„Nevěřím, že jednou bude líp.“ Jak se cítí Češi na začátku roku? Vydali jsme se to zjistit do hospody v Karlových Varech

Zajímá nás, proč podle něho v Česku panuje taková nálada. „Je to způsobené podnebím, které se tady vytváří. Vládou a její drahotou. Je kolem ní i špatná energie, která se pak tlačí na lidi a oni už nestíhají. Přál bych jim tedy, aby se změnily podmínky a lidé neměli důvod být naštvaní. A aby se zlevnilo. To se asi nestane, ale přál bych si to.“

Honza nehodnotí pozitivně současnou vládu, ale ani ty předchozí. „Co mohly, to rozprodaly, nahrabaly peníze, které daly do haj*lu, a tak to prostě je. Líp už nebude. Všichni od nás odchází pryč, lidé nechtějí přispívat do naší společnosti. Naději už nemám. Nevěřím, že jednou bude líp.“

Kdyby Honza mohl, do Česka už by se nevracel. Má tu ale rodinu, která se do Německa odstěhovat nechce. A tak mu nic jiného nezbývá. „Platové podmínky tam jsou úplně jiné. V Česku bych za stejnou práci dostal třikrát až čtyřikrát méně peněz. Tam člověk s radostí i uklízí. Kdokoli může, ten raději odejde do Německa,“ dodává Honza.

Děkujeme mu, že se nám svěřil, a obracíme se na jeho kamaráda. Byl by ochotný si s námi promluvit?

Ať byl Babiš, jaký byl, tak furt všem přidával

Sedmapadesátiletý Láďa také pracuje v Německu jako stavař. „Do nového roku bych lidem už ani nic nepřál. Co si zvolili, to mají. Tohle neměli dělat. Fialu tady nikdo nechtěl a divil jsem se, že ho nakonec i důchodci volili. Ať je Babiš, jaký je, díky němu se jim furt přidávalo na důchodech. Jen díky němu je dneska mají moc pěkné. A přesto lidé volili tohoto člověka. Nemám na to co říct,“ kritizuje jedním dechem současnou situaci. 

„Koho jste tedy volil?“ ptáme se.

„Volil jsem Babiše a nestydím se za to,“ odpovídá. 

„Co byste si přál do nového roku?“

„Od vlády bych chtěl, aby více myslela na lidi. Teď myslí jen sama na sebe.“

„A myslíte, že Babišovi skutečně záleželo na ostatních lidech? Nebyla to spíše cesta, jak získat politické body?“ 

„Ať byl Babiš, jaký byl, tak furt všem přidával. Jenom díky němu jsou dnes důchodci tam, kde jsou.“ A má podle něj Česko – vzhledem k omezené kapacitě státní kasy – prostředky na to, aby lidem dávalo peníze i nadále?

„Vždyť z ní furt jenom berou. Jenom Ukrajina, kolik toho spolkla. Na to peníze jsou. Kupují se letadla, tanky a bůhvíco, posílá se to tam, a tam se to přitom hned všechno rozstřílí. A miliardy jsou pryč. Miliardy, které měly být tady – na školy, na školky, na cokoli jiného. Jasně, dělá to celá Evropa, ale můžou si to dovolit jen ty státy, které na to mají. A my v té pozici nejsme,“ míní Láďa. 

Vláda Petra Fialy podle něj ale nedělá dobře ani zahraniční politiku. Měla by prý brzdit. Koukat na to, co má, a z toho dávat. Nerozdávat prostředky, které nemá, a zadlužovat se. 

„Vláda by prostě měla koukat na lidi. Já už obavy nemám, je mi 57 let, už to nějak dotluču. Ale jde o vnoučata, aby se měla nějak dobře. O mě už ani nejde. Chci, aby se měla dobře ona. A co by pro to vláda měla udělat? Měla by koukat na ženy, které jsou samy s dětmi, aby měly z čeho žít. A ne na to, aby měli zdravotnictví zdarma lidé, kteří k nám přijdou z Ukrajiny. Proč by to tak mělo být, když my za to celý život platíme? Mají všechno gratis a pro naše děti pak nejsou ani léky. To je takové divné. Vždycky všechno bylo, ale dnes není nic. Vláda by prostě měla přerozdělovat peníze úplně jinak,“ pokračuje Láďa.

Láďa nás pak s úsměvem posílá ke stolu hned u dveří. Tam s námi prý spíš budou chtít mluvit. Přicházíme proto ke čtyřem mužům u piva, představujeme se jim, ale mluvit s námi nechtějí. „My ani sami nevíme, co bychom si měli přát,“ odvětí nám jeden z nich.

Práce a zase práce

Mladý muž za barem (fotografovat se nechtěl) celý večer mlčky nosí pivo ostatním štamgastům. Stačí ukázat gesto a už běží s pivem nebo panákem. Jak později zjišťujeme, jmenuje se Pavel, je mu 22 let a hospoda mu patří. Dostal ji od dědečka.

„Do Česka jsem přijel z Vietnamu před šesti lety. Vystudoval jsem tu střední školu, pak jsem od dědečka dostal tuhle hospodu a teď to tu vedu. Jsem tu pořád, sám. Nemám ani žádný volný čas na koníčky. Pořád jenom pracuju a pracuju,“ svěřuje se.

V Česku je ale spokojený. Tedy až na to počasí. A také daně. Do Vietnamu by se ale nevrátil, protože se mu tady „moc líbí“. Je hezké vyslechnout i pozitivní zkušenost – za celý večer se nám to mockrát nestalo.

Radši si pomůžu sám

Přecházíme k dalšímu stolu hned u vstupních dveří. Na lavici sedí jeden člověk. Chvílemi sleduje hokejový zápas v televizi, občas skloní hlavu ke stolu a zamyšleně se zadívá před sebe. Když se ho ptáme, jestli ho můžeme na chvíli vyrušit, odpoví, že je mu to jedno. „Takže můžeme?“ zopakujeme svůj dotaz. Nerady bychom ho tlačily do něčeho, na co nemá náladu. Odpoví, že jo.

Posadíme se a představí se nám „Víťa“.

Na úvod se třiačtyřicetiletého muže, který rozváží balíky, ptáme: „Co byste přál České republice v roce 2024?“ 

„Česká republika jde totálně do haj*lu. Řeknu vám to tak, jak to je. Angažuje se tam, kde by se angažovat neměla. Měla by se starat sama o sebe, a hlavně o své lidi. Českým lidem vůbec nepomáhá. Česká vláda je hrozná.“

„Nevolil jste koalici?“

„Ne. Nemůžu ji vystát. Nemám rád Fialu a nemám rád Rakušana.“

„Koho jste tedy volil?“

„Mám rád Babiše.“

„A proč?“

„Protože se k obyčejným lidem staví normálně. Já jsem třeba živnostník a každý rok nám zvyšují zálohy. A když pak něco chceme my, tak nám nic nedají. Mně taky nic nedali.“

„Co vám nedali?“

„Mám šestiletou a tříletou holčičku. Když jsme ale žádali o porodné, tak se mé ženě na úřadě vysmáli, že by taky chtěli brát to, co beru já. Ale už je nezajímalo, kolik měsíčně odvádím. Takže od Česka už nechci radši vůbec nic. Radši si pomůžu absolutně sám.“

Ptáme se, co to znamená: taky jezdí pracovat do Německa? Prý ano. Dříve pracoval na ropných rafinériích nebo rozvážel balíky. Nedávno se zrovna vrátil – byl pryč půl roku a za tu dobu svou rodinu viděl jen dva dny. „Jenom makáte a makáte,“ přibližuje nám nedávných šest měsíců v zahraničí.

„Jak jste se cítil, když jste půl roku v podstatě neviděl svou rodinu?“

„Málem jsem ji ztratil. Není to jednoduché. Když pro rodinu něco chcete, musíte něco obětovat. Ale pak už hrozila její ztráta,“ říká.

„A jak jste se cítil? Jak vám během toho půl roku bylo?“

„Stýskalo se mi.“

„Cítil jste se osaměle?“

„To taky. Ale jak bych to řekl… Já jsem každý den pracoval, takže jsem na to ani nemyslel. Ale když jsem pak večer přišel domů, tak se mi začalo stýskat.“

Když se ptáme, kde je jeho žena nyní – připomínáme, že nás překvapilo, že tady jsou samí muži –, odpovídá, že je v práci. Je zaměstnaná jako uklízečka na základní škole. „To je další věc. Proč stát neumožní maminkám nějak se rozvíjet? Když se moje žena někam hlásí o práci, vadí jim, že má dvě děti. Dívají se na ni špatně, že když budou marodit, bude s nimi doma.“ Pomohlo by podle něj, kdyby firmy nabízely třeba zkrácené úvazky nebo hlídání. „Proč to nemáme i u nás? Když to jde jinde, proč to nejde tady?“

Co by jeho žena ráda dělala za práci? Ráda by se stala účetní („má maturitu a ve škole byla premiantka“). Jenže. Aby získala práci, potřebuje zkušenosti. A zkušenosti nemá, protože jí sehnání práce komplikují zaměstnavatelé, kterým se nepozdávají její dvě malé děti. „A bez zkušeností ji nikde nevezmou. Museli by jí někde skrze známost nabídnout místo, aby zkušenosti mohla nejdřív získat,“ zamýšlí se.

„Ještě nás napadá, máte širší rodinu, která vám může pomáhat, nebo jste na to všechno jen vy dva?“

„No máme, ale není to ideální.“

„Ve smyslu, že mezi sebou máte složité vztahy?“

„Ano.“

Má kvůli tomu všemu obavy o budoucnost? „Jo, hlavně o svoje děti.“

A co by dělal, kdyby nemusel tolik pracovat? Kdyby nemusel na půl roku jezdit do zahraničí? „Byl bych s rodinou. Rodina je pro mě na prvním místě,“ odpovídá.

Když pak zopakujeme otázku, co by české společnosti do roku 2024 přál, opakuje, že by se více mělo myslet na obyčejné lidi. „Už tady ani nejsou tři třídy – už je jen bohatá a chudá. Na obyčejné lidi se nemyslí.“

Mám štěstí, jsem taková ta střední třída

Nakonec oslovujeme mladého muže, který sedí u stolu s Láďou a Honzou. Jmenuje se Michal, je mu 28 let a živí se jako elektrikář. Na otázku, co by si pro Česko přál do nového roku, odpovídá jednoduše: „Abychom se měli líp.“ Následně své přání doplňuje o vysvětlení: „Abychom – přesně jako říkali tady kolegové – neposílali prachy někam do zahraniční a snažili se zabezpečit svý vlastní lidi.“

Když se Michala zeptáme na doplňující otázky, odpovídá, že se v politice příliš neorientuje. Dodává několik důvodů – zaprvé „s tím nikdo nic neudělá“, zadruhé „má výhodu, že je taková ta střední třída“. „Když je inflace a něco se zdraží, tak mě to nevytrhne.“

„To je zmr*,“ směje se Honza, který rozhovor poslouchá.

Michal – napůl omluvně – krčí rameny a opakuje: „No ne, ale právě proto to nijak neřeším. Samozřejmě že má člověk názor, třeba že je špatný, že tolik peněz posílají na Ukrajinu. Já nikoho neodsuzuju, ale je špatný, že pro svý lidi neudělají to, co by měli, a cpou to někam jinam,“ říká.

Nemá ovšem potřebu snažit se věci měnit. Kvůli nespokojenosti s vládou by nešel protestovat. „U pivka si klukům vyleju srdíčko a to mi stačí. Nejsem aktivista, že bych šel dělat bordel kvůli tomu, že se zvolil ten nebo ten. Já jsem taky volil Babiše, ale prostě to nevyšlo – tím to pro mě končí. Víc to člověk neovlivní, musíme se přizpůsobit,“ říká. Přiznává ovšem, že jemu se přizpůsobuje o mnoho snadněji než ostatním – má dobře placenou práci, která ho ještě ke všemu baví.

Náš rozhovor v ten moment přeruší pozvednutí panáků. Všichni tři muži si „na zdraví a snad šťastný nový rok“ přiťuknou. „Co by vás ještě zajímalo?“ ptá se nás po přípitku Michal.

„Jestli nejste přepracovaní. Několik lidí to tady zmínilo,“ ptáme se. 

„V poslední době jo. Ale mě moje práce baví, takže to tak vlastně ani neberu. Ale kdybych měl odpovědět obecně, tak jo, lidi jsou přepracovaní,“ zakončuje.