Česká novinářka studuje na elitní univerzitě v New Yorku. Rok studia stojí přes dva miliony, týdně přečte stovky stran

Navíc jsem maximalista povahou. Říkala jsem si, že když už pojedu do Ameriky, chci, aby to stálo za to. Věděla jsem, že tomu člověk bude muset hodně obětovat. Odešla jsem z Česka z něčeho, co jsem měla hodně ráda – ať už se to týká práce, komunity, vztahů. Takže jsem si říkala: když už, tak už.

Primární motivací bylo tušení, že mě to bude bavit. Také se domnívám, že mi taková zkušenost pomůže být lepší v mojí práci – byť mi v Česku titul z takové školy oficiálně kariérně nepomůže. Na rozdíl od některých spolužáků, kteří míří do západních institucí, svou práci mohu dělat i bez něj. Až dostanu titul, nepřijde žádná instituční validace, žádný automatický kariérní posun.

Nejdřív to byl hodně abstraktní sen. Nemyslela jsem si, že mě vezmou. Musela jsem dorůst do stavu, kdy jsem si dokázala představit, že by se to skutečně mohlo stát. Pak jsem to chtěla alespoň zkusit, abych si později nevyčítala, že jsem se o to nikdy nepokusila. 

V čem ti taková škola může pomoci jako novinářce?

Jako novinářce, která se pohybuje na mediálním trhu s velkými omezeními – včetně těch finančních –, mi to pomůže skrze vybudování mezinárodní sítě kontaktů. Až se něco stane v Pákistánu, pravděpodobně tam nepoletím, protože na to nebudou peníze, ale budu znát lidi, kteří tam jsou a kterým budu moci zavolat. A takto to bude po celém světě.

Zároveň je pro mě jako pro novinářku, která se Americe věnuje, důležité tam v této době být. Amerika se velmi mění, zároveň tento rok budou velmi důležité prezidentské volby. Mám také přístup k chápání různých nuancí tamního života, které bych na dálku z Česka nepoznala, byť je New York specifické místo, které pro Ameriku není reprezentativní.

A je zajímavé být na jedné z univerzit, které v Americe hrají úplně jinou roli než v Česku. Kolumbijská univerzita je výtah, který slouží pro kultivaci amerických i mezinárodních elit. To je velmi zajímavé pozorovat.

A proč sis vybrala zrovna Kolumbijskou univerzitu?

Hlásila jsem se na Yale a Kolumbii, ale více jsem chtěla právě na Kolumbii. Stála za tím kombinace poměrně náhodných faktorů – učí tam můj oblíbený historik Adam Tooze, můžu se tam věnovat konkrétním regionům, Rusku a Americe, a je v New Yorku, což je zajímavé místo. 

Jak ses připravovala na přijímací řízení?

Na Kolumbii jsem musela udělat jazykovou zkoušku a napsat tři eseje. Jeden byl na způsob motivačního dopisu, kde měl člověk napsat, proč chce studovat konkrétní obor. Druhý se týkal toho, co chce dělat po případném dostudování a v čem mu škola pomůže. Třetí byl dobrovolný, byla to taková specifická americká věc – člověk měl popsat svou unikátní osobnostně-identitní zkušenost. Popsat, čím je specifický. Psala jsem o tom, že jsem z vesnice, o tom, že jsem žena, která se novinářsky pohybovala v bezpečnostním prostředí, a co jsem si z toho odnesla. 

Eseje jsou asi nejnáročnější část, jsou dost krátké, jen několik odstavců, takže si musíš vybrat, který svůj příběh chceš vyprávět. Ale tomu předcházelo několik let, kdy jsem přemýšlela, proč tam vlastně chci.

Následně byly součástí přihlášky doporučující dopisy. Nad těmi je dobré přemýšlet strategicky, aby mluvily o různých částech vašeho profesního života nebo vašich schopnostech. Jeden mi psal Erik Tabery, šéfredaktor Respektu, druhý psal člověk, který dříve vedl český bezpečnostní think-tank a zná mě už dlouho, a třetí napsal americký profesor, který je v oboru docela kapacita a učil mě na americké univerzitě, kde jsem před pár lety strávila jeden semestr.

Takže faktické znalosti nijak neprověřují?

Ne. Člověk musel pouze doložit tituly, musí mít minimálně ten bakalářský. Takže je to v podstatě na nich, koho vyberou. Je to extrémně netransparentní. Není možnost se odvolat a ani ti nesdělí, proč tě vybrali. Takže vlastně vůbec nevím, z jakého důvodu tam jsem. 

Máš nějaké tipy, které by se ostatním mohly hodit?

Hodně pomůže, když vám poradí člověk, který dané prostředí zná, ví, co očekávají, a umí přemýšlet jako lidé z tohoto prostředí. Já jsem měla takových lidí několik, ale největší pomocí byla kamarádka, která vystudovala Harvard. Jí jsem posílala všechny verze esejů, pomáhala mi cizelovat příběh, který jsem o sobě chtěla vyprávět.

A je dobré začít včas. S touto kamarádkou jsme se o tom začaly bavit v lednu a deadline přihlášek byl v prosinci. Často je dobré, když napsané texty mohou uzrát.

Připravilo tě na tuto školu české školství, nebo ses musela dovzdělávat sama?

Více mě připravila práce než škola. Věkové rozmezí lidí na tomto oboru je velké, dejme tomu od 21 do 35 let. Většině lidí je ale kolem 28 až 30, takže přichází už s nějakou profesní zkušeností, která ovlivňuje, co tam člověk přináší. Respekt byl v tomto ohledu skvělá příprava.

Ale určitě těžím z toho, že jsem mezinárodní vztahy předtím studovala. Je tam ale i spousta lidí, kteří mezinárodní vztahy nikdy nestudovali a nyní chtějí změnit profesní dráhu.

2 247 960 korun

Kolik daná škola stojí na rok? Na webu je uvedeno zhruba 100 tisíc dolarů ročně, což je přes dva miliony korun. Odpovídá to?

Ano. Je ale zrádné, že semestr od semestru platíte o něco vyšší školné a předem nevíte, o jakou částku se bude lišit – může to být i o několik tisíc dolarů, což je hodně peněz. To jsem zjistila až v průběhu prvního semestru.

To znamená, že když člověk nastoupí, neví přesnou fixní částku, kolik ho celé studium bude stát. Takže já jsem se řídila odhady, které měla univerzita uvedené na stránkách, ale z mojí zkušenosti jsou podsazené. Co se týče školného i nákladů na život. 

Ale když se budeme držet nějakých nižších odhadů, tak to vyjde zhruba na 100 tisíc dolarů na rok – 70 tisíc školné a 30 tisíc životní náklady. To je 2 247 960 korun. Ale reálně to podle mě bude víc.

V podcastu Za Humny (ten Barbora založila společně se svou kamarádkou Hanou Martínkovou, pozn. red.) jsi říkala, že tvůj příběh ilustruje, že vzdělání není dostupné všem. Zprvu to totiž vypadalo, že na školu nebudeš mít finance. Co se změnilo?

Když jsem zjistila, že mě vzali, a rozhodla jsem se, že chci skutečně odjet, snažila jsem se sehnat peníze, ale nepovedlo se mi to. Škola mi sice uznala stipendium, ale velmi nízké, pokrylo by to tak desetinu nákladů.

Je tady několik nadací, které podporují lidi, kteří chtějí studovat v zahraniční. Bakala Foundation, Kellner Foundation, Krsek Foundation budou ty největší. Jenže vzhledem k tomu, čemu se akademicky i odborně věnuji a kolik je mi let, jsem mohla žádat o příspěvek pouze u dvou – u Bakala Foundation a jedné menší nadace Scholar Foundation. Bakala mě opakovaně odmítl. Scholar mě chtěl, ale potřebovala jsem opravdu hodně peněz, což tehdy přesahovalo jeho možnosti.

Když jsem peníze nesehnala, rozhodla jsem se, že nástup o rok odložím, což se musí zaplatit, ale je to možné. Takže jsem získala rok navíc na to, abych finance sehnala.

Druhý rok už to bylo jinak. Zásadní bylo, že mi škola nakonec zvýšila stipendium – z toho jsem nakonec mohla pokrýt necelou polovinu nákladů na první rok. Stejně jsem ale potřebovala sehnat přes milion korun a dveří, na které by člověk mohl zaklepat, není hodně. Věděla jsem, že do toho dám veškeré své úspory – ale jaké asi může mít úspory 28letá novinářka v Česku?

Obepsala jsem všechny možné nadace v Česku, i ty, co se nevěnují vzdělávání, psala jsem například i krajanským spolkům v Americe. Většina z toho byla bez odezvy. Nakonec rozhodlo, že mě významně podpořila Scholar Foundation, získala jsem příspěvek od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky i jeden příspěvek od soukromé osoby. 

To znamená co přesně?

Oslovila jsem osobu, která má peníze. Řekla jsem mu svůj příběh a on se rozhodl, že mě do nějaké míry podpořit chce. Že chce podpořit mladého člověka, který to, co tam získá, přinese zpátky do Česka. 

Kdyby se tím někdo chtěl inspirovat, koho lidé takto mohou oslovit? Třeba podnikatele a podnikatelky?

Ano, kohokoli, kdo má peníze. Pro mě ale bylo důležité, aby ty peníze byly „čisté“. Nechtěla jsem peníze od nikoho, jehož zdroj financí by byl problematický. 

A druhý rok budeš financovat jak?

Vůbec nevím. Budu mít zase stipendium od školy, ale už nebudu mít své úspory. Budu to muset nějak vyřešit. Ale nechce se mi věřit, že bych to nezvládla. Už jsem si tolikrát myslela, že to nedopadne, a nakonec jsem to nějak urvala, že i nyní věřím, že se nějaká cesta najde.

Jak se nezbláznit?

Jak náročné je studium? Kolik času strávíš učením?

Drtivou většinu času. Půldne se učím doma, pak jdu na přednášku a zbytek dne strávím v knihovně. Tento semestr jsem měla jen čtyři předměty, ale na každý předmět je potřeba rozsáhlá příprava. Každý týden čtu stovky stran knih nebo akademických publikací, píšu různé texty, na ekonomii zase zpracovávám matematické úkoly, které zabírají hodiny. Na začátku to ale bylo náročnější, zhruba po měsíci nebo dvou, kdy se do toho člověk dostane, je to už snazší.

Zároveň to není náročné jen po obsahové akademické stránce. Univerzita nabízí velké množství příležitostí nad rámec povinných předmětů, kterým by se člověk měl věnovat. Univerzita má mnoho klubů, které dělají zajímavé věci. Každý týden k nám přijde několik desítek akademiků či politiků, kteří přednáší a pořádají debaty.

Obrovská přidaná hodnota takových škol jsou i lidé, kteří tam s vámi jsou. Mají zajímavé životní příběhy, dělali a budou dělat velmi zajímavé práce. Bude to znít utilitárně, ale i z novinářského hlediska chci takové lidi znát. Navíc je člověk v New Yorku! V něm se také děje obrovské množství zajímavých věcí. K tomu chci udržovat vztahy, které mám tady v Česku, to také zabere hodně času.

Takže to je asi nejnáročnější – stíhat to obrovské penzum věcí, které by člověk chtěl, ale vlastně i měl dělat.

A jde to stíhat?

Nejde, vůbec. Stihnu jen zlomek toho, co bych ráda. Občas musím vynechat událost, kam bych velmi ráda šla, abych si šla zaběhat, protože vím, že to pro mě bude lepší.

Neustále máš pocit, že nestíháš. Člověk musí přijít na způsob, jak se z toho nezbláznit. Jak si tím nenechat diktovat obsah celé zkušenosti. Jak být co nejvíce svobodný v tom, jak ty dva roky vypadají. Každý člověk k tomu přistupuje jinak. A jakkoli je tam tendence se navzájem porovnávat, je třeba snažit se to nedělat. Jinak se z toho člověk zblázní.

Jak to zvládáš po psychické stránce?

Myslela jsem si, že to zvládám dobře, ale na Vánoce jsem přijela domů a moje tělo se na dva týdny rozpadlo nejhorší chřipkou mého života. Takže zpětně viděno mě to zasáhlo více, než jsem si myslela. (smích)

Přemýšlela jsem, co to se mnou udělá. Chtěla jsem to velmi dlouho – nikdy jsem neměla větší sen. Když jsem odjížděla, trochu jsem se bála, abych se v tom neutopila. Ale mám pocit, že mám od té školy vlastně docela odstup, a trochu paradoxně myslím, že právě díky tomu z té zkušenosti tak moc čerpám. Což bude i tím, že už jsem o něco starší, zároveň v tom hraje roli i to, že novinařina, kterou jsem dělala před odjezdem, pro mě byla – třeba co se týče stresu – náročnější než nynější studium.

Vnímám rozdíl i v porovnání s lidmi, kteří v Americe chtějí zůstat a vědí, že potřebují najet na určitou kariérní trajektorii, kterou škola nabízí. Jenže v tomto směru je tam obrovská soutěživost, takže jsou pod tlakem, aby stíhali všechny věci, které musí dělat, aby dostali dobrou práci například v mezinárodní organizaci. Já tento tlak tolik necítím, protože se chci vrátit do Česka.

Takže jsem vlastně ráda, že jsem se do toho pustila v téhle fázi života. 

Máš pocit, že se tam jako někdo ze střední Evropy cítíš jinak než třeba Američané? Například co se týče sebevědomí?

Je zajímavé pozorovat různé typy sebevědomí – například to, které mají lidé z Ameriky nebo třeba z velkých asijských zemí. Způsob, jakým jsou vychováváni a vzděláváni Američané, je vede k automatickému přijímání jisté role ve společnosti.

Třeba otázka lídrovství je zajímavá. V Česku jsme skeptičtí vůči tomu, že bychom mohli být lídři, ale v Americe je to default. Každý je lídr – ať už děláš cokoli, ať už přicházíš z jakkoli malého města. Lidé z asijských zemí zase cítí, že jejich vliv na mezinárodním poli roste, a promítá se to i do jejich sebevědomí – jen je to jiný typ sebevědomí než to americké. 

Já jsem nikdy neměla přirozeně vysoké sebevědomí, což je možná částečně podmíněno i kulturně, ale do velké míry je to prostě dané mojí povahou. Také cítím jisté specifikum své profesní zkušenosti. Občas si dělám srandu, že jsem hrozně cynická. Jako novinářka jsem byla trénovaná na to, abych přistupovala kriticky k debatě, které jsem součástí, abych hledala slabiny argumentů a nespokojila se s prázdným obsahem a velkými slovy.

To může občas působit cynicky v institucích, jako je Ivy League. Ty jsou totiž postavené na poměrně grandiózním étosu. Co týden slyším, že jsme budoucí lídři světa. Takový postoj, který lidem vštěpují, pak ovlivňuje, jak přistupují sami k sobě, ke společnosti, k tomu, co nabízí světu. K tomu jsem docela skeptická, což v porovnání s ostatními může působit jako cynismus.

Pro zajímavost, učí tě Hillary Clinton – o který předmět se jedná a jaká je jako pedagožka?

Bylo to poprvé, co byl ten předmět vyučován. Jmenoval se Inside the Situation Room. Situation room je místnost v Bílém domě, kde se přijímají zásadní rozhodnutí, která se týkají americké účasti v zahraniční politice.

Když to řeknu úplně upřímně – ten předmět nebyl dobrý, obsahově mi nic moc nedal. Se spolužáky jsme si dělali srandu, že to byl spíš takový story time. V tom ale zase vnímám výhodu novinářské perspektivy. I když jsou ty věci špatné, tak mě baví je pozorovat. Přemýšlet nad tím, proč jsou špatné a o čem to vypovídá. Já jsem tam šla, protože jsem chtěla vidět, jak Clinton jako člověk s velkou politickou kariérou a rezonancí v americké společnosti přemýšlí, jak vystupuje, jak funguje.

Jak tedy vystupuje?

Ona má pověst člověka, který se drží předem připraveného scénáře a zásadně ve veřejném vystupování není spontánní – což bylo během jejích přednášek cítit. Zase je otázka, proč to tak je. V takové pozici je jako jedna z mála žen, takže je možné, že si dává větší pozor, protože jsou na ni kladeny větší nároky. Myslím, že částečně je to tím a částečně její osobností.

Clinton se nachází na konci své profesní kariéry a díky tomu, že má prestižní post na prestižní univerzitě, může cementovat své dědictví a veřejný odkaz. Takže tam vypráví hlavně ty příběhy, které chce, aby lidé znali. Akademicky je to o ničem, ale z novinářského pohledu je zajímavé, jak svůj příběh rámuje.

Zároveň je to velmi zajímavá sonda do toho, jak američtí politici fungují. Clinton nikam nejde bez bodyguardů. Vždycky má kolem sebe dva nebo tři. Do školy ji přiveze velké SUV, odveze ji velké SUV. Od dveří k výtahu je to pět metrů, ale předtím, než dorazí, už tam stojí bodyguard, který prostředí kontroluje. Ve škole je část jednoho patra vyhrazena jenom jí, aby nepřišla do kontaktu s jinými lidmi. Ona má ochranku nejen z toho důvodu, že byla ministryní zahraniční, ale také protože byla první dáma.

Politici jsou vždycky do nějaké míry odtržení od okolního světa, ale v případě Ameriky je to opravdu extrém. Pokud jste zastával nějakou důležitou funkci, do konce života už je váš pohyb ve společnosti omezený. 

Máš mezi pedagogy a pedagožkami další známé osobnosti?

Na Kolumbii učí nebo s ní spolupracuje řada takových lidí, třeba novinářka Maria Ressa, nedávná držitelka Nobelovy ceny, nebo ekonom Joseph Stiglitz. Velká jména ale mohou být zrádná, mnohdy se naučíte víc od lidí, kteří jsou třeba veřejně úplně neznámí, ale jsou to skvělí pedagogové.

Jak celou příležitost vnímáš a hodnotíš?

Je to životní zkušenost. Cítím, že mi ta škola dává hrozně moc – řada předmětů mě třeba učí o bezpečnosti uvažovat odlišným způsobem než doteď. Je to taková bublina, do které se člověk uzavře, aby přemýšlel a zkoušel si věci, které ho zajímají, v prostředí, kde můžete selhat a kde se počítá s tím, že se vám věci třeba nepovedou. V tom je to hodně bezpečné prostředí. 

Vnímám to hlavně jako trénink na život, který přijde po škole. Jakkoli je to náročné, je to teprve příprava na to, co přijde poté.