Říká se, že „chudí“ na Pařížskou nepatří. Že se k nim asistenti*asistentky prodeje v luxusních obchodech chovají odměřeně, ignorují je a přítomní sekuriťáci je třeba do obchodů nemusí ani pustit. Je to pravda?
To jsem se vydala zjistit. Jeden den jsem oblékla outfit složený z Gucci bot a kabelky, Versace šátku a dalších dražších kousků, jehož hodnota dosahovala sta tisíc, a druhý den jsem jej vyměnila za špinavé vansky, sepranou čepici a fast fashion. Chovali se ke mně asistenti*asistentky prodeje v různých obchodech rozdílně? Ano. Kdo zklamal a kdo naopak potěšil? Čti dál a dozvíš se to.
Outfit za 100 tisíc
První den jsem se na Pařížskou ulici vypravila v outfitu, jehož hodnota dosahovala částky sta tisíc korun. Na sobě jsem měla Gucci loafers, kabelku od stejného módního domu, kalhoty, trenčkot a kašmírový svetr z COSu a vše jsem doplnila o brýle značky Dolce & Gabbana a hedvábný šátek Versace.
Moje kroky nejprve zamířily do Balenciagy, brandu, který se v posledních letech těší velké oblibě, a to jak u mladých, tak i starších generací. Návštěva byla fajn – sekuriťák mi otevřel dveře, chvíli jsem se procházela po obchodě, prohlížela si kabelky a sneakers a čekala jsem, až se mi začne věnovat asistent prodeje. Ten byl v obchodě pouze jeden a zrovna pomáhal páru, který vybíral mikiny. Když ke mně nepřišel ani po zhruba pěti minutách, obchod jsem opustila.
Jasně, tohle není chyba samotného asistenta. Nemůže za to, že je na prodejně sám. Ale co kdybych přišla se záměrem pořídit si všemi milovanou Le Cagole, jejíž cena se pohybuje kolem 60 tisíc korun? Upřímně, čekala bych lepší servis.
Jako druhý jsem si vzala „na mušku“ módní dům Prada. Dveře mi nikdo neotevřel a po celou dobu mé návštěvy se mi nevěnoval ani jeden ze dvou přítomných asistentů prodeje – a to i přesto, že jsem delší dobu stála u slunečních brýlí a tvářila se trochu „ztraceně“. Podobně tomu bylo také ve chvíli, kdy jsem přešla k botám a prohlížela si svoje vysněné loafers na platformě. Ačkoli se mi žádný z asistentů přímo nevěnoval, měla jsem pocit, že pokud bych je požádala o pomoc, dostalo by se mi jí. Ale jdeme dál.
We <3 Gucci
Mojí poslední zastávkou byl obchod Gucci. K mé spokojenosti mi sekuriťák opět otevřel dveře, a jakmile jsem vstoupila do prostoru, začala se mi věnovat jedna z asistentek projede. Sdělila mi, že právě mají novou kolekci slunečních brýlí, a zeptala se, jestli si nechci nějaké vyzkoušet. Když jsem odpověděla, že právě nové sluneční brýle hledám, s úsměvem mi podávala k vyzkoušení jeden model za druhým. Bohužel, žádný mi nepadl, a když asistentka viděla můj skleslý výraz v obličeji, snažila se mi nabídnout alespoň něco jiného. Na rozveselení. „Vidím, že máte kolem krku krásný šátek. Ty máme také nové, jarní. Nebudete chtít nějaký vyzkoušet?“ Mile jsem odmítla. Přece jenom jsem přišla pro brýle.
Verdikt? Ve všech třech zmíněných obchodech se ke mně chovali hezky. Cítila jsem se v nich vítaná a rozhodně jsem neměla pocit, že by mě někdo soudil. Obzvláště bych pak ale vypíchla chování asistentek prodeje v Gucci, které se snažily najít to, co hledám, a když jsme „to“ nenašly na prodejně, nabídly mi objednání online zdarma. Bylo to milé.
Jako vzduch
Další den jsem na Pařížskou ulici plnou luxusních butiků vyrazila znovu, tentokrát však ve svém „chudém“ outfitu. Oblékla jsem džíny, triko a bundu z obchodního řetězce H&M, mikinu ze slev z Lindexu, přes sebe jsem přehodila ledvinku z Primarku, nasadila čepici Vans a na nohy jsem obula staré špinavé vansky, které již několik let nenosím. Cena tohoto outfitu nebyla vyšší než čtyři tisíce korun.
Musím říct, že už cestou do centra Prahy jsem se cítila nesvá. Vzhledem k tomu, co se říká o přístupu asistentů*asistentek prodeje k „obyčejným“ lidem, jsem měla obavy. Bála jsem se, že na mě budou nepříjemní, budou mnou pohrdat a v těch nejhorších scénářích jsem si představovala i to, jak mě do obchodu vůbec nevpustí. Prostě jsem měla pocit, že tam „nepatřím“.
Zamířila jsem do Balenciagy, kde tentokrát oproti předchozímu dnu byli zhruba tři asistenti*asistentky prodeje. Sekuriťák přilepený na dveřích je otevřel až po několika sekundách, kdy jsem před nimi stála. Připadalo mi to jako věčnost. „Je to tady, ani mě tam nepustí,“ honilo se mi hlavou. Po příchodu do obchodu mě tamní personál tak na půl úst pozdravil, a zatímco jsem obchodem procházela, mě sledoval. Jejich pohled jsem doslova cítila v zádech. Nikdo mi ale pomoc nenabídl. Několikrát jsem tedy obchod prošla a dala se k odchodu. „Naskle,“ odsekl mi sekuriťák. Au au.
Po této zkušenosti jsem se cítila strašně. Styděla jsem se, ačkoli mi to samotné připadalo absurdní. Nemám se za co stydět.
Mé kroky dále vedly do Gucci. Když jsem ale přes výlohu viděla prodejní asistentky, které mi předchozí den věnovaly tolik péče, rozhodla jsem se nevstoupit. Jsem si stoprocentně jistá tím, že si mě pamatují a můj experiment by byl zbytečný.
Naprostá profesionalita
Poslední zastávkou byla prodejna obchodního domu Prada. Po zkušenosti z Balenciagy se mi dovnitř ani malinko nechtělo, ale musela jsem se překonat. Otevřela jsem dveře, vstoupila a okamžitě jsem zamířila k botám. V tu ránu ke mně přispěchal jeden z prodejních asistentů a ptal se, s čím mi může pomoci. Poprosila jsem jej o svoje vysněné loafers ve velikosti 41 a za pár minut byl ochotný muž zpět.
Posadil mě a přinesl hned tři páry oněch bot, ve třech velikostech. Abych prý měla na výběr a mohla ozkoušet všechny varianty. Sundala jsem své zašlé vansky (znovu jsem se zastyděla) a loafers jsem si zkusila. Nepadly mi. Potřebovala bych je o půl čísla větší. Asistent okamžitě začal hledat, zda na prodejně mají i tuto velikost, ale bohužel neměli. Nicméně mi sdělil, že každý pátek chodí nové zboží, a sice nechce nic slibovat, ale je možné, že mezi ním budou i tyto boty.
Pak se nabídl, zda mi může pomoci ještě s něčím dalším, a rozloučili jsme se.
Ulevilo se mi. Asistent prodeje se choval velmi profesionálně, snažil se, abych se u Prady cítila příjemně, a já mu tímto děkuju. Podařilo se mu odbourat stereotypy, které jsem měla v hlavě, ale…
Fast fashion na Pařížskou (ne)patří
Z mé zkušenosti vyplývá, že fast fashion i levná móda na Pařížskou patří. Bohužel, přístup asistentů*asistentek prodeje se bude lišit podle toho, na koho narazíš. Řeči o tom, že personál má jasné instrukce o tom, komu se věnovat a komu zase ne, se ukázaly jako nepravdivé. A já jsem za to moc ráda.
Tvůj outfit totiž nevypovídá nic o tom, kolik peněz máš na účtu. Třeba jsi roky šetřil*a na vysněnou kabelku, a teď by ti měl někdo její nákup zkazit? Nesmysl. Personál v Balenciaze by měl navíc vědět, že hodnota outfitu také nevypovídá nic o tom, jaký jsi člověk. Nikdo si nezaslouží, aby s ním bylo jednáno „podřadně“.
Pokud tedy i ty plánuješ navštívit Pařížskou, neboj se toho. Jdi obhlídnout svou vysněnou kabelku, vyzkoušej sneakers, po kterých už tolik let toužíš, a hlavně si to užij!
