S Johanou Bázlerovou, zakladatelkou platformy Jsem v obraze, o jejím vztahu k práci, produktivitě, odpočinku a o všem mezi tím.
„Nevěděla jsem, kdy přestat. Všechno ostatní šlo na vedlejší kolej – vztahy, rodina, moje koníčky. Soustředila jsem se jenom na práci,“ vzpomíná v rozhovoru pro Refresher dvaadvacetiletá Johana Bázlerová.
Bázlerová bývá nejčastěji spojována se svým informačním instagramovým profilem Jsem v obraze, kde ji momentálně sleduje 188 tisíc lidí. Právě z toho důvodu bývá často označována jako hlas takzvané gen Z. Jednoho člověka sice nelze vnímat jako reprezentanta celé jedné generace, ale i přesto je dobrým příkladem toho, jak lidé narození zhruba od poloviny 90. let do roku 2012 přistupují k práci.
Starší ročníky „digital native“ (v českém jazyce takzvaným „digitálním domorodcům“, což je o něco méně elegantní název) mnohdy vyčítají, že jsou líní a nechtějí pracovat.
Studie výzkumného institutu ADP Research přitom uvádí, že lidé ve věku 18 až 24 let mají oproti jiným generacím nejdelší přesčasy – neplacené práci nad rámec své pracovní doby věnují 8 hodin a 30 minut týdně.
A právě i Bázlerová může ilustrovat, o jak mylnou domněnku se jedná.
Jak sama mezi řádky uvádí, rozdíl bude možná jen v tom (jak mnozí připomínají), že se tato generace odmítá smířit s toxickou pracovní kulturou a tlaky na neustálou produktivitu a výkon. Jak tedy tato témata Johana uchopuje a jak o nich přemýšlí?
Work-life
Co pro tebe znamená práce?
Proměňuje se to. Mám štěstí, protože mě živí něco, co mě extrémně baví. Z mého koníčku (platforma Jsem v obraze, pozn. red.) se stala moje práce – to mě těší. Vedle toho jsem ale vždy měla nějakou „tradičnější“ práci. Měla jsem různé stáže, pracovala jsem v GoOutu, v HeyFomo, sem tam jsem někomu radila s online komunikací a pak jsem začala pracovat v Senátu.
Můj vztah k práci se dost proměnil s příchodem do Prahy na vysokou. Bylo tady víc příležitostí než v Mladé Boleslavi, odkud jsem, takže jsem tady začala pracovat víc. Snažila jsem se ukočírovat víc prací najednou, k tomu školu. Neuměla jsem si ale nastavit žádné hranice, nevěděla jsem, kdy přestat a říct si, že to stačí. Navíc jsme byli během lockdownů doma. Když pracuješ z domova, nemusíš mít typickou pracovní dobu, která navíc není běžná ani v kontextu sociálních sítí a online komunikace. Tehdy jsem začala mít psychické problémy.
Jaké?
Minulý rok touto dobou jsem musela radikálně na necelé tři měsíce zastavit, mít takový mini sabatikl, protože jsem vyhořela. Vždy, když o tom mluvím, tak sama sebe zastavuji, jestli náhodou trochu nepřeháním. Jestli to opravdu bylo tak strašné.
Takže se gaslightuješ?
Přesně. Ale prostě jsem vyhořela, tečka. Dělala jsem asi 3–4 práce najednou, všechno to bylo online, žádná pevná pracovní doba. Přehnala jsem to. Navíc jsem tak trochu workoholička, protože mě to všechno baví. Ale zkrátka jsem nevěděla, kdy přestat. Všechno ostatní šlo na vedlejší kolej – vztahy, rodina, moje koníčky. Soustředila jsem se jenom na práci. Byly dny, kdy jsem usínala s notebookem na nohou a ráno jsem se budila na tom stejném místě.
Takže dnes už nepracuješ tak intenzivně?
Ne, naučila jsem se víc si to hlídat. Dělat si víc čas sama na sebe. Nepřepínat to. Musela jsem se naučit mít vůči práci hranice.
Kolik hodin denně jsi ochotná práci věnovat? Jak vypadá tvůj pracovní den?
Proměňuje se to, protože dělám kreativní práci. Většinou pracuji dopoledne i odpoledne čtyři hoďky. Jindy je to ale zase roztříštěné a pracuji až od odpoledne do noci.
Často se malých dětí ptáme, čím chtějí být, až vyrostou. Kdy jsi poprvé začala přemýšlet o „práci“?
To mi připomíná TikTok video, kde někdo říká: „I don't dream of labour.“ („Nesním o práci,“ pozn. red.) Vlastně nevím, kdy jsem nad ní začala přemýšlet. Byla jsem na osmiletém gymplu a všeobecné gymnázium tuhle otázku hodně oddaluje. Není to specificky zaměřené, takže jsem nad tím delší dobu vůbec nepřemýšlela. Až v pozdějších ročnících jsem začala uvažovat o tom, že by mě bavilo něco v mezinárodním prostředí, něco spojeného s politikou. Proto jsem šla studovat mezinárodní vztahy. Dlouho jsem ale byla docela zmatená. Nevěděla jsem, co všechno člověk může dělat, jaké jsou profese, co všechno je možné.
Jsem v obraze jsi začala dělat v devatenácti letech. Mluvíš o tom, že jsi vyhořela a byla na kraji vyčerpání. Nemrzí tě zpětně, že jsi s takovým tempem začala takto brzy? Že jsi neměla prostor užít si takový ten bezstarostný „vysokoškolský život“, kteří žijí lidé, kteří při studiu například z finančních důvodů tolik pracovat nemusí?
Přišla jsem o něj kvůli covidu, ne kvůli práci. Navíc jsem během covidu začala mít deprese, takže se mi ani nikam chodit nechtělo. Ale toho, že jsem začala dělat Jsem v obraze, nelituji, strašně mě to baví. Na tom bych nic neměnila. Ale neuměla jsem říkat ne ostatním. Jak někteří viděli, že mi tato práce jde, tak si můj skill chtěli vypůjčit „pro sebe“. Byla jsem mega yes woman, říkala jsem si „všechno zvládnu, všechno udělám“. Pak jsem si z toho ale sedla na zadek. Neuměla jsem si nastavit hranice, co se týče práce pro ostatní.
Mít balanc
Jak si pro sebe definuješ úspěch? Toužíš po klasické „kariéře“?
Jsem hrozně privilegovaná, co se týče toho, co dělám a jaké mám díky tomu možnosti. Stýkám se se zajímavými lidmi z nejrůznějších odvětví – s novináři a novinářkami, politiky a političkami. Do Jsem v obraze šlapu tři roky a je to úspěšné, řekla bych. Je to relevantní a i tradičnější novináři a novinářky to přijímají. Ale vzhledem k tomu, že jsem si prošla vyhořením a depresivními stavy, kdy jediné, po čem jsem toužila, bylo to, abych zase byla OK, je pro mě úspěch nalezení balancu.
Takže už jsi ochotná nedávat 100 % práci a kariéře a věnovat čas ostatním věcem, které máš ráda?
Myslím si o sobě, že jsem docela hodně kariérně orientovaná. Mám věci, které bych chtěla zkusit, věci, kterých bych chtěla dosáhnout. Ale už se necítím provinile, když odpočívám. Práci klidně dávám 100 %. Když práce člověka baví, není těžké jí 100 % věnovat. Ale je pro mě důležité mít i čas, kdy práce přítomná není. A necítit se kvůli tomu špatně. Dříve jsem se cítila hodně provinile, když jsem odpočívala.
Teď už se tedy u odpočinku provinile necítíš? Nemáš pocit, že se „flákáš“?
Stále nad tím občas přemýšlím. Je to proces, nemám to zcela vyřešené. Ale umím s tím pracovat. Tím, že to u mě došlo do bodu vyhoření, jsem se to začala učit. A pomohla i terapie. Někdy sama se sebou stále musím bojovat, ale už v dobrém.
Byly ti v dětství předávány nějaké hodnoty kolem práce, produktivity nebo lenosti?
Myslím, že workoholismus mám od mamky. V mém okolí se hodně žen muselo v práci snažit dvakrát tolik, co muži, a vím, že se musela dost otáčet i mamka. Pak to asi šlo do genů a já jsem to zdědila. Rodiče vždycky chtěli, abych si našla brigádu, ale ani mě k tomu nemuseli nijak tlačit. Během studia mě finančně podporovali, ale já jsem si brzy chtěla začít vydělávat vlastní peníze. Začala jsem pracovat asi ve čtrnácti nebo patnácti, což možná ani není legální. Do osmnácti let jsem proto mívala různé brigády v kavárnách, v gastru, pracovala jsem jako hosteska.
Ale ano, jsem mladá holka, co tráví milion hodin na telefonu, takže jsem si několikrát vyslechla, že něco nedělám místo toho nebo že jsem líná. Ale ne nijak extra zle. Do té práce jsem se vlastně nutila sama. Nikdo mě nenutil pracovat tolik, nikdo mě nenutil, abych se přepínala a kromě práce kašlala na všechno ostatní. Za to si můžu já.
A čím to teda bylo?
Jsem people pleaser. Chtěla jsem se ostatním zavděčit, nechtěla jsem lidi odmítat. Přišla jsem do hlavního města a začaly se mi otevírat nové dveře a možnosti. Říkala jsem si, že bych byla blbá, kdybych nevzala všechno, co můžu.
Máš pocit, že v tom sehrála roli i společnost, která nás tlačí k tomu být neustále produktivní?
No jasně, stoprocentně. Na mladých lidech to hodně vnímám. Vidím to na lidech kolem sebe, na kamarádkách, kamarádech. Často se přepracovávají. Některé mé kamarádky jsou v bodě, ve kterém jsem byla před tím rokem já. Hodně z nich se chýlí k situaci, kdy je možné, že za týden také nebudou moci vstát ráno z postele. Často přitom ve společnosti slyším, že jsou mladí líní, že se jim nechce pracovat. Vyslechla jsem si to i já. A nemyslím si, že to tak je. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří mega dřou.
Ve společnosti jsou poměrně velké tlaky na to, být výjimečný/á, ve věcech excelovat, neustále se zlepšovat, pracovat na sobě. Což mimo jiné podporuje perfekcionismus a soupeřivost, přičemž obojí nám může dost škodit. Pociťuješ to taky? Snažíš se mít neustále náskok?
Měla jsem to tak a vidím to okolo sebe. Hustle culture je tady všudypřítomná. Lidé se snaží být relevantní a hodně pracovat, aby pak někdy v budoucnu mohli hodně odpočívat. Je to začarovaný cyklus. Moje hlava mi ale hodně házela klacky pod nohy. Když jsem to chtěla a začala přepalovat, úplně mě to vysálo a položilo. Bylo to hodně nahoru a dolů. Měla jsem ale to štěstí, že jsem z toho klasického systému mohla vyskočit a dělat něco svého. Ale společnost na výkon orientovaná je.
V časopise Time vyšel článek, který obhajuje průměrnost. Je to óda na pomalejší, klidnější život, který – v momentě, kdy člověk nemusí – není zpečetěn honbou za úspěchem. Co si o tom myslíš? Průměrnost versus dokonalost?
Být průměrný je mega dobrý. Honestly, je toxické poslouchat z TikToku, že někdo vstává ve čtyři ráno, jde cvičit, pak jde do práce, pak jde vařit, všechno to zvládá každý den a všechno je dokonalé. Tak to prostě není. Dříve lidi měli víc času na odpočinek, na to se třeba jenom nudit. Takže být průměrný je podle mě skvělý.
Takže si dovoluješ být průměrná?
V nějakých věcech určitě. Ale neměla jsem to tak a musela jsem si k tomu dojít.
Říkala jsi, že jsi workoholička, že máš kariérní aspirace. Do jaké míry stavíš svou identitu na svém „profesním“ životě?
To, co dělám, je velká část mě. Což je dané i tím, že je to moje vášeň, takže to není typická situace. Ale ano, můj život se kolem mé práce točí hodně. Což je dané i tím mediálním prostředím, které je hodně rychlé. Stále se něco děje, je to nekončící cyklus. Dění ve světě je věc, o které se s lidmi bavíš každý den, takže svou práci vlastně tahám všude – navíc se obklopuji lidmi, kteří sociální a politické věci hodně řeší.
10 tipů od profesionálního vyjednavače, jak si v práci říct o vyšší plat
27. února 2024 16:00
Snažím se ale dbát na svůj vnitřní klid. Na to, abych trávila čas s lidmi, které mám ráda. Je pro mě důležitý čas, který trávím se svými psy, s kamarády na výletě, na pivu…
A kdyby zítra mělo Jsem v obraze skončit –
Tak se zblázním. (smích)
Co by každopádně v takový moment definovalo Johanu Bázlerovou? Čemu bys věnovala čas?
Šla bych studovat, okamžitě. Neváhala bych. Jsem hrozně nerozhodný člověk a stále to odkládám, ale ráda bych se chtěla vrátit do školy. A asi se i vrátím. Chtěla bych jít studovat strategickou komunikaci do Holandska. Baví mě informační bezpečnost a politologie, takže mezi tamními studijními programy hledám průřez. Studovala bych v Holandsku a jezdila na kole. To by mě mega definovalo.
Takže už neplatí, že chceš žít v Portugalsku a surfovat?
Samozřejmě, to je stále můj plán a taková „sranda“, kterou říkám, když se mě někdo ptá na to, co chci do budoucna – budu žít v Holandsku a v létě budu surfovat v Portugalsku. To stále platí. A mezi tím je sice nějaká kariéra, ale tohle je end game. (smích)
Sebedůvěra a life-hacks
Při svém vystupování v médiích nebo na sítích působíš hodně sebejistě. Jsi sebejistá?
Jo, ale dřív jsem nebyla. Byla to pro mě dlouhá cesta. Roli v tom také hraje moje ego, které s úspěchem rostlo. Uvědomuji si, že se lidem líbí, co dělám, takže mi přijde fajn o tom veřejně mluvit. Mrzelo by mě, kdyby mladé holky do médií nechodily, neříkaly své názory, nestály si za svými hodnotami a myšlenkami. Sama bych sebe střílela do kolena, kdybych to nedělala.
Také jsem Beran, takže to mám v sobě – ano, jsem i trochu ezo. Ale moje tvrdohlavost v tom určitě hraje roli. Ráda se s lidmi pohádám. Třeba se staršími muži. Což teda dělat musím, jinak bych byla sežraná.
Takže to, že si ženy musí prorážet cestu více, stále platí?
Stoprocentně. Jsem teď ve své angry feminist era. Do Jsem v obraze to tolik nepropisuji, ale fakt jsem naštvaná na hodně věcí. (smích) Hodně to kolem sebe vnímám.
Kde? Jak?
Třeba v politice. Dělám u předsedy Senátu, který je z ODS, což je samo o sobě výborné. (smích) Každopádně být mladá, liberální a progresivní žena je v České republice stále tak trochu nevýhodné. Připadá mi, že jsem pro některé lidi výhodný terč – mladá holka, co se zajímá o politiku. Lidé mi říkají, že věcem nerozumím. Naštěstí už jsem v tom prostředí trochu zapustila kořeny, ale cítím, že kdybych byla muž, v některých ohledech to mám jednoduší.
Takže se ti stává, že lidé znevažují nebo odsuzují to, co říkáš?
Někteří starší konzervativní politici. Já se tedy snažím jim nekřížit cesty, ale když na mě někdo z nich narazí online, má třeba na Twitteru komentáře. Některým lidem z ODS vadí, že tahle mladá, liberální holka pracuje u Vystrčila. Dokonce byl i moment, kdy kvůli jednomu mému názoru, který byl hodně fact-based – že je Marek Benda (ODS) homofob –, jeden člověk do ODS volal s tím, aby mě vyhodili.
A týká se to i toho být žena ve veřejném prostředí. U žen je mnohem více terčů, do kterých se lidé strefují. Vzhled, make-up, cokoli. Dříve jsem třeba byla hodně úzkostlivá, co se týče vzhledu, takže mě hodně bolelo, když jsem se zpětně viděla v rozhovorech, kde mi to podle mě neslušelo nebo jsem byla zachycena ze špatného úhlu a někdo to úplně zbytečně vypíchl v komentářích. Komentování vzhledu ženy zažívají mnohem častěji a více, je to v obrovském nepoměru. Mám teda docela ostré lokty, v online prostředí jsem si už vytyčila vlastní prostor, ale sem tam mě stále něco zabolí.
Byly tedy sebedůvěra a sebejistota něco, na čem jsi musela pracovat, nebo to v tobě třeba vybudovali v průběhu dospívání tvoji rodiče?
Musela, pomohla mi terapie. Umím si díky tomu říkat o to, co chci, co se mi líbí, co mi vadí, co se mi nelíbí. Také jsem ale z dost privilegovaného prostředí, rodiče nás od mala podporovali v tom, abychom s mladší sestrou dělaly to, co nás baví. Byli hodně podporující.
Sebedůvěra hraje v pracovním životě poměrně důležitou roli. Od vyjednávání podmínek v práci po sebeprezentaci. Máš nějaké tipy, jak s ní pracovat?
Pro mě byla zásadní terapie, ta udělala největší rozdíl. Pracuji se svými emocemi a bavím se o nich se svým terapeutem. Více analyzuji, co mi dělá dobře, v čem je mi komfortně. Dříve jsem se o nějaké věci bála říct, ale pak jsem vyhořela a nemohla jsem dělat vůbec nic. Takže jsem byla vnějšími okolnostmi donucena, abych si v práci nastavila hranice. Byl to pro mě takový proces „fake it, till you make it“. Je to o tom začít si o věci říkat. Nečekat, až spadnou do klína. Nejhorší, co se může stát, je to, že nadřízení řeknou ne.
Také je to do nějaké míry asi práce s vlastní sebehodnotou? Mít zinternalizované, že si lepší podmínky zasloužím?
Ano, to mám v kontextu práce stále hodně rozpracované. Padlo na to hodně sezení na terapii. Bavili jsme se o tom, z čeho jsem vyřízená, z čeho jsem špatná. Terapeut se mě ptá: „Co by vám udělalo lépe? Jak by vypadala ideální situace? Jaké kroky můžete udělat, abyste k tomu pomalu došla?“ To je se sebehodnotou podle mě hodně spojené.
Jakou radu bys dala například šestnáctileté Johaně Bázlerové, co se týče vztahu k produktivitě a k práci?
Asi: „Nebuď tak přehrocená. Víc si dupej. Rozlišuj věci, které jsou důležité pro tebe a které jsou důležité pro někoho jiného. Dělej, co tě baví. Nebuď takový people pleaser. Važ si svého času, svých kamarádů, svých vztahů – protože i to může práce pokazit.“
Abychom uzavřely kruh, čím bys chtěla být, až vyrosteš? Co bys v budoucnu chtěla dělat?
Než to bude Holandsko a Portugalsko, tak bych ráda zkusila jít do politiky. Ještě přesně nevím, jakou cestou se tam dostanu. Jestli to vezmu úplně odspodu, nebo ne. Hodně mě baví politika na evropské úrovni, baví mě sociální témata i bezpečnost. Přijde mi, že za „témata mladých“ v politice nikdo nekope. To je podle mě škoda.
Co bys vzkázala ostatním mladým lidem, co se týče vztahu k práci?
Každý má jinou zkušenost – to bychom měli respektovat. Někdo je úplně spokojený, když může pozorovat „růst trávu“ a chillovat, někdo rád hustlí od rána do večera. Každý by ale podle mě měl dbát na své hranice a mít prostor pro to, aby si mohl odpočinout. Což je také otázka privilegovanosti, ale každému bych přála, aby měl čas na odpočinek a své koníčky. Nejenom na práci.
