„Nevěřím, že jednou bude líp.“ Jak se cítí Češi na začátku roku? Vydali jsme se to zjistit do hospody v Karlových Varech

Prší, projíždíme Karlovými Vary a diskutujeme o tom, jak nás místní přijmou. Zastavíme uprostřed sídliště a zamíříme do pivnice Na Růžáku. Nikdy jsme tam nebyly, ale podle fotek na Googlu to vypadá jako místo, kde by se mohli scházet místní. Chceme se s nimi pobavit o tom, co by do nového roku přáli Česku. Vcházíme a mladý muž za barem nás okamžitě oslovuje. „Co to bude?“ ptá se, ještě než se stihneme pořádně rozkoukat. 

„Máte nějaký čaj?“ zeptáme se. „Možná černý,“ odpoví, zatímco čepuje pivo. Objednáme si tedy colu a vodu a sedneme si ke stolu v rohu. Stěny podniku jsou víceméně prázdné, jen dvě z nich pokrývají obrovské plakáty zahraničních destinací.

Muži – a v celém podniku ten večer sedí skutečně pouze muži – u ostatních stolů diskutují, sledují hokej nebo jen mlčky popíjejí nápoj svého výběru. 

Naději už nemám. Nevěřím, že jednou bude líp

Nesměle se rozhlížíme a přemýšlíme, koho oslovíme jako prvního. Zaujal nás usměvavý muž, který seděl u stolu se třemi kamarády. Popíjel pivo a objednával panáky. Jdeme se mu představit a sdělujeme mu důvod naší návštěvy. Bez váhání nás mile pozve, ať si přisedneme.

Jmenuje se Honza. Je mu 41 let a sice žije v Karlových Varech, ale pracuje jako stavař v Německu. Čtrnáct dní je tam a pak se zase na dva dny vrátí do Varů za rodinou.

„Co byste přál lidem žijícím v Česku do nového roku?“ ptáme se ho. „Přál bych jim, aby se jim dařilo. Aby byli více usměvaví a nebyli tak zachmuření a nasraní. Na všechny a na všechno kolem sebe.“