„Předehra může začít už hezkou smskou hodiny předem.“ Zorya Blue je burleska i guru. Ženy učí přijmout se i nestydět se do bikin

Je mezi Katarzynou a Zoryou nějaký rozdíl?

Na scéně mi mé umělecké jméno společně s kostýmem dopomáhá vytvořit alternativní svět burlesky, kde vzniká prostor pro fantazii. Z Katarzyny si beru něco, co následně jako performerka mohu zvěčnit na scéně. Zorya je energická a dominantní. V reálu až tak dominantní nejsem.

Člověk může mít kostým za sto tisíc, ale pokud není autentický a hraje si na něco, co mu není blízké, publikum to pozná a nebude to ono. Já bych nemohla být na pódiu éterická víla, protože nemám takovou energii. 

Při pohledu na tvoji show přechází zrak. Co všechno obnáší taková příprava?Obnáší to hrozně moc. Lidé si často myslí, že to, co předvádím na pódiu, se jen tak děje. Že přijedu na místo, v backstagi si dám prosecco, nahodím kostým, na pět minut vystoupím, potom posbírám popadané diamanty z korzetu a jdu domů. Na jedno číslo se připravuji přibližně měsíc. Některé koncepty dozrávají i rok.

Musím vymyslet téma, hudbu, kostým, samozřejmě choreografii, občas najít nějakou atypickou rekvizitu. Konkrétní vstup sice trvá pět minut, ale příprava jako balení, make-up, vlasy a cesta zabere dalších x hodin.

Kde bereš inspiraci pro svá nová čísla?

Co se týče inspirace, tak je to různé. Někdy se soustředím na konkrétní téma, barvu kostýmu nebo si oblíbím písničku, na které potom postavím celé vystoupení.

Nedávno mě napadlo udělat fetiš číslo o jeptišce posedlé démony. To mělo trochu odkazovat na Polsko, odkud pocházím. Když přijde premiéra, beru ji spíše jako generálku. Chci zjistit, jestli číslo funguje, jestli publikum baví, případně něco poupravím. 

Je na jevišti prostor k improvizaci?

Záleží na performerkách. Já mám ráda, když má choreografie nějakou kostru a připravené kroky jdou do rytmu použité hudby. Občas se stane nějaký fuck-up a člověk musí začít improvizovat (smích).

Vzpomínáš si na nějaký konkrétní fuck-up?

Jednou se mi stalo, že se mi při vystoupení zaseklo zapínání u šatů a já se z nich za boha nemohla dostat. Poprosila jsem lidi v publiku, ale nepovedlo se. Vystoupení jsem tedy odimprovizovala v šatech rozepnutých do půli zad, ze kterých už koukal korzet. Svlékání se nekonalo (smích).

Publikum takové fuck-upy miluje, v tom také tkví kouzlo živého vystoupení. Lidé začnou tleskat a smějou se.

Mnozí při vystupování na veřejnosti zažívají trému. Co cítíš ty předtím, než vstoupíš na jeviště?

Občas ještě mívám stres, takže se snažím nadechnout a napětí ze sebe vyklepat. Většinou jsem ale v pohodě. U show, které sama produkuji a zároveň v nich vystupuji, není vůbec prostor k tomu se stresovat. Někdy si říkám, že se mi vystoupení moc nepovedlo, že jsem měla trému, a pak dostanu krásné ohlasy, že to bylo super. Všechen stres se totiž rodí v naší hlavě a realita může být úplně jiná. Čím je člověk zkušenější, tím víc si také důvěřuje. 

Některé ženy by možná rády burleskní umění vyzkoušely, ale nedostatek sebevědomí a pochybnosti o sobě typu „jsem moc tlustá, jsem moc hubená, mám malá prsa“ je vedou k tomu, že to nikdy nezkusí. Co bys takovým ženám poradila? 

Doporučila bych, aby se odhodlaly přihlásit na kurz nebo workshop. Stačí přijít na první hodinu pro začátečníky. Do ničeho se netlačit a zjistit, jestli se cítím dobře a v bezpečí. Na mých hodinách beginners kurzu se vůbec nesvlékáme, učíme se úplné základy. Tancujeme v župáncích, punčochách, pracujeme s rukavičkami a navzájem se podporujeme. Můj kurz pro začátečníky se snažím brát spíše jako „pojď si užít skvělý čas sama se sebou v podporující se komunitě“, než „přijď na kurz, aby z tebe byla burleska“.

Může burlesku dělat opravdu každý?

Je důležité si uvědomit, co to vlastně burleska je. Každé tělo je tělo burleskní. Na mé kurzy chodí ženy všech možných tvarů a velikostí. Nezáleží na tom, kolik máš kilo nebo jestli máš velká či malá prsa. To, jaký máš typ postavy, není překážkou v tom, jestli budeš dobrá burleska. Každý z nás se umí svléct – děláme to každý den, ale aby to fungovalo na jevišti, to je už kouzlo burleskního umění.

Ne vždy jde v burlesce o sexualitu, jak se mnozí domnívají. Performerka může naopak ukázat, že polonahé tělo nemusí být sexuální objekt, a z vystoupení si třeba udělá „prdel“ a připraví komediální číslo (smích).

Chodí k tobě do kurzů i muži?

Ano, v kurzu mám teď i jednoho muže. Muži do mých kurzů mohou přijít pod podmínkou, že budou mít podpatky. To je pro mě takový filtr, aby do kurzů přišli jen ti, kteří to chtějí opravdu zkusit, a nepřišli „očumovat“ žákyně. 

Stalo se ti někdy, že tě muži brali spíše jako sexuální objekt a chtěli s tebou například strávit noc jen proto, že jsi burleska?Vůbec ne. Lidé si myslí, že na burlesku chodí převážně muži, ale není tomu tak. Na show chodí hlavně ženy. Když už za mnou po představení přijde muž, nesnaží se mě hned sbalit, protože jsem burleska. Naopak je velice zdvořilý a někdy se i stydí, protože mě před chvílí viděl tančit na pódiu bez podprsenky (smích). Na sociálních sítích občas někdo napíše. Spíše to může být i nevýhoda, pokud člověk hledá vážnější známost. 

Jak se tvá profese promítá do partnerského života?Já jsem momentálně single a přijde mi, že mi má profese při hledání partnera trošku zužuje mužský „rybníček“. Otázkou je, jestli by mě to, co je mimo rybník, vůbec zajímalo. Performerky samozřejmě mohou mít dlouhodobé partnery, ale přece jen když někomu řekneš, že jsi burleska, někdo si pod tím představí, bůhvíco na tom jevišti neděláš.

Někteří lidé jsou majetničtí, takže jim už jen představa, že by jejich partnerka tancovala polonahá na pódiu, mohla vadit. Někdo to může brát naopak z té lepší stránky: „Performerka, na kterou všichni (mnohdy spíše ženy) s úžasem hledí, je moje partnerka a jsem na ni pyšný.“

Pro někoho může burleskní show působit vulgárně, až moc vyzývavě. Zažila jsi někdy negativní komentáře na tvá vystoupení? Pokud ano, byly spíše od mužů, či žen?

Zažila. Na sociálních sítích se občas najdou hanlivé komentáře, ale spíše od žen. Ve společnosti je stále zakořeněný narativ, že by žena měla být skromná, neodhalovat se. Když si vezme hluboký výstřih, je levná a působí vyzývavě. Takže někoho moje tvorba může pobouřit.

Právě ženy, které přijaly patriarchát a internalizovaly si mizogynní vzorce myšlení a chování, mají tendence kritizovat ostatní ženy. Každý má samozřejmě jinou míru toho, co je pro něj moc. Burleska ale určitě není vulgární.

Předehra může začít už hezkou smskou několik hodin před samotným aktem.

Dá se burleska považovat za striptýz?S tím, jestli je to striptýz, nebo ne, je neshoda i v rámci našich burleskních komunit v různých státech, například v Polsku. Podle mě burleska striptýz je a zároveň není. Jádro problému tkví ve výkladu slova striptýz, které je odvozeno od anglického strip neboli svléknout se a tease neboli dráždit. To je v podstatě nejkratší definice burlesky. Někdo si může tento pojem vyložit jako něco pejorativního. Pro mě je to druh umění. 

V burlesce ale zároveň nejde o to, že se svlékáš, ale jakým způsobem se svlékáš. Taky nejde o to, co ukážeš, ale často o to, co neukážeš a co bys mohla ukázat.

Na pódiu působíš velice sexy a svůdně, jako taková femme fatale. Musí se s takovým kouzlem člověk narodit, nebo se umění svádět dá naučit? Případně jak na to?Fakt? (smích) Já sama úplně na umění svádět nejsem. Ale co se týče nějakého sex-appealu, je pro mě důležité důvěřovat v sebe sama. Mít zdravé sebevědomí. Když člověk ví, kdo doopravdy je, má nastavené hodnoty a hranice. To je podle mě atraktivní.

Co si odnáší účastnice ze tvého kurzu?

Na konci kurzů dostávám zpětnou vazbu. Ženy mi často říkají, že jsou více sebevědomé, že se odvážily začít nosit podvazky, že si na sebe po dlouhé době vzaly bikiny na pláž, že se cítí krásné. Jedna mi dokonce řekla, že jí burleska změnila život. Toto je pro mě jako pro feministku nesmírně důležité a těší mě to.

Ve společnosti, která neustále kritizuje ženské tělo a říká nám, jak by mělo vypadat, je super, že můžu svými kurzy někoho inspirovat. Nabídnout prostor, kde mohou být ženy samy sebou a cítit se skvěle.

Na konci minulého roku jsi pokřtila svou novou knihu s názvem Už budeš?, ve které vedeš rozhovory se zajímavými hosty o moderní sexualitě. Na co se čtenáři mohou těšit?Knihu jsem napsala pro lidi, kteří chtějí v sexu objevovat něco nového. Každý člověk je ale jiný a i sexualita je jiná. Do knihy jsem zařadila několik témat, která mohou inspirovat a nasměrovat, pokud třeba někdo neví, jak začít. Čtenář se může dočíst o japonské technice svazování shibari, o vědomém sexu, o ne moc známých sexuálních technikách, o BDSM i swingers a fetiš party.

Máš nějaké tipy pro zábavnější sexuální život?

Sexualita se mění během života a pro každého může zábava v sexu znamenat něco jiného. Obecně je v sexu velice důležitá komunikace a důvěra. Mužům bych určitě doporučila vyzkoušet masáž prostaty. To je svatý grál. Orgasmus je mnohem intenzivnější a mnohé to až překvapí. O této sexuální technice se pořád moc neví. Heterosexuální muži se třeba stydí po partnerce něco takového chtít. Přijde jim to například moc „gay“. Zaprvé to, že ti někdo strká prst do análu, neznamená, že jsi gay. Za druhé být gay není nic špatného.

Spousta žen naopak mluví o pomalejších předehrách a práci s dotykem. Pokud se bavíme o styku žena–muž. Mužům bych poradila pracovat s více než třemi erotogenními zónami. Žena nemá jen ústa, prsa a klitoris. Můžeš se soustředit například na krk, stehna, lýtka, chodidla nebo ušní boltce. Předehra může začít už hezkou smskou několik hodin před samotným aktem.