Vždycky jsem tak nějak podvědomě vnímala, že nás otec se sestrou samozřejmě má rád, ale sebe a své úspěchy má radši. Pamatuji si, že mě už i jako starší zasáhlo, když nebyl na mém maturitním plese, kde jsem měla proslov za celý ročník, protože upřednostnil pracovní cestu, kde jeho přítomnost nebyla bezpodmínečná. Workoholismus je v tomhle zvláštní závislost, protože se na rozdíl od jiných závislostí mimo rodinu propisuje spíše tak, jak si ho jako společnost ceníme – výkonem, úspěchy a finančním zajištěním. O to hůř jsem si jako dítě připadala: mám přece na první pohled všechno, ale i tak se cítím nedoceněná, plná pocitů viny a toho, že nikdy nebudu ničí prioritou.
Upřímně mi docela dlouho trvalo, než jsem si urovnala, z čeho tyto pocity, které se mi přenáší do úzkosti, mohou vycházet, protože některé jejich spouštěče byly skryty pod maskováním rodinné idylky. Jak bych si mohla na rodiče stěžovat, když si jich okolí váží a já mám všechno, na co si vzpomenu? To spíš musí být „něco špatně se mnou“.
Mám přece na první pohled všechno, ale i tak se cítím nedoceněná, plná pocitů viny a toho, že nikdy nebudu ničí prioritou.
Formovalo to tvoji vlastní pracovní etiku, hodnoty nebo ambice?
Domnívám se, že velkou měrou ano. Cítím, jako bych v sobě měla zakódováno, co znamená být úspěšná, a otec je toho skvělým vzorem. Úspěch a výkon musí být vždy prioritou. Jednou mi řekl, že jakmile nejsem první, tak ho nezajímá, kolikátá jsem. Aplikoval na malé dítě svá vlastní přísná měřítka. A já jsem si to vzala za své, protože jedině pak jsem od něj mohla slyšet pochvalná a vřelá slova. Perfekcionismus se mi doteď promítá do všech sfér života a odbourávám ho spíš postupně, mám depresivní sklony, a jakmile nenaplním očekávání, cítím se nekompetentní a jako bych si nezasloužila žádné ocenění. Málokdy vnímám, co se povedlo, spíš vidím, co všechno mohlo být lepší.
Mluvila jsi s ním o jeho chování a jeho dopadu na tvůj život?
Společně tato témata zvládáme otvírat spíš pomalu, což ale možná vyplývá z toho, že doma není zvykem něco hluboko rozebírat. Nicméně otec svoje fungování hodně přehodnotil od doby, co utrpěl lehkou srdeční příhodu v poměrně stále mladém věku. Měl k ní genetické predispozice, ale lékaři mu oznámili, že si svým životním stylem vůbec nepomohl, naštěstí ale všechno tenkrát dopadlo dobře. Byl to velký šok, ale k něčemu pozitivní impulz – ubral na pracovním tempu a získal určitý nadhled.
Jednou mi řekl, že jakmile nejsem první, tak ho nezajímá, kolikátá jsem.
Já mu určitě nechci nic zazlívat, vím, že fungoval tak, jak nejlépe uměl, a věřil, že pro nás dělá to nejlepší. Sama se teď v rámci svých terapií snažím dobře porozumět tomu, v čem mě to mohlo ovlivnit, v čem mi to dobře neslouží a jak se třeba některé vzorce odnaučit. Domnívám se, že všichni si s sebou z dětství určité balvany táhneme, ale to neznamená, že je po cestě nemůžeme setřást. A když ne na základě společných rodinných rozhovorů, tak klidně po vlastní ose.
Vojtěch (25): Workoholismus jako těžký závoj ležící na vztahu otec–syn
O koho ze tvé rodiny se jedná? A jaké to bylo vyrůstat s rodičem workoholikem?
Život s tátou workoholikem bych rozdělil na dvě etapy. Dětství a dospívání – od 12 let dál. Úplně nejklíčovějšími vzpomínkami, které mám s tátou a jeho workoholismem spojené, jsou letní prázdniny, konkrétně dovolené v Chorvatsku.
Od mala jsem měl atopický ekzém a dermatoložka rodičům doporučila, aby mě brali k moři. A tak jsme jezdili do Chorvatska. Na rozdíl od všech ostatních dětí jsem tam já nebyl týden, dva, ale čtyři nebo pět týdnů. Celou tu dobu jsem tam byl s mamkou, táta byl doma a pracoval, měl středně velkou firmu. Sám si nemohl dovolit být s námi celou dobu, musel pracovat. Jezdil za námi vždy na pár dní autobusem nebo autem. Ze čtyř týdnů tam s námi byl maximálně sedm dní. Na ty dny, kdy tam s námi byl, jsem se ale těšil ze všeho nejvíc a vždycky to stálo za to.
Samozřejmě si dnes uvědomuji, že je jen málo dětí, co měly takové štěstí a mohly trávit tolik času u moře – a ještě méně tátů by si mohlo dovolit být od práce déle, než byl ten můj. Ale jsou to moje první vzpomínky na fázi „tatínek tu není, protože je v práci“.
Ovlivnilo workoholické chování tvého rodiče dynamiku vaší rodiny a vztahy doma?
Tátovo chování rodinný život ovlivnilo, naštěstí ale ne v rovině vztahů mezi ním a mamkou. Jeho workoholismus se projevoval tím, že jsem ho ráno často ani nepotkal, protože když jsem se chystal do školy, tak už byl v práci a večer se vracel pozdě a často byl tak unavený, že neměl energii se mi věnovat. Kromě víkendových návštěv babičky, které většinou byly na celý den, si nevzpomínám na to, že bychom spolu trávili o víkendech čas na výletech nebo společným hraním.
Tatínek tu není, protože je v práci.
Od mých 11 nebo 12 let jsme spolu však trávili spoustu času prací. Nejsem si zcela jistý, jestli to byla jeho představa společně stráveného času, nebo jestli to byla jen snaha udržet mě pryč od obrazovky počítače, ale naprosto jsem to nenáviděl. Někdy to byl celý víkend, který jsem v dobrém případě trávil na zahradě, v tom horším u táty ve firmě.
Někdy byly úkoly, které mi zadával, naprosto nesmyslné a tím víc mě štvaly, protože jsem to vnímal jen jako ztrátu času. Například jsem jednou dostal za úkol vyhrabat suť z vysoké trávy, která byla v rohu areálu jeho firmy. Nic tam nestálo, ta suť tam ničemu nepřekážela, vysoká tráva tam je i dnes, po 12 letech. Já tím tehdy ale strávil celé dopoledne. Takových úkolů jsem dostal nespočet, ale abych tátovi nekřivdil, dost jsem se u práce s ním i naučil. Vymaloval jsem několik kanceláří, pokládali jsme spolu drenáž na stavbě, na rozdíl od spousty svých kamarádů dokážu pojmenovat a použít víc než tři druhy nářadí.
Cítil ses někdy zanedbáván nebo přehlížen kvůli zaujetí rodiče prací? Jak ses s těmito pocity vyrovnával?
Čím jsem byl starší, tím více času jsem potřeboval na práci do školy a na učení. Byl jsem na osmiletém gymnáziu a táta respektoval, že potřebuju prostor pro plnění školních povinností.
Jako malý jsem neměl pocit, že by mě táta zanedbával, prostě jsem to bral tak, jak to bylo. Jako starší jsem byl rád, když jsem s ním nemusel jít pracovat. Nejen že mě to nebavilo, s tátou je navíc při práci hrozně těžké vycházet. S přibývajícím věkem mi pochopitelně přibývaly i názory a táta to nebyl schopen tolerovat. Pro něj existuje jen jeden správný postup a přes to nejede vlak. Dokáže ho popudit i prostý dotaz na to, proč to děláme takhle, a ne jinak. Veškeré konflikty, které jsme spolu měli, vycházely z toho, že jsme spolu pracovali. Já tak postupem času nabyl dojmu, že nic nemůžu udělat správně, protože jsem měl tátu za krkem, a pokud to nebylo přesně tak, jak si to představoval, nebylo to dobře.
Paradoxně jsem tak často i zveličoval, kolik povinností mám, jen abych se vyhnul tomu být s ním. Když byl doma, byl jsem nervózní, kdy zase přijde práce nebo blbé řeči na to, že například hraji na počítači, místo abych dělal něco pořádného. Mezi mými 12 a 16 lety mi tak bylo nejlíp, když byl táta v práci a já se necítil být pod tlakem.
Já tak postupem času nabyl dojmu, že nic nemůžu udělat správně, protože jsem měl tátu za krkem, a pokud to nebylo přesně tak, jak si to představoval, nebylo to dobře.
Formovala nějak tahle zkušenost tvoji vlastní pracovní etiku nebo hodnoty? A co tvoje vlastní ambice a volbu kariéry?
Uvědomuji si až v posledních pár letech, jak moc mě tátův workoholismus formoval. Na jednu stranu vděčím tátově tvrdé práci za to, že jsem se měl v životě dobře, a chtěl bych být schopen svoji budoucí rodinu zaopatřit tak jako on. Zároveň bych si ale moc přál, abych mohl trávit více času se svými budoucími dětmi. V tomhle ohledu jsem zřejmě stereotypní představitel svojí generace a myšlenka work-life balance je mi velmi blízká, nechci svůj život zasvětit práci.
Mluvil jsi se svým rodičem workoholikem o jeho chování a jeho dopadu na tvůj život? Pokud ano, jak tyto rozhovory probíhaly a co jste se z nich naučili?
S tátou jsem jeho workoholismus nerozebíral. Náš vztah se postupem času proměnil k lepšímu. Čím víc času jsem musel věnovat škole, tím méně po mně chtěl pomoc s prací, nechal mě víc a víc žít svůj vlastní život. Absolutní osvobození přišlo s příchodem na vysokou školu.
Práce je jeho největší koníček.
Jeho pracovní návyky zůstaly, ale je pravda, že s postupujícím věkem ubral na tempu. Vymluvit si to nenechá, práce je jeho největší koníček – což značně komplikuje výběr dárků k narozeninám a Vánocům... A nikdo už to ani nezkoušíme.
S tátou jsme si minulý rok vyříkali spoustu věcí, které mě trápily a částečně pramenily i z jeho workoholismu (již zmíněný pocit, že nikdy nedělám nic správně, protože jediná správná cesta, jak věci dělat, je ta jeho). Vzal to nad očekávání dobře, omluvil se mi a od té chvíle se cítím, jako by byl sejmut těžký závoj, který ležel na našem vztahu.
Roman (24): Pořád žiju filozofií tvrdé práce
O koho ze tvé rodiny se jedná? A jaké to bylo vyrůstat s rodičem workoholikem?
Vyrůstal jsem s rodiči workoholiky, že jsou ale workoholici oba, jsem pochopil až později, protože máma byla rodičem v domácnosti a dokud jsem byl nesamostatný, pracovala jen na poloviční úvazek. Otec měl ale velmi náročnou podnikatelsko-stavitelskou práci, v rámci které cestoval po celé republice, často byl mimo domov i několik dní, a tak jsem ho vídal jen zřídka.
Paradoxně si ale přímo z vyrůstání žádné konkrétní vzpomínky spojené s intenzivní prací nepamatuji. Mnohem živější jsou až ty čerstvější, kdy se máma vrátila na plný úvazek do práce, na směnný provoz. Často v práci tráví i přes 12 hodin denně, jezdí do ní o několik hodin dříve, než by bylo potřeba, a pracuje v šílených podmínkách, s chaotickým vedením, často bez kolegů, kteří dostávají výpověď a podobně. I když už několikrát vyhrožovala výpovědí, v práci zůstává, protože se bojí, že už o ni kvůli věku nebudou mít jinde zájem. Nadmíra pracovního stresu a zatížení je na ní ale znatelná.
Ovlivnilo workoholické chování tvých rodičů dynamiku vaší rodiny a vztahy doma?Dynamiku ovlivňovalo spíše rodičovskými rolemi. Vychovávala mě totiž (day-to-day) především máma, zatímco tátu jsem bral jako spíše rozmazlujícího, oblíbeného rodiče. V podstatě jako když by tě někam vzal strejda nebo prarodiče. Přijde mi, že se s pubertou role spíše otočila, protože se profil tátovy práce proměnil, byl častěji doma, více se u něj projevil vysoký tlak a obecný cholerismus a snažil se mě více „vychovávat“. Možná částečně jako kompenzaci za méně času, který mi věnoval v dětství.
Cítil ses někdy zanedbáván nebo přehlížen kvůli zaujetí tvého otce prací?Tohle jsem i kvůli snaze mámy necítil. Jen vím, že mi občas bylo líto, že s námi táta není trochu víc. Naopak v pubertě jsem ale byl naštvaný, že je táta doma, protože monitoroval a omezoval, kolik času trávím hraním her na počítači – teenageři jsou bizarní stvoření.
Formovala nějak tahle zkušenost tvoji vlastní pracovní etiku nebo hodnoty? A co tvoje vlastní ambice a volbu kariéry?Myslím, že velmi výrazně. Workoholismus se ve mně kvůli rodičům a i kvůli velmi přísnému přístupu k financím velmi hluboko zakořenil. Už ve 14 letech jsem začal chodit s tátou na brigádu, od 15 jsem pracoval na klasických brigádách. Z počátku jsem pracoval opravdu šíleně intenzivně, touha po nezávislosti a vlastním příjmu ze mě udělala tak trochu šílence.
Workoholismus se ve mně kvůli rodičům a i kvůli velmi přísnému přístupu k financím velmi hluboko zakořenil.
Pamatuji si, že jsem někdy během prvních měsíců, pochopitelně během léta, jako hotelový číšník pracoval tuším snad deset dvanáctihodinových směn za sebou, což mě rychle vyšťavilo a rychle přišly i zdravotní potíže. Brzké vstávání, každý volný den na place, odpolední... To pro mě ale spoustu let platilo dál. Nezdravou závislost na práci se mnou začala řešit až přítelkyně v době, kdy jsem začal k vysoké škole klasicky pracovat a několik let balancoval zdravý work-life.
Dneska už pracovní morálku vnímám jinak a ctím třeba anti-hustle culture mladší generace, zároveň s tím ale vůbec nedokážu souznít a sám pořád žiju spíš filozofií tvrdé práce a maximální snahy. Jen díky otevřenosti jiným zkušenostem tak hledám pochopení pro podřízené, kteří řeší, že nechtějí trávit moc času v práci a potřebují řešit své koníčky a sociální život, i když vidím, že žádnou abnormální porci času v kanceláři netráví. Workoholismus mám v sobě tedy zakódován zřejmě napevno.
