Podle autora předlohy filmu nemá vraždění původních obyvatel z Oklahomy jen jednoho viníka. Důvody jsou atmosféra beztrestnosti, pocit nadřazenosti a lajdácké vyšetřování.
Nejnovější film Martina Scorseseho Killers of the Flower Moon není jen poctivým, působivým a napínavým dílem s oscarovými ambicemi. Je také mimořádně užitečný pro pochopení americké historie.
Připomíná, že ekonomické poměry a zákonitosti dneška mají kořeny v krutém vykořisťování, korupci a neposlední řadě i vypočítavých vraždách, kterých se bílí osadníci dopouštěli na původním obyvatelstvu kontinentu.
Legendární režisér se scenáristicky opírá o stejnojmennou literární předlohu Davida Granna z roku 2017. Nedělá to ovšem celou vahou a původní optiku stejnojmenného díla na pomezí krimi a reportáže citlivě transformuje. Více než na policejní vyšetřování a zrod FBI se zaměřuje na krutou komplexnost soužití dvou etnik.
Právě díky pětiletému úsilí Davida Granna, který studoval policejní spisy, historické materiály i příhody místních, není pochyb o tom, že série brutálních vražd indiánů z kmene Osedžů se skutečně udála.
Přesídlení původní obyvatelé měli živořit. Stali se z nich nejbohatší Američané
Osedže do okolí Fairfaxu přesídlilo v rámci Indian Removal Act americké ministerstvo indiánských záležitostí z Kansasu. Předpokládalo totiž, že v Oklahomě nebudou prosperovat a najdou jen sterilní pustinu plnou kamenů nevhodnou ke zvelebování.
Postupně se ale ukázalo, že zemědělsky chudá půda ukrývá obrovské zásoby ropy. Jelikož ji Osedžové legálně vlastnili, stali se nejbohatším národem na světě. Podle oklahomských historiků vygenerovala rezervace z ropy za dvě desetiletí více bohatství než všechny americké zlaté horečky dohromady.
Koncept soukromého vlastnictví byl přitom pro původní obyvatele nový. V roce 1887 je do něj dotlačil Dawesův zákon, který rezervace rozdělil na menší soukromě vlastněné celky.
Osedžové dokázali v roce 1906 s úřady vyjednat výhodné podmínky a zajistili si zachování společného vlastnictví nerostů. „Namísto možnosti rozhodovat o tom, které osoby zbohatnou z licenčních poplatků za ropu a plyn, se příslušníci kmene rovnoměrně podíleli na bohatství z podzemních zdrojů rezervace,“ píše Terry P. Wilson v knize The Osage. Každý ze 2 229 členů kmene se stal podílníkem na ropných výnosech.
Přestože podíly bylo možné jen dědit, bílí „podnikatelé“ si našli cestu, jak se k nim dostat. Začali se systematicky ženit s příslušnicemi kmene.
„Vláda teroru“ poháněná ropou
Navzdory dílčím úspěchům sňatkových podvodníků převládal mezi bílými občany Oklahomy pocit, že je bohatnutí indiánů nespravedlivé. Právě tato obecně pociťovaná zášť přerostla až do masakru.
Na začátku 20. let minulého století zemřelo za násilných nebo podezřelých okolností nejméně 24 příslušníků kmene Osedžů. Některé prameny připisují „vládě teroru“, jak toto období označují historici, až 150 obětí. Většina úmrtí nikdy nebyla řádně vyšetřena a úřady je uzavřely jako „poruchy trávení“, „zvláštní nemoci způsobující chřadnutí“, „neznámé příčiny“ nebo „sebevraždy“.
Oběťmi vražedného spiknutí byli i běloši. V roce 1922 byl naftař Bernard McBride ubodán během návštěvy Washingtonu, kde plánoval požádat federální úřady o vyšetření zmíněných vražd. Právníka W. W. Vaughana pro změnu vyhodili z vlaku krátce poté, co v roce 1923 získal usvědčující dokumenty související s případy.
Samozvaný král si získal důvěru indiánů. Potom je nechal zavraždit
Standardní omluvou při zištném obsazování území, získávání bohatství, ale i zločinech bylo v případě postupu proti Osedžům křesťanství. Bílí muži byli při osidlování přesvědčeni, že naplňují boží vůli. Nezřídka evangelizovali i původní obyvatele, ti však byli v principu spíše překážkou.
Boha často skloňoval i William K. Hale (ve filmu Robert De Niro), kterému kromě přezdívky „reverend“ připadlo i označení „král“. Vnímali ho jako průkopníka, který pomáhal formovat nový americký národ v nehostinné pustině a se ženami z kmene Osedžů neváhal oženit ani členy vlastní rodiny. Synovce Ernesta Burkharta (DiCaprio) přemluvil, aby se oženil s Mollie Kyle (Lily Gladstone).
David Grann jej označuje za modelového představitele banality zla, který diplomaticky udržoval skvělé vztahy s čelními představiteli Osedžů. Byl přesvědčivý, usměvavý, charismatický a vždy ochotný pomoci. V podstatě s nimi ale jen zručně manipuloval a jako stoupenec zednářství a sympatizant Kukluxklanu toužil po jejich zbídačení, nevyhýbaje se nejkrutějším manévrům.
Ke spikleneckým vraždám, často nejbližších lidí, přistupoval rutinérsky a chladnokrevně. Samozvaný král byl pravděpodobně nejmocnější postavou regionu a dnes by si možná vysloužil označení oligarcha.
Scorseseho film vykresluje Halea jako hlavního strůjce vražedného spiknutí. Vyšetřovatelé jej však považovali za jednoho z mnoha. Autor knižní předlohy Grann, který studoval všechny dostupné dobové zdroje, tvrdí, že vraždy byly v regionu před sto lety mnohem rozšířenější a měly podstatně větší množství viníků.
„Myslel jsem si, že píšu knihu o této výjimečně špatné postavě, kterou zatkla FBI. Namísto toho jsem si začal uvědomovat, že to ani není příběh o tom, kdo to udělal a kdo ne. Bylo to opravdu o kulturách zabíjení a spoluúčasti,“ vzpomíná Grann.
Ve srovnání s Halem byl jeho synovec Ernest Burkhart o poznání lidštější. Grann tvrdí, že „měl svědomí, ale přesto se pomalu a stále více stával spoluviníkem zločinů. (...) Jeho význam jistým způsobem pramení v jeho všednosti. Nebyl strůjcem, ale poslušně následoval plán“.
Symbolické a fyzické násilí šly ruku v ruce
Původní obyvatelé nezískali legální statut občanů až do roku 1924 a zabít je bylo pro mnohé podobné jako dopustit se krutosti na zvířatech. Brutalita bílých podle Granna plynula z hlubokého rasismu. Jeho důkazem bylo i opatření z roku 1921.
Federální vláda tehdy omezila finanční autonomii původních obyvatel. Pokud chtěli spravovat vlastní majetek, museli se nově podrobit zkoušce způsobilosti. Těm, které Úřad pro indiánské záležitosti považoval za „nekompetentní“, byl přidělen bílý opatrovník. Nekompetentní byli také všichni členové rodiny Mollie Kyle.
Tento systém byl podle Indianapolis Times od začátku zkorumpovaný. Za poručníky bývali jmenováni převážně mocní běloši, kteří za nekompetentní označovali zejména čistokrevné Osedže, přičemž pozitivně diskriminovali ty ve smíšených svazcích. Mnozí opatrovníci svým svěřencům dokonce přímo kradli peníze.
Vražedný kolotoč
Smrt Molliiny matky Lizzie z roku 1921 je ve filmu zobrazena nenásilně, avšak tajemně. Podezření na otrávení jedem v jejím případě policisté nikdy důkladně nevyšetřili. Její dceru Annu, která opravdu holdovala alkoholu, stejně jako ve filmu chladnokrevně zastřelili na poli. Ve skutečnosti však pátrání po jejím těle začalo až tři dny po jejím zmizení. Film pravdivě zobrazuje jak úmrtí Henryho Roana, tak Haleovu snahu o inkasování jeho životní pojistky ve výši 25 000 dolarů.
O necelé dva roky později došlo k nejpůsobivější vraždě, která doslova otřásla Fairfaxem, když nastražená výbušnina srovnala se zemí dům Molliiny sestry Rity a jejího manžela Billa. „Zdálo se, že se noc nikdy nepřestane chvět,“ vzpomínal na událost podle smithsonianmag místní obyvatel. Na rozdíl od vyobrazení ve filmu se Margie, vnučka Mollie a Ernesta, domnívá, že během tohoto výbuchu měla zemřít i její babička.
Po smrti Rity a Billa zdědila Mollie s Ernestem veškerý zbývající majetek rodiny, generující statisíce dolarů ročně. Na Haleově vražedném seznamu tak měli být podle oklahomských historiků právě oni. Manipulativnímu „králi“ by po jejich smrti už nic nebránilo v získání všech dostupných pozemkových práv. Čas nebo příležitost k tomu však už neměl.
Podruhé Mollie před smrtí paradoxně zachránil vlastní špatný zdravotní stav, když se z područí Ernesta, který ji pomalu otravoval jedem předepsaným zkorumpovanými lékaři, dostala do lepších rukou. Když Ernesta nakonec zatkli, velmi rychle se zotavila.
O bezúhonnosti svého manžela ale dlouho ani nezapochybovala. Začala s tím, až když se důkazy vůči němu ukázaly jako zdrcující. S Ernestem se rozvedla a po zbytek svého života se prý při zmínění jeho jména vždy zachvěla hrůzou.
Vyšetřovatelé použili případy jako důvod ke vzniku FBI
Federální vyšetřovatelé z Washingtonu přicestovali do Oklahomy až dva roky poté, co je o to požádala indiánská delegace Osedžů. Když záhadná úmrtí nepřestávala, došla jim trpělivost s nedůvěryhodnými či přímo zkorumpovanými místními vyšetřovateli. Posledním impulsem k návštěvě hlavního města byl výbuch domu Rity a Billieho.
V čele vyšetřování zahájeného v roce 1925 byl bývalý texaský ranger Tom White (Jesse Plemons). Sestavil tým čtyř tajných agentů, pojišťovacího agenta, léčitele, obchodníka s dobytkem a zaměstnance na ropné plošině.
Právě jejich úspěšná infiltrace dokázala rozluštit propletenou konspiraci, když poměrně rychle získali důvodné podezření na Williama K. Halea, Ernesta Burkharta a jiné. Hale při zatýkání podle památníků nepohnul brvou a spoléhal se na širokou síť vysoko postavených přátel.
Soudní procesy se na různých úrovních vlekly tři roky. Komplikovaly je odvolání, zrušené rozsudky či nefunkční poroty, které nechtěly odsoudit bělochy za vraždu původních obyvatel. Proces si získal celostátní pozornost a ovládl titulky novin.
Jako první se hned v prvním roce procesů přiznal Ernest, který dostal doživotní trest. Až do roku 1929 pokračoval ve svědectvích proti Haleovi a Johnu Ramseymu, kteří si nakonec také vysloužili doživotí.
Navzdory masivním protestům pozůstalých je všechny tři v roce 1937, respektive 1947, podmínečně propustili. Burkhart dostal v roce 1965 dokonce symbolickou milost přímo od guvernéra Oklahomy.
Vyšetřovatelé pod vedením J. Edgara Hoovera podle The Conversation vyřešením vražd poukázali na nedůslednost, tendenčnost a zkorumpovanost lokálních šerifů a detektivů. Úspěšné odhalení vrahů z Fairfaxu mělo klíčový vliv na postavení základů stále se teprve formujícího elitního vyšetřovacího orgánu FBI v roce 1935.
Zákon o dědění půdy původních obyvatel byl v roce 1925 na federální úrovni změněn tak, aby se zamezilo obdobným zločinům. Nově už nemohli právo na pozemky příslušníků kmene Osedžů nabývat lidé, kteří neměli alespoň poloviční osedžský původ.
