Nalézt rovnováhu mezi profesními ambicemi a rolí milujícího a přítomného rodiče může být ve zrychleném světě stále obtížnější. S odborníky a odbornicemi zkoumáme důsledky a strategie pro ty, které pohltil workoholismus.
V neúnavné honbě za úspěchem v soudobé společnosti se workoholismus stal symbolem oddanosti a něčím, co je hodno pochvaly. Buď neustále na příjmu, pracuj o víkendech i svátcích a nech práci, ať je celým tvým životem. A buď na to vlastně tak trochu pyšný.
Propojené síly workoholismu a kapitalismu ale vrhají stín na radosti a výzvy rodičovství. Slaďování pracovního a rodinného života může u mnoha rodičů vyvolat pocit, že se snaží balancovat nebalancovatelné. Jiní si pochybení nepřipouští. Otázku položenou u společné večeře „Proč tatínek není doma?“ totiž stejně neuslyší.
Čím jsou charakterističtí workoholici a workoholičky? Podle psychologa Adama Suchého se jedná o lidi, kteří neumějí odpočívat a zastavit se, práce je středobodem jejich světa a točí se kolem ní většina jejich přemýšlení i chování. „Jejich sebehodnota se odvíjí od výkonu, nedokážou si užívat jiných radostí života a kvůli těmto charakteristikám a generovanému stresu trpí jejich sociální, partnerské i rodinné vztahy,“ vysvětluje pro Refresher.
Právě v tom se workoholismus podobá ostatním závislostem – má tendenci kompletně negativně ovlivňovat životní styl člověka. „Ostatní kvality života jsou obětovány na oltář pracovnímu výkonu, kariéře, růstu, plnění povinností. Workoholik nakonec často zničí sám sebe, ale ještě předtím to odskáčou vztahy, tedy i vztahy s vlastními dětmi,“ přibližuje Suchý.
Rodiče, kteří workoholismu propadnou, tak vlastní děti ohrožují dvojím.
Destruktivní žezlo
Zaprvé na své děti nemají často čas a nadměrné zaměření na práci jim podle psychologa neumožňuje rozvíjet s nimi uspokojivé a plnohodnotné vztahy. Podle Anny Kotkové z organizace Gender Studies totiž vysokou hodnotu u workoholiků zastává vysoký výdělek a vysoký standard materiálního zajištění, který ovšem stojí nad jinými hodnotami, jež k rodičovství ideálně patří, jako je pozornost nebo společně strávený čas.
„Workoholičtí rodiče mohou mít také tendenci vynahrazovat dětem svoji nepřítomnost drahými dárky, což děti učí mylné představě, že vše se dá koupit a materiálně vynahradit,“ dodává Kotková.
A zadruhé takoví rodiče svým dětem podle psychologa Suchého „jakožto identifikační vzory dál předávají toto destruktivní žezlo dál“.
Tyto děti si tak podle něj rychle osvojí přesvědčení, že budou přijímány, oceňovány a milovány, jen pokud budou podávat bezchybné výkony. Někdy až do dospělosti nedokáží rozlišit, kde je chyba, a automaticky ji přisuzují sobě. „Tedy pokud si mě rodič nevšímá, jen těžko si jako malý uvědomím, že je to kvůli jeho workoholismu, ale žiju v přesvědčení, že je to kvůli mé vlastní nedostatečnosti. Že nejsem hoden zájmu, lásky, že něco dělám špatně, nebo ještě hůře, že jsem špatný,“ popisuje.
Navíc, jak dodává Kotková, děti workoholiků a workoholiček mohou přejímat model „bez práce nejsou koláče“ a mentalitu, že odpočinek a sebepéči si člověk musí zasloužit.
Onen bezchybný výkon je pak v očích těchto dětí jedinou cestou, jedinou možností, jak si „můžou zasloužit a získat pozornost a lásku nejen svých rodičů, ale přeneseně i všech ostatních“. Někteří lidé tak podle psychologa Suchého stráví celý svůj dospělý produktivní život tím, že se snaží dokázat například svému otci, že za něco stojí nebo že jsou stejně dobří jako on.
To se pak podle Suchého projeví na sebepojetí, sebevědomí, schopnosti zažívat spokojenost i na dalších vztazích. „Než najdu cestu ‚ven‘, vlastní workoholismus je ‚klíčem‘, jak si lásku zasloužit,“ říká Suchý.
Existuje i jiný svět
S tímto „zděděným“ nastavením je ovšem podle psychologa možné pracovat, byť se jedná o poměrně náročnou práci na sobě samém. Jak začít?
„Předně je třeba si uvědomit, že mám tendence k workoholismu a že jsem k nim někde musel přijít. Aha, dělám to stejně jako táta. A možná nemusím, možná existuje i jiný svět, jiný způsob fungování a žití,“ říká a dodává, že většinou k podobnému „aha zážitku“ přijdou lidé na psychoterapii. Občas svou roli sehraje i nějaký mezní životní zážitek nebo třeba meditace.
„Samo od sebe se to ale nestane a nezmění,“ varuje Suchý a dodává: „Při další práci si potom člověk může uvědomit hlubší souvislosti, jak hodnotí nebo devalvuje sám sebe podle výkonu, jak nahlíží na druhé, jaké má na sebe nároky a tak podobně. Velkými tématy jsou akceptace a laskavost k sobě samým i k druhým.“ Právě to ovšem podle něj v naší kultuře neumíme.
Žijeme v narcistní výkonové civilizaci, která od raného věku výkon oceňuje, nebo dokonce považuje za samozřejmost, a chyby trestá.
– Adam Suchý, psycholog
Čím to
K rozvoji workoholismu může podle psychologa přispívat genetická výbava, výchova a prostředí. „Žijeme v narcistní výkonové civilizaci, která od raného věku výkon oceňuje, nebo dokonce považuje za samozřejmost, a chyby trestá,“ říká.
Podobně o tématu uvažuje i Anna Kotková z Gender Studies. „Žijeme ve společnosti, kde jsou bohatství a nadstandardní materiální zajištění považovány za vysokou hodnotu a kde je vysoký pracovní výkon ctnost. Kulturně máme silně zakořeněnu meritokracii, to znamená, že úspěch si musíme zasloužit a že je možné pilným úsilím dosáhnout úspěchu,“ vysvětluje.
I když podle ní toto přesvědčení generačně pomalu slábne, stále máme většinově touhu uspět nějakým měřitelným způsobem – tím, kolik vyděláváme, jak drahé auto si koupíme, na jak vysokou pozici v zaměstnání dosáhneme.
„A je důležité si uvědomit, že tato kritéria jsou nastavena pro vnější, společenské úsilí, tedy většinově stále mužskou sféru než pro soukromou. Ženy, které doma ještě většinově zastanou více práce než muži, můžou také workoholismu propadat třeba v péči o domácnost, ale jejich výsledky a úspěchy jsou hůře měřitelné. Jak porovnáte dobře a lépe uklizenou koupelnu? A hlavně, kdo to opravdu ocení a kolik lidí to uvidí?“ ptá se.
Právě to je v kontextu naší společnosti podle Kotkové důležité a problematické – v takto nastavené společnosti se totiž může workoholismus jako problém a závislost dlouho schovávat za „pracovní nasazení“, které se cení.
Kdo je ohrožen
Ohroženější jsou podle Suchého nejčastěji lidé s vyšším vzděláním ve vyšších funkcích, častěji muži, a dále lidé, kteří pracují s lidmi, mají zodpovědnost nebo jsou v pomáhajících profesích.
Genderový aspekt pak v kontextu workoholismu vidí i Kotková. Proč a u koho zrovna workholismus propukne, může mít podle ní genderový rozměr, mimo jiné i proto, že ustálená společenská představa o důležitosti práce a zaměstnání u žen a mužů se liší.
„I když už (minimálně v kontextu naší společnosti) model otce živitele pomalu ztrácí na síle, mužská práce, především mimo domov, a seberealizace ve společnosti jsou považovány za významnější než ženské. Od mužů se stále očekává větší pracovní výkon a od žen nižší, také s ohledem na jejich (potenciální) mateřství v určitém věku, což je samozřejmě potenciálně diskriminační bariéra, která se ženám stále ještě těžko překonává,“ popisuje Kotková.
I když už (minimálně v kontextu naší společnosti) model otce živitele pomalu ztrácí na síle, mužská práce, především mimo domov, a seberealizace ve společnosti jsou považovány za významnější než ženské.
– Anna Kotková, Gender Studies
Příkladem workoholiků mohou podle ní být právě například otcové, kteří jsou přes týden v zaměstnání, ale ani o víkendech je rodina nevidí, protože musí opravovat chalupu. „Opravují ji třeba několik let, a když projekt konečně dokončí, nesednou si na zápraží a nečtou dětem knížku, ale vrhnou se na jiný projekt, protože možná ve skutečnosti prchají (i kdyby podvědomě) před svou rodičovskou rolí,“ zamýšlí se Kotková.
Jak tomu předcházet
Na otázku, jaké rady by psycholog Suchý doporučil rodičům, aby předcházeli workoholismu a udržovali zdravou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, odpovídá: „Kéž by to bylo tak snadné!“
Následně ovšem doplňuje, že obecně se dá říct, že je dobré přestat fungovat v režimu „až“ – do kina půjdeme, až to dodělám, až bude po, až…
„Nepodporovat obraz úspěšných lidí typu ‚pracoval jsem 20 hodin denně, všeho ostatního se vzdal, měl jsem tři infarkty a málem umřel, ale koukejte, v jakém dnes jezdím autě‘. Nespojovat hodnotu člověka s jeho výkonností. Učit od dětství tzv. zdravotní gramotnost a základní principy péče o sebe a wellbeingu (tedy aplikovanou psychologii, nikoli planou teorii). Edukovat, kultivovat duši, inspirovat se i v jiných ‚pomalejších‘ kulturách. Učit nastavovat hranici – je dobré si například uvědomit, že už od ZŠ nás systém domácích úkolů učí nerozlišovat, kde končí práce a začíná čas pro sebe, hranice je od útlého věku setřená a nejasná. Dítě tak dostává tento obraz nejen doma, ale od školy si nese vzkaz: ‚Jdi domů a pokračuj v práci. Když ti něco jde, je to fajn, ale zkus zlomit to, co ti nejde.‘ A potom se mrkne na instagram a dostane další vzkaz ‚Nestačí to, pořád je to málo, je tu tolik šikovnějších, hezčích, bohatších, úspěšnějších‘,“ radí.
Jak totiž Suchý připomíná, prostor na sebe a na rodinu v našem rychlém výkonovém světě tímto způsobem nepřijde – je třeba si ho aktivně vytvořit. „Nastavit hranici, učit se odpojit od práce, učit se naslouchat vlastnímu organismu a tělu a respektovat jeho potřeby. Učit se zastavit, mít koníčky, hledat radost mimo výkon (zaběhat si můžu jít i bez toho, abych si měřil čas nebo kilometry). Učit se soustředit se a všímat si jen jedné činnosti, kterou dělám (když se bavím s dítětem, neodpovídám na zprávu na mobilu, nepokukuju po pracovních materiálech),“ radí.
Nebýt workoholik je podle psychologa komplexní dovednost složená z mnoha drobností, „které se ale v součtu všechny počítají“.
