Závislost na práci a s ní související vyhoření se netýká jen lidí po čtyřicítce, jak by si někdo mohl myslet. Čím dál častěji totiž workoholismu propadají i mladiství.
Proč ve světě přibývá mladých workoholiků a workoholiček? Jak nás k závislosti na práci mohou vést sociální sítě? A jak poznat varovné signály, které mohou značit vyhoření? O workoholismu u mladých lidí si s námi popovídal adiktolog Ladislav Dékány z Národní linky pro odvykání.
Jak byste jako adiktolog definoval workoholismus?Definice je dost problematická, protože workoholismus nebo závislost na práci není oficiální diagnóza. My jakožto adiktologové, kteří pracujeme ve zdravotnictví, se řídíme diagnostickým systémem, kde tato diagnóza není. A i když se chystají nové revize příruček na to, jak diagnostikovat, tak zatím asi ani nebude.
Každopádně je to ale problém, který existuje. Není to tak, že by tu nebyl a neřešil se. Je to ale dost individuální a záleží na tom, jak ten problém daný člověk popisuje. Když například přijde s tím, že mu práce negativně ovlivňuje život a způsobuje mu nebo jeho okolí problémy, tak v ten moment je to možné řešit. V tomto případě nezávisí moc na tom, jestli splňuje nějaká kritéria. Primárně jde o to, jak to ten člověk vnímá sám.
V zásadě by se dalo říct, že workoholik je člověk, který věnuje nezdravé množství pozornosti práci na úkor osobního života, rodiny, přátel, svých zájmů nebo odpočinku.
O workoholismu panuje mýtus, že workoholik je ten, kdo v práci tráví hodně času, ale ve skutečnosti nejde o to, kolik času tou prací tráví, ale spíš o to, jaké dopady ta práce a věci s ní související mají na člověka, na jeho rodinu, sociální vztahy a celkově jeho well-being.
Je workoholismus a závislost na práci jedno a to samé, nebo by se to mělo rozlišovat?
Pro základní účely porozumění se dá říct, že je to to stejné. Jsme ale opatrní s pojmem „závislost na práci“, právě z toho důvodu, že to není oficiálně uznávaná diagnóza. Zároveň samotný termín „závislost“ je trochu kontroverzní v tom, co všechno vlastně je závislost a co není. Někdo říká, že závislý můžete být na všem, na běhání, na cukru… Někdo jiný zase říká, že závislost je specifická a behaviorální nebo látková věc. Je v tom tedy poměrně velký „bordel“.
Já bych workoholismus definoval tak, že to je nějaký typ behaviorální závislosti, tedy nějakého závislostního chování, které je ale jednoznačně dost odlišné od ostatních typů závislostního chování, jako je třeba netolismus, závislost na internetu, sociálních sítích a podobně.
Jak rozšířený problém to v dnešní době je?
Byly studie, které mapovaly to, jak rozšířený workoholismus je. Problém je, že nad tou definicí se ne všichni shodnou. Od toho se odráží to, že každý to definuje trošku jinak a tím jsou i prevalenční odhady dost nepřesné. Zejména z toho důvodu neexistuje úplně jasné číslo, které by řeklo, že v dnešní populaci je to třeba deset procent lidí. Určitě je to však problém, který roste kvůli době, ve které žijeme. Už jen třeba možnost práce z domova smývá hranici práce a osobního života a může být pro některé lidi problematická.
Například ve starších studiích se ale ptali lidí, jestli kvůli tomu, že pracují, nemají dostatek času na rodinu nebo přátele, a okolo 90 procent respondentů řeklo, že ano, že kvůli práci nemají prostor na to, co by chtěli. Zároveň v té samé studii 80 nebo 90 procent lidí říkalo, že čas s rodinou je pro ně nejvyšší priorita a hned za tím je práce. Takže je tam zajímavé vidět ten paradox, i když je to už poměrně starší studie. Ačkoliv ti lidé dávali čas strávený s rodinou na první příčku, tak 90 procent z nich to vnímalo tak, že s ní dost času netráví.
A jak poznat rozdíl mezi běžnou pracovní pílí a workoholismem? Jak na sobě poznat, že to přerůstá v problém, na který si mám dávat pozor?
Není jednoznačná hranice, která by to oddělila. Samozřejmě nějaká práce navíc nebo nadšení pro nějaký úkol je naprosto v pořádku, ale problém začíná v momentě, kdy to nedělám kvůli tomu, že chci, ale proto, že tím řeším problémy, které mám. Často je s tím spojovaná obsedantně kompulzivní porucha, což je porucha osobnosti. To znamená, že ten člověk třeba ani nechce tolik pracovat, ale dělá to třeba proto, aby nemusel trávit čas doma, aby nemusel být s rodinou nebo třeba aby měl pocit, že v životě něco dokázal. To bývá hlavní motivátor pro to, proč pracuje, a není to proto, že by ho naplňovala.
Jakou roli v tom u mladých lidí hrají sociální sítě a porovnávání s vrstevníky? Může to přispět k tomu, že pak mají tendenci víc pracovat?
Myslím, že to má vliv obrovský. Je to přesně, jak říkáte. Je to věk, pro který je typické formování identity, k čemuž může přispět zejména to srovnávání s ostatními. Může to být i nějaká snaživost oproti pocitu méněcennosti, že já nic neumím, nic nedokážu udělat a ostatní jsou na tom skvěle.
V útlém věku zhruba od 12 do 16 let se formuje identita, což znamená, že člověk používá různé vzory, aby zformoval vlastní identitu, a pochopitelně pokud člověk v tomto věku tráví hodně času na sociálních sítích a je vystaven špičce toho ledovce, tak ho to samozřejmě může formovat, na což existuje plno studií. Je to i tzv. FOMO (Fear Of Missing Out), kdy mám pocit, že o něco přicházím. To mě může víc motivovat do práce, ale může to přerůst i v problém s vlastní identitou, problematické používání digitálních technologií a je spousta dalších způsobů, jak mě to může negativně ovlivňovat.
Podle statistik přibývá mladých lidí pod 30 let, kteří mají tendence k workoholismu a mají větší riziko vyhoření než ostatní. Proč tomu tak podle vás je? Hrají v tom roli právě sociální sítě nebo něco jiného?
Určitě to jednak mohou být sociální sítě, jednak je to možná i nějaký charakter dnešní mladé generace. Každá generace, ať se bavíme o mileniálech, generacích X, Y, Z a podobně, má nějaká svá specifika. Tato mladá generace je možná trochu specifická tím, že je pro ni důležitější úspěch, protože se narodila do prostředí, kde už je plně rozjetý trh, je tu plno možností na to mít nějaký byznys, něco vytvářet. Pak jsou tady samozřejmě influenceři, což jsou takoví samorosti v tom, jak budovat nějaký byznys čistě na sobě.
To všechno může být inspirací pro mladé lidi, aby dělali něco podobného. A tím spíš, pokud jsou vystaveni té zmíněné špičce ledovce na sociálních sítích. To pak může být o to víc motivující, ale v tom možná špatném slova smyslu, že si pak můžou připadat v porovnání bezcenní.
Samozřejmě je tady i opak toho, že jsou mladí lidé, kteří nechtějí v dnešní době třeba tolik pracovat a zaměřují se na svůj well-being a dobrý život, který neobnáší to, že by trávili celý život v práci. Workoholismus a problémy s prací se ale rozhodně netýkají jen starších, dospělých lidí, ale čím dál častěji se to vyskytuje i u mladistvých.
Jsou nějaké konkrétní práce nebo oblasti, kde je riziko workoholismu větší?
Osobně si spíš myslím, že není důležité, o jakou práci jde. Jde spíš o toho daného člověka a jeho background, jaké potíže ho trápí, než o to, že by nějaká specifická práce vyvolávala workoholismus. Nesouvisí to tolik s tím, co děláte, ale spíš s tím, jaký jste člověk a jaké máte osobnostní rysy. Řekl bych, že řazení workoholismu k určitým profesím je spíš mýtus než fakt.
A jaké osobnostní rysy mohou vést k workoholismu?
Může to být perfekcionismus. Pokud příliš dbám na nějaké detaily, tak mě to může hrozně zpomalovat. Někdo by to vůbec neřešil a mávl nad tím rukou, ale já nad tím strávím dalších šest hodin kvůli úplné blbosti jenom proto, že si nemůžu pomoct a potřebuju to mít tak, jak to mám rád. Jsou to právě ty obsedantně kompulzivní rysy a perfekcionismus je jedním z nich. Pak je to přílišná rigidita, to znamená, že věci musí být po mém. I když mi někdo s něčím pomůže nebo to udělá místo mě, tak já to musím udělat znovu a po svém, aby to bylo tak, jak chci já. Dalšími rizikovými faktory jsou nízká sebeúcta či nízké sebevědomí a s tím související potřeba uznání.
Máte doporučení, jak mohou mladí lidé předcházet tomu, aby si nevypěstovali závislost na práci a aby nevyhořeli?
Důležitá je edukace, aby lidé věděli, co to znamená vyhoření, které nemusí přijít jen v dospělosti, ale klidně se může objevit po několika prvních měsících nebo letech v práci. Jsou studie, které popisovaly, že poměrně velká část univerzitních studentů, i dokonce mladších lidí zažívala symptomy syndromu vyhoření. Je tedy dost důležité o tom vědět, protože ne každý, kdo takové pocity zažívá, ví, o co jde, a spíš si naopak myslí, že má nějakou depresi nebo že je jenom líný, a nedokáže si to spojit v této souvislosti. Edukace je tedy zásadní.
Další věc je pak přizpůsobit si work-life balance tak, abych pracoval přiměřeně a abych pracoval, protože chci, ačkoliv samozřejmě z nějaké části i musím, protože musím vydělávat peníze. Nemělo by to být ale kvůli tomu, že mě k tomu vedou nějaké kompulzivní myšlenky, že je to pro mě útěk od reality a že ta práce je celý můj život.
V této souvislosti je důležité mít stanovené hranice a naučit se říkat ne. Jednoznačně k tomu patří i odpočinek, bohatá síť sociálních vztahů, ať už mezi přáteli, nebo v rodině, a být schopen zvládat stres. Pokud nemám mechanismy, které mi se stresem pomohou, můžu se je naučit. Spektrum je velmi rozmanité, od prostého dýchání, meditačního cvičení nebo sportu.
A jaké jsou varovné signály, na které si mám dát pozor? Když se dostavuje vyhoření, tak jak to poznám?
Jedním z hlavních ukazatelů je to, že už mě ta práce přestává bavit, a to do takové míry, že jsem rezignoval. Když dám příklad u naší profese, tedy u adiktologie a psychologie, tak se to projevuje v tom, že se člověk přestane zajímat o klienty a je mu úplně jedno, jestli se nějakým způsobem zlepší, nebo zhorší. Spíš si to nějak oddře, hodinu s nimi odmluví a je mu fuk, co bude dál.
Může to být i rezignace na smysl té práce jako takové, to znamená, že už nevidím smysl, proč tu práci dělám, jenom si to prostě oddřu, protože nechci, aby mě vyhodili, a potřebuju peníze a je mi úplně jedno, co se děje. Může to být i rezignace na etický kontext dané práce, kdy už mě nezajímá, s kým pracuju, jak pracuju, za kolik, a beru zakázky, které bych jindy nebral.
Velmi důležitým znakem je únava a vyčerpání. Ta se u vyhoření dostavuje i po kvalitním spánku a člověk má pocit, že je neustále bez energie. To se odráží i na zhoršení pracovního výkonu. Člověk může být podrážděný, skleslý a takový stav se může projevovat i fyzicky, třeba bolestí hlavy, břicha atp.
Obecně to může být i určitá ztráta kontroly v tom smyslu, že jsem si řekl, že budu pracovat tolik a tolik, a já pracuju víc a nedokážu to udržet, ovlivnit. Nedokážu s tím přestat a pracuju o víkendech, kdy bych normálně nepracoval. Často se to pak odrazí i na okolí. Rodina nebo partner, partnerka to začnou reflektovat a často jsou tyto reflexe pravdivé. To je velmi podobné jako u závislosti na návykových látkách, kdy si člověk celou dobu připadá, že nemá žádný problém, třeba s alkoholem, ale v momentě, kdy to začne reflektovat jeho okolí a ten člověk si to sám pořád nemyslí, tak je to ten bod, kdy už to začíná být problematické.
Někdy se na mladé lidi často těmi staršími pohlíží jako na „línou generaci“. Jak se dá tohoto stigmatu zbavit? Je to vůbec možné?
Na jednu stranu je to možná nepochopení způsobu života, který mladiství vedou. Je to ale pochopitelné, protože starší generace vždycky budou na ty mladší nahlížet s nějakým negativním náhledem, protože ty věci jsou jinak. Čím je člověk starší, tím je konzervativnější a nejsem si jistý, jestli se toho stigmatu dá úplně zbavit. Je to asi dané tím mezigeneračním posunem. Stigmatizace je však nebezpečná a plno mladých lidí je vnímáno negativně, ačkoliv jsou pracovití, disciplinovaní a kreativní.
Jaký vliv na mladého člověka může mít v souvislosti s workoholismem výchova nebo příklad rodičů? Jsou děti workoholiků náchylnější si závislost na práci vypěstovat taky?
V zásadě by se dalo říct, že ano. Obecně predispozice nebo předpoklady ale nedědíme přímo. Když dám příklad člověka závislého na alkoholu, tak bychom nezdědili přímo to, že nám chutná alkohol – do určité míry možná ano, ale ne úplně. Pokud ale moji rodiče pijí kvůli tomu, že jsou celý život úzkostní, depresivní a alkohol jim zlepšuje náladu, tak já můžu zdědit tuto depresivní symptomatologii od rodičů. To se může projevit v uzpůsobení a počtu různých receptorů v mozku, takže reálně dědím nějaké fyzické znaky, což mě v budoucnu predisponuje k tomu, že po alkoholu taky sáhnu, protože se tím sebemedikuju.
A to je podobné i u práce. Já nedědím přímo ten předpoklad k tomu, že bych chtěl pracovat víc, ale můžu zdědit nějaké osobnostní charakteristiky, které mě předurčují k tomu, že budu třeba vyhledávat práci, protože nemám moc rád vztahy. Nejsem rodinný typ, tak se budu víc koncentrovat na práci, která je bez lidí a která mi umožní být sám. A tím, že to nebudu řešit a chci být sám, tak budu o to víc chtít pracovat a být v práci, kde s nikým nejsem. Podobně se mohu třeba kvůli výchově cítit nedoceněný a svoji hodnotu si budu budovat skrze práci. Takže v tomto smyslu je zde nějaká genetická predispozice, která se dědí a může mě ovlivnit.
Jsou k workoholismu náchylnější muži, nebo ženy? Je v tom nějaký rozdíl?
Z hlediska své praxe v tom velký rozdíl nevidím. S lidmi, co měli problém s prací, jsem se potkal zejména proto, že měli nějakou poruchu osobnosti, většinou právě tu obsedantně kompulzivní poruchu, u které je to tak, že ji mají častěji ženy. Myslím si ale, že v tomto případě se to nedá jasně určit. Mohlo by se zdát, že tím budou častěji trpět muži kvůli tradiční představě o mužské roli, že mají obstarat obživu, a ženy jsou častěji na mateřské, ale to už se poslední dobou mírně mění. Jinak to ale nemá specifickou vázanost na to, jestli jste muž, nebo žena. Každý jsme jedinečný a problémy nás mohou zastihnout bez ohledu na pohlaví.
A když uznám, že jsem workoholik, tak co dál? Jak mám postupovat?
Super je, když si to dokážete uvědomit. Je zde plno dostupné péče a řekl bych, že nejstandardnější postup v případě, jak řešit tyto potíže, je prostřednictvím psychoterapie. V Česku je celá řada psychoterapeutů a psychoterapeutek, ať už jsou to kliničtí psychologové, psycholožky, nebo psychiatři a psychiatričky. Úplně ideální je se na někoho takového obrátit a s ním to probrat. Ten mi případně doporučí i další postup, ale v zásadě bych řekl, že psychoterapie je taková alfa a omega těchto potíží.
V kolika procentech případů bývá léčba úspěšná?
To nejde moc dobře vyjádřit, protože obecně při léčbě duševních poruch je hrozně komplikovaná otázka – co znamená, že je ten člověk „vyléčený“? U psychoterapie jde v léčbě o zlepšení kvality života. Pokud se s klientem podaří docílit toho, že pracuje o něco méně, i když třeba pořád hodně, tak by se to dalo považovat za úspěch. Nebo pokud se mu třeba nějakým způsobem zlepšila kvalita života, dokáže o něco déle spát, tím pádem je o trošku odpočatější, myslí mu to a funguje se mu líp.
Řekl bych ale, že psychoterapie jako léčebná metoda má podobnou úspěšnost, možná v něčem i lepší, než léčba klasických onemocnění, jako je třeba vysoký krevní tlak, cukrovka a podobně, protože je zde vyžadovaná větší spolupráce s pacientem. Není to jako když si zlomíte nohu, oni vám ji dají do sádry a vy pro to nemusíte nic dělat. U psychoterapie je důležité aktivní zapojení toho, kdo ten problém řeší. Možná neodpovím přesně, jak je na tom práce, ale obecně při řešení psychických obtíží je úspěšnost léčby podobná jako u jiných onemocnění.
Na závěr bych se chtěl zeptat na váš odborný pohled do budoucna, zda bude podle vás mladých workoholiků přibývat a zda se tomu případně dá nějak zabránit.
V posledním desetiletí až dvacetiletí se udála spousta věcí, které současnou mladou generaci formují. Četl jsem hodně článků a studií o tom, že ta úplně poslední generace není tak nakloněna práci jako ty předchozí. To znamená, že na jednu stranu to může znít, že teoreticky by tu nemuselo být tolik lidí, kteří budou závislí na práci. Na druhou stranu s rozmachem sociálních sítí a s tím, že nová generace už vyrostla s mobilem v ruce a je nejobratnější ve využívání těchto věcí, ji to může negativně ovlivnit v tom, že se bude chtít vyrovnat ostatním.
Pak je tu ale ještě třetí věc, což je současné zvyšování prevalence poruch osobnosti a depresivní symptomatologie, úzkostných poruch a podobně. To je navíc ještě dvousečné v tom, že je otázka, jestli tyto případy opravdu narůstají, nebo jestli se to jen víc diagnostikuje, čímž potom přibývá víc lidí do statistik. Ale vlastně všichni, kteří mají nějakou psychickou poruchu nebo psychiatrickou poruchu, jsou výrazně náchylnější k závislostnímu chování. Jedním z nich může být i workoholismus, i když možná trošku do jiné míry než ty klasické závislosti.
Současná doba ale úplně nepřeje tomu, že by psychiatrické a psychické problémy vymizely, spíš je to naopak. Nejenže se tyto problémy častěji diagnostikují, ale zároveň se víc lidí nebojí říct o pomoc, takže celkový počet narůstá.
A může to být i opak, že lidé na tom budou psychicky tak špatně, že pracovat nebudou moct, nebudou chtít nebo budou demotivovaní. Nárůst psychických potíží u nejmladší generace bude asi největším problémem, protože životní styl, který je s ní spojený, jde proti tomu, jak by ten životní styl měl vypadat, to znamená trávit čas venku ve fyzickém světě s přáteli, nevystavovat se modrému světlu v noci, které způsobuje problémy se spánkem… A je toho celá řada.
