Rozhovor se spisovatelem a básníkem Markem Torčíkem o příčinách násilí a šikany, studu, pocitech nedostatečnosti a o jeho debutovém románu Rozložíš paměť.
„Naše společnost o svých problémech velmi nerada mluví, vše svrhává na jednotlivce. Bavme se ale o tom, že tu máme společnost, která není zdravá, která poskytuje živnou půdu fenoménům, jako je násilí, homofobie, rasismus a mizogynie. Dokud nebudeme řešit příčiny, tyto věci se budou dít pořád,“ říká v rozhovoru spisovatel Marek Torčík (30).
Kvůli queer identitě zažil šikanu a násilí, v jeho rodině byl přítomen alkoholismus, trauma i nedostatek finančních prostředků. Právě ve svém románovém debutu Rozložíš paměť hledá kořeny genderového, třídního, ale i dalšího jinakostí podmíněného násilí.
Proč jsi měl potřebu rozložit vlastní paměť?
Bylo pro mě důležité ukázat, jak paměť funguje. Jak dokáže selhávat, aniž bychom si toho občas byli vědomi. Přijde mi, že jsme občas posedlí pamatováním si. Chtěl jsem vzpomínky rozložit na papír a ukázat styčné body, které se objevují v mých traumatických vzpomínkách i ve vzpomínkách dalších lidí (v románu popisuje i příběh svého dědečka, otce nebo matky, pozn. red.), a třeba tak popsat problémy, které naše společnost má.
Jaké problémy to podle tebe jsou?
Šlo mi o to, ukázat, jak spolu vlastně všechno souvisí. Homofobie, mizogynie, rasismus nebo jen nutnost plnit jakékoli jiné role – rodinné, pracovní nebo školní. Chceme od lidí, aby tyto role naplňovali, jenže do nich nikdo úplně nezapadá. Třeba spousta mužů se necítí být dostatečně muži, protože nejsou dost silní. Z tohoto pocitu selhání pak pramení nejistota, ze které zase pramení násilí.
Velká část mého románu je i o alkoholismu, o selhávání třídního systému, o chudobě. Všechny tyto problémy se „vazbí“, jsou spojené, jeden vychází z druhého. Třeba dědův alkoholismus vycházel z jeho vlastního pocitu nedostatečnosti, který byl spojen s chudobou a traumatem z minulého režimu, kdy mu nebylo dovoleno studovat školu, kterou chtěl, celý život pracoval v chemičce a lopatou překládal síru. On zase traumatizoval moji matku i celou rodinu, což se pak cyklicky podepsalo na dalších generacích.
Chtěl jsem ukázat, že se nejedná o problémy jednotlivců, ale o problémy systému. Když se totiž bavíme o společenských patologiích, je třeba se bavit taktéž o důvodech, kvůli kterým vznikají. Nikdo nefunguje mimo společnost sám o sobě. Vždy na něj nějak působí i společenská minulost, která lidem vymezuje mantinely fungování.
Takže jsi svému dědovi byl schopný odpustit? Pro představu těch, kteří knihu nečetli – byl alkoholik, strhával na sebe pozornost, bil vaši babičku, traumatizoval rodinu.
Já jsem se na něj nikdy nezlobil. Ano, dělo se to, co se dělo, ale mám na něj i hodně dobrých vzpomínek. Máma živila mě a bráchu, který v té knize z etických důvodů nevystupuje, sama. Děda pracoval v dobách, kdy jsme měli úplně nejmíň peněz, v nemocniční jídelně, takže nám každý večer dovezl to, co zbylo. Bez něj bychom doma neměli teplou večeři. Projevovala se u něj lidskost, vybavím si mnoho momentů, kdy k nám byl velmi něžný.
V knize jsem chtěl ukázat, že často nedohlídneme na bolest druhých lidí – a proto je třeba k nim přistupovat s větší empatií. To jsem si sám potvrdil. Měl jsem napsaný text, který byl úplně jiný než ten, který nakonec vyšel v podobě románu Rozložíš paměť. Můj děda zemřel v roce 2021. Když jsme vyklízeli jeho byt, objevil jsem jeho deník, který si psal v léčebně. Došlo mi, že byl úplně někým jiným, než jsem si do té doby myslel.
Došlo mi, že tu knihu ve stávající podobě nemohu vypustit, protože by to nebylo fér a spisovatelsky správně. Moje práce jako spisovatele je lidi pozorovat, ne je soudit. Nechtěl jsem k nikomu přistupovat s nějakým soudem, chtěl jsem spíše hledat, z čeho pramení chyby, které děláme všichni. Definovat prázdno, které vzniká v momentě, kdy selháváme v tom, jací bychom podle společnosti měli být. Proto jsem pak knihu musel předělat.
Nedaří se uniknout
Jakým způsobem tě ovšem chování a prožívání tvého dědečka informovalo o tehdejším i současném stavu maskulinity?
Společnost, ve které jsem vyrůstal, měla dost tradiční představu o tom, jak by měl muž vypadat. Muž nemá brečet, nemá projevit slabost, má být ideálně tvrdý, neústupný a má mluvit jenom on. Pro generaci mého dědy to platilo nejvíc, tehdy měla být žena ideálně doma, případně by měla být alespoň méně placená než její manžel. Děda měl ovšem hůře placenou práci než babička a myslím, že i z toho pramenila jeho nejistota. Že nebyl ten pravý „otec od rodiny“.
