Vyzkoušel jsem si šestihodinovou pracovní dobu. Pozitivní vliv to mělo nejen na moji psychiku.
„Co tady ještě děláš, padej domů!“ vyhání mě editorka z kanceláře.
Za pár minut bude teprve půl čtvrté a já si, přestože jsem nestihl udělat všechno, co jsem potřeboval, balím počítač a musím odejít na tramvaj. Celý můj srpen provázela příjemná povinnost pracovat jenom šest hodin denně. Víc ani minutu. Žádné maily, žádné zprávy ve Slacku. Volno.
V 5:55 mi zvoní budík, třikrát čtyřikrát ho típnu, z postele se dostanu mezi 6:30 a 7:00, snídám, chvíli si čtu, připravuji se do práce, občas vyřídím maily. Od 9:00 pracuji cca do 18:00.
Během dne většinu času propíšu. Své dny ale naplňuji také shromažďováním informací do článků, obepisováním odborníků a odbornic nebo pročítáním studií. Také chodím pořizovat rozhovory a často navštěvuji novinářské projekce filmů, které recenzuji.
Domů přijíždím okolo 18:30, jdu na procházku se psem, třikrát týdně na hodinu cvičit. Jindy se snažím něco se naučit. Chvíli si zahrát Duolingo, napsat kousek povídky, podívat se na videokurz toho, co bych zrovna rád uměl. Často ale zatvrdnu u sledování sociálních sítí, protože mi po práci z mozku zbyla neforemná šedá kaše.
Od 20:00 do 21:00 ještě vyhledávám a pročítám potřebné informace k chystaným textům, případně brouzdám po internetu a hledám, o čem by stálo za to napsat. Teprve pak je čas na odpočinek, rychlá setkání, přípravu na druhý den a spánek.
Experimenty se zkrácenou pracovní dobou nebo čtyřdenním pracovním týdnem proběhly už v několika zemích i konkrétních firmách. Já jsem dostal možnost realizovat v menším měřítku svůj vlastní pokus. Cílem bylo zjistit, jestli opravdu potřebujeme pracovat osm hodin denně, nebo jestli je volání po zkrácení pracovní doby jenom rozmar současné doby.
Konkrétně na sobě jsem sledoval, jak se změní můj pracovní i osobní život v celé své pestrosti. Jestli mi dvě nově nabyté hodiny volna pomohou k pocitu odpočinku, zlepší moji náladu, ale také zda ovlivní moji kreativitu a výkony v práci samotné.
A upřímně? Tak zásadní změny, které dokážou udělat dvě hodiny času navíc, mě překvapily.
Je odpoledne, hledáme si práci
V době, kdy mít (aspoň) dvě práce patří k základům slušného vychování, se jen těžko odpouští jakákoliv neproduktivní chvilka. Ty doma koukáš na seriály a nepracuješ na vlastním byznyse? Neodcházíš z práce jako poslední? Nečteš? Necvičíš?
Je jedno, jestli nám podobně šťouravé dotazy pokládají motivační influenceři, naše okolí nebo my samotní. Produktivity a kultu práce se držíme jako posedlí. Makej. Nekecej. Rosť! Jenomže být pořád ve výkonovém nastavení zkrátka není možné.
Náš mozek na to (ve většině případů) nemá kapacitu. Například stanfordská studie už v roce 2014 ukázala, že lidé, kteří pracují 70 a více hodin týdně, nejsou produktivnější a neodvedou více práce než lidé pracující okolo 50 hodin týdně.
Výzkum mezi pracujícími ve Velké Británii navíc ukázal, že se zaměstnanci a zaměstnankyně cítí produktivnější v první polovině pracovního dne, kdy taky odvedou největší kus práce. Odpoledne scrollují sociální sítě, povídají si s kolegy a kolegyněmi u kávovaru nebo v záchvatu frustrace projíždějí inzeráty a hledají si nové místo. Poznáváš se v tom? V pohodě. Nejsi sám*sama.
Nejen výše zmíněné výzkumy mluví za snížení pracovní doby. Vypovídá o tom také fakt, že země, kde lidé stráví v práci méně času, bývají zpravidla produktivnější (existuje samozřejmě i řada dalších faktorů, které do procesu zasahují, mluvíme tu pouze o korelaci, pozn. red.).
V Norsku, Dánsku nebo Nizozemsku chodí lidé do práce přibližně o deset hodin méně než v Řecku, Bulharsku nebo Rumunsku.
Jak tedy experiment s šestihodinovou pracovní dobou vypadal v mém případě?
První týden: Peklo
Podle teorie a čísel „zvenčí“ by mi měl šestihodinový pracovní den pomoci cítit se lépe, mít více času na své blízké a zájmy a zároveň by neměl nijak negativně ovlivnit můj pracovní výkon.
Můj experiment začal v prvním srpnovém týdnu a právě ten byl taky nejpekelnější. Stejně jako spousta lidí v médiích, reklamě nebo třeba obchodu patřím i já k těm, kterým úderem šesté tužka z ruky nevypadává a pořád „musí“ něco dělat.
Po příchodu domů jsem proto často zkysl u hledání nových témat, případně posledních editací článku předtím, než jsem ho odevzdal. Párkrát za měsíc jsem sledoval novinky na Netflixu, které bylo potřeba zrecenzovat nebo měly potenciál dostat se do některého z našich žebříčků.
Přelití pracovní doby do volného času mi často znemožňovalo setkávat se s lidmi, věnovat se přítelkyni tak, jak bych já chtěl a ona si zasloužila, a v mém digitálním šuplíku s rozepsanými povídkami se spíš prášilo, než abych jim skutečně dal svoji pozornost.
Tohle všechno mělo snížení pracovní doby vylepšit. Hned první týden jsem si uvědomil, jak moc jsem na svůj „klasický den“ zvyklý a jak nepříjemně se cítím, když se nemůžu k práci aspoň na chvíli zašít.
Odcházel jsem z práce sice s úlevou a nadšením z volného času, odpoledne se mi ale jen těžko odolávalo nutkání „aspoň na chvíli“ mrknout po zajímavých tématech nebo třeba jenom zkontrolovat, kolik lidí si přečetlo můj článek. Je to jen pět minut, pak se budu věnovat zábavě. Jenomže zákaz platil i na toto nevinné checknutí „čísel“.
Zajímalo mě, kolik času by mi tyto pětiminutovky braly, a tak jsem si každé nutkání sáhnout po mobilu a přihlásit se do administračního systému zapsal. V prvním týdnu jsem v průměru napočítal dvě potenciální pětiminutovky každou hodinu. Jen pro pořádek, pro můj mozek by to byla další hodina a dvacet minut, kdy se chvilku přesunul do pracovního nastavení.
K překonání nutkání jsem později začal používat rozšíření Cold Turkey, které blokuje tebou zvolené webové stránky a aplikace. Každé odpoledne jsem si s jeho pomocí nekompromisně zablokoval veškeré pracovní webové adresy a aplikace.
Nakonec mi ale chytré aplikace pomohly přenést se i přes samotné pracovní dny.
Druhý a třetí týden: Rutina
Během dalších týdnů jsem totiž potřeboval sám sebe ubezpečit, že všechno dokonale stíhám a práci zvládnu, i když na ni budu mít méně práce. Před experimentem jsem byl zvyklý pracovat většinu času bez jakékoliv kontroly pracovního procesu.
Jednoduše řečeno jsem pracoval celý den s tím, že mi neublíží, když sem tam prohodím s někým pár slov, zkontroluju zprávy nebo projedu Instagram. Chvilku se odreaguju a pak se vrátím k práci. O nic nejde.
S nižším počtem hodin jsem potřeboval splnit všechny úkoly za výrazně kratší dobu a pokud možno neprokrastinovat. Potřeboval jsem si proto nastavit co nejefektivnější denní rutinu, abych všechnu práci stihl a nerušilo mě vědomí telefonu v kapse. Zároveň mi ale bylo jasné, že šest hodin v kuse pozornost neudržím.
Naordinoval jsem si tedy dva nástroje: blokaci aplikací a rušivých webových stránek a pravidelné střídání pracovních bloků a přestávek.
V tom prvním mi pomohla aplikace BlankSpaces, která odstraňuje líbivé ikony z plochy iPhonu a mění je v neutrální text, a zmíněné rozšíření Cold Turkey. V tom druhém Forest, která blokuje aplikace v telefonu a odpočítává čas do pauzy. Abych se lépe soustředil, pomohla mi také hromada bílého šumu a techna na Spotify.
Od 9:00 do 11:00 první pracovní blok na nejdůležitějším úkolu za pomoci techniky pomodoro (25 minut soustředěné práce, 5 minut pauza).
V 11:00 pauza cca 15 minut na rozhovory s kolegy a kolegyněmi, na cigaretu a uvaření kávy.
Od 11:15 do 12:30 práce na nejdůležitějším úkolu stejným stylem.
Od 12:30 do 13:00 oběd a cigareta (opět, já vím).
Od 13:00 do 15:30 práce na dílčích úkolech, kratších textech, vyhledávání informací, brainstormingu témat.
Některé pracovní dny jsem se z rutiny vychýlil například kvůli novinářské projekci filmu, akci nebo pracovním schůzkám.
Přes prvotní fázi se mi podařilo osvojit si soustředěnou práci přinejmenším do oběda, který jsem pro vyšší efektivitu zredukoval na menší jídlo z domova. Ze zkušenosti jsem věděl, že po vydatném jídle upadnu do food coma a půlku odpoledne budu unavený, nesoustředěný a znuděný. To by možná tolik nevadilo za běžných okolností, při šesti hodinách se ale počítá každých 20 minut.
Zajetý systém, krátké, ale pravidelné pauzy, blokování vyrušení a pokus o snížení prokouřeného času mi vydržely a následující dva týdny jsem byl v absolutním zenu z pocitu, že daleko lépe stíhám život.
Čtvrtý týden: Stres, nestíhání, marnost
Bohužel, s tím, jak se měsíc chýlil ke konci, přišla i intenzivní vlna stresu. Pracoval jsem na dvou textech, které vyžadovaly poměrně rozsáhlé sbírání informací. Co bych nestihl v kanceláři, bych obyčejně suploval po večerech, ale nemohl jsem.
Termíny odevzdání se blížily a společně s nimi i pocit, že nestihnu napsat dostatečný počet článků, za které jsem placený, abych byl na svém finančním standardu. Buď musím zabrat, nebo spláču nad výdělkem. Ale jak mám zabrat, když nemám kdy zabrat? Když si práci dobře rozplánuju, možná by se to mohlo podařit.
Podobné myšlenky mě poslední srpnový týden přepadávaly stále častěji. Své dny jsem hodnotil na základě toho, jestli se mi dařilo do puntíku plnit nastavený plán, a pokud se mi to do list vzdaloval, znervózňovalo mě to daleko víc než běžně.
Když jsem musel jít na akci a svých šest hodin si odpracovat od odpoledne, věděl jsem, že nic nenapíšu, a tím pádem se z plánu vychýlím. Na překážku mi byly i novinářské projekce, které obvykle zabraly dvě až tři hodiny, tedy třetinu, respektive polovinu mého pracovního dne. Na psaní už příliš času nezbývalo.
Poslední týden ve zkrácené podobě už pro mě byl spíš zátěží a zdrojem stresu, až jsem se dostal do momentu, kdy jsem poprvé a naposled musel pravidlo „v půl čtvrté padla“ porušit. V předposlední den experimentu.
Pokus se ale paradoxně až na drobné zaškobrtnutí vydařil. Kdybych ho měl hodnotit jen na základě posledního týdne, byl bych velice kritický. Data, která jsem sám o sobě v průběhu celého měsíce sbíral, mi ale ukázala, jak unáhlené závěry bych dělal.
Více času, více práce. Co?
Přestože jsem totiž především ve finále experimentu bojoval se stresem, můj mood tracker ukazoval v průměru osm bodů z deseti v porovnání s předchozími šesti až sedmi. Během víkendů a odpolední jsem se častěji donutil ke kreativní činnosti nebo i obyčejnému výletu, než bylo běžné.
Místo v půl jedné jsem většinou usnul před půl dvanáctou a ráno jsem se budil vyspalejší bez tendence odkládat budík (přesná spánková data jsem neměl jak změřit). Zatímco v prvním týdnu jsem s přáním „ještě pěti minut“ típal budík předtím, než zazvonil pětkrát až šestkrát (čti „každý den jsem nenáviděl vstávání“), třetí a čtvrtý týden jsem se navzdory pocitům stresu dostal na dvě až tři odložení za týden.
Cvičil jsem třikrát týdně jako běžně, ale (logicky) jsem s tréninkem skončil ještě dřív, než bych s ním za běžných okolností začal. Čtení beletrie jsem nad sledováním bizáru na YouTube, TikToku nebo seriálů na Netflixu upřednostnil čtyřikrát týdně a procházky se psem jsem natáhl o dvacet minut.
Pocitově jsem prostě jen proto, že jsem „měl čas“, nemohl zdrhat za pracovní stůl (svou roli ale určitě hrál i například lepší odpočinek). Nejvíc mě ale překvapil samotný pracovní výkon.
Za poslední půlrok jsem v průměru napsal 49 textů od krátkých zpráv přes středně dlouhé tipy na filmy a kvízy až po dlouhé recenze a komplexní články o délce okolo dvou tisíc slov. Za srpen jsem jich zvládl sepsat 57 a po návratu do „klasického režimu“ jsem tento výkon překonal o jediný článek.
Abych to shrnul. Přestože jsem ke konci experimentu bojoval se stresem i deadliny, v kontextu celého měsíce mi snížená pracovní doba pomohla volný čas naplnit odpočinkem i cvičením dovedností, které chci v životě rozvíjet.
Měl jsem větší chuť do psaní, cvičení nebo jenom na to, něco se naučit v Duolingu. Pravidelněji jsem spal, během kratších úseků jsem se lépe soustředil, můj mozek si odpočinul, a to už během dvou hodin volna navíc. Navíc bez toho, aby můj pracovní výkon utrpěl.
Klíč je v hledání ideálu
I když se to z výše popsaného může zdát, nesnažím se tvrdit, že zkrácení pracovního dne o dvě hodiny je univerzální pilulkou, která náš všechny učiní šťastnějšími. Všem vyhovuje něco jiného, každý máme jiné tendence prokrastinovat a duševnímu zdraví každého z nás prospěje něco jiného.
Kromě toho si nejsem jistý, jak dlouho by mi nově vypěstované pracovní návyky vydržely, jaký vliv by měly na moje vztahy na pracovišti apod.
Kromě toho existují pozice, kde se kratší pracovní den bude realizovat snadněji než na jiných. Hodí se ale uvědomit si, že ne všechna zaměstnání vyžadují rozdělení pracovního dne na třetiny s možnými přesčasy na dohánění nezodpovězených e-mailů.
Tak jako se v minulosti ukázalo, že 16 hodin práce denně může být méně efektivní než osm, zkrácení pracovního dne v současnosti může být produktivnější a šťastní zaměstnanci a šťastné zaměstnankyně se mohou do práce víc těšit.
