Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Přinášíme ti upřímnou zpověď pedofila. Textem ti chceme ukázat, že pedofil nerovná se predátor a že drtivá většina parafiliků s tímto zaměřením by dítěti nikdy neublížila. Prosím, přistupuj k rozhovoru bez předsudků a pomoz nám v boji proti stigmatizaci.
S Petrem se scházím v jedné italské restauraci v centru Prahy. Sedáme si ke stolu, objednáváme si občerstvení a začínáme si povídat. Petr pochází z Prahy, je mu 44 let a už téměř 20 let pracuje jako učitel.
Aby mě zasvětil do svého životního příběhu, vytahuje laptop a ukazuje mi na něm fotografii z 90. let z přípravy na svaté přijímání. Lépe se mu tak hovoří o tom, jak to všechno začalo. „Už ve školce se mi líbila jedna spolužačka. To je ale asi běžné. Že je něco jinak, jsem zjistil později, když jsem ve 13 letech chodil na přípravu na svaté přijímání. Chodily tam holčičky, které byly o několik let mladší než já. A tam jsem si poprvé všiml, že se mi líbí. Že se mi líbí malé holky. Měly tak krásné šaty,“ vypráví Petr.
Ačkoli Petr chodil pravidelně do kostela, neznamená to, že by byl z křesťanské rodiny. Jeho maminka sice měla křesťanské základy, ale aktivní členkou církve dlouhou dobu nebyla. Petra víra oslovila v pubertě. „V těch 13 letech přišel takový moment, kdy jsem uvěřil. Ale dnes s odstupem času, i na základě nějakých zkušeností, na to mám jiný názor. Je pro mě důležitější rozlišovat dobro a zlo, a ne to, jestli jste katolík, evangelík nebo nevěřící. Kolikrát se věřící mohou chovat hůř než nevěřící, takže to pro mě není rozlišovací kritérium. Podstatné je to, jestli lidé chtějí konat dobro, nebo dělají špatné věci.“
Zdroj: Freepik/Holiak/volně k použití
Myslel jsem si, že jsem na světě jediný
Petr byl vždy zvídavé dítě. Hodně si všímal okolí, sledoval zprávy v televizi a rád četl noviny. Právě v nich pak poprvé narazil na články, které ho přinutily zamyslet se nad svojí sexuální orientací. Nad tím, co cítí, když se v kostele potkává s holčičkami, které se mu tolik líbí.
„V krimi rubrice v novinách se tu a tam psalo o tom, jak někdo někde zneužíval malé holčičky nebo děti. Bylo tam někdy i popsáno, co přesně s nimi dělal. A já jsem to začal vyhledávat. Byla to pro mě vlastně taková písemná dětská pornografie – ten popis, co konkrétně pachatel dělal. Nechápal jsem to, ale zároveň to bylo něco, co přitahovalo moji sexualitu. Nebo spíše moji pozornost,“ pokračuje ve vyprávění Petr.
„I dnes, když se na malé holčičky podívám, tak nemyslím na to, že bych jim chtěl ublížit. Vidím v nich velkou krásu. Hrozně se mi líbí. A když je něco krásné, tak má člověk touhu tu krásu chránit. Navíc když je ta krása tak zranitelná. I zvířata mají k mláďatům ochranitelské sklony. Vždyť ty holčičky jsou tak krásné, tak proč bych jim měl ubližovat?“
V novinách, které měl Petr doma, se však většinou psalo o tom, jak jim lidé ubližovali. Jenže to Petr nechtěl, a tak se logicky domníval, že pedofil není. Zároveň ale věděl, že o své lásce k holčičkám nemůže nikomu říct. Tajil to. Nevěděl, co s ním je. Kdyby si býval přečetl, že mohou existovat dospělí lidé, kterým se líbí malé děti, a neznamená to, že jim chtějí ublížit, dokázal by se snáze identifikovat. Ale nic takového se kdysi v novinách nepsalo.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Petr postupně navázal několik přátelských vztahů s mladými dívkami.
Odkud si myslí, že se jeho pedofilní preference berou.
Petr se postupně dokázal začít svěřovat lidem kolem sebe.
Jak na přiznání o jeho preferencích reagovaly Petrovy kolegyně nebo jeho rodina.
Ubližuješ činem, nikoliv myšlenkou. Pedofilové nejsou automaticky predátoři.
90 procent sexualizovaných útoků na dítě páchají heterosexuální predátoři, nikoli pedofilové.
„Myslel jsem si, že jsem na celém světě sám. Že jsem hříčka přírody. Odborníky nepopsaný případ. S tím jsem žil až do svých 20 let,“ vzpomíná Petr.
Pedofil ≠ predátor Zhruba 90 procent sexualizovaných útoků na dítě páchají heterosexuální predátoři, nikoli pedofilové. Je tedy důležité si uvědomit, že pedofil nerovná se predátor. Naopak. Drtivá většina pedofilů dítěti nikdy neublíží.
„Mnoho lidí s pedofilní preferencí prožije celý život bez toho, aby spáchali sexuálně motivovaný trestný čin. A současně někteří lidé, kteří obtěžují nebo znásilní dítě, jsou ze sexuologického hlediska ‚normální‘, nemají pedofilní preference,“ řekla pro Refresher Kateřina Klapilová z Národního ústavu duševního zdraví.
Zdroj: Projekt Parafilik/volně k použití
Přiznal jsem si, že jsem pedofil
Až do svých 20 let si tedy Petr myslel, že je na světě jediný. Jednoho dne ale narazil na Proudlyho (kolega z komunity ČEPEK, pozn. redakce) blog, kam onen uživatel každý týden nahrával deset uměleckých fotografií malých holčiček a chlapečků. Stalo se to jeho rituálem. Každou neděli se těšil na to, až se na stránce objeví nové fotografie, které si pak stahoval. Ani v této chvíli však Petr ještě netušil, jak své pocity pojmenovat.
Vše se změnilo až ve chvíli, kdy přišel do Proudlyho místnosti na xchatu. Byli tam čtyři muži a Petr. Přítomní popisovali, jak se jim děti líbí, a Petr se v tom našel. Přesně takhle to cítil i on. Není na světě jediný. Není nepopsaný případ.
„Přiznal jsem si tedy, že se mi líbí děti. Že jsem pedofil,“ řekl Petr.
Zároveň se mu tak potvrdilo něco, co si již dlouhé roky myslel – tedy to, že pokud se člověk identifikuje jako pedofil, automaticky to neznamená, že zneužívá malé děti. Naopak. Většinu sexualizovaných činů na dětech spáchají lidé, kteří nejsou pedofilové.
„Situace se za posledních 20 let hodně zlepšila. V komunitě ČEPEK aktivně upozorňujeme redaktory, kteří použijí slovo ‚pedofil‘ ve špatném významu, a to samé začínají dělat i lidé v diskuzích pod články. Informovanost je o něco rozšířenější, než byla. I díky organizacím jako Bez trestu, Věřím ti a dalším. V nich jsou lidé, kteří to rozlišují a snaží se vysvětlovat, že pedofil nerovná se predátor. I já to dětem ve škole vysvětluji, pokud na to téma přijde řeč,“ dodává Petr.
To, že je pedofil, neznamená, že někomu ubližuje. „Ubližuješ tehdy, když uděláš nějaký špatný čin. Ani sadista není automaticky špatný. Je to člověk, kterého může vzrušovat představa, že někoho znásilňuje nebo mlátí. Ale neznamená to, že to bude dělat.“
ČEPEK neboli Československá pedofilní komunita je nekriminální svépomocná internetová komunita, která sdružuje pedofilně zaměřené jedince za účelem jejich osvěty a sebepoznání – právě tyto faktory sehrávají nejdůležitější roli v tom, aby byl pedofilně orientovaný jedinec plnohodnotnou součástí lidské společnosti a nebyl nebezpečný dětem ve svém okolí. Komunita vždy byla, je a bude proti jakýmkoliv sexuálním kontaktům dospělých osob s dětmi.
Mně bylo 20 let, Klárce o půlku méně
Chvíli debatujeme o stigmatizaci pojmu pedofil a vracíme se k tomu, kde to všechno začalo. Do kostela. „Chodil jsem do kostela, který navštěvovala také desetiletá Klárka. V kostele si rozložila nějaký domácí úkol, se kterým jsem jí pomohl, a pak už začalo naše přátelství. Její rodiče o mně věděli. Kolikrát si mě za ruku vedla k nim domů. Tehdy mi bylo 20 let,“ vypráví Petr.
Rodičům Klárky nevadilo, že se s jejich 10letou dcerou kamarádí dvakrát tak starý muž. „Je to nejspíš tím, že v církvi jsou přece jenom lidé, kteří více věří v dobro a více věří i lidem. Naše přátelství tak přijali jako součást společenství.“ Petr k nim chodil na návštěvy, s Klárkou vyrážel ven na procházky, a společně dokonce podnikli výlet do Prahy s přespáním. I přes to všechno se nikdy po fyzické stránce nesblížili.
„Jednou nastala taková situace. Klárka mi sedla na klín a já jsem se ji bál i pohladit. Abych jí tím neublížil. Jsem ve fyzickém kontaktu hodně zdrženlivý. Kolegové z komunity mi ale říkali, že se nemusím tak bát, když má sama ke mně tak blízko. Když tedy příště sama přišla a sedla mi na klín, pohladil jsem ji po vlasech a ona mě vyzvala, zda bych ji nemohl pohladit i po zádech. Její maminka seděla vedle nás na gauči. To bylo jediné fyzické sblížení. Víc, než je běžné pohlazení dítěte, bych si nikdy nedovolil,“ řekl Petr.
Zdroj: Freepik/lookstudio/volně k použití
Jeho láska s Klárkou trvala čtyři a půl roku. Podle Petrových zkušeností dítě vnímá dospělého jako kamaráda, a když přijde do puberty, jeho přístup k vrstevníkům a kamarádům se změní. To se stalo také u Klárky, která začala mít jiné zájmy, a Petr ji nechtěl nutit, aby s ním udržovala kontakt. „Nikdy bych nikoho do vztahu se mnou nenutil ani nemanipuloval. Musí to být její svobodné rozhodnutí,“ komentuje Petr. „Není problém, že se zamiluješ. Není problém, že máš s dítětem kamarádský vztah. Ale musíš to držet v kamarádské rovině. Větší iniciativu v tom vztahu by mělo mít dítě. Kontaktovat ho můžeš, ale častěji tě musí kontaktovat ono. Nebuď proaktivní,“ vysvětluje Petr svůj přístup.
I přesto, že se Klárka začala distancovat, se jí Petr v jejích 14 letech svěřil s tím, že se do ní zamiloval. „Bylo to moc brzo. To sdělení jí sice neublížilo, protože se ke mně chovala i dál pořád stejně, ale evidentně nevěděla, co s tím,“ dodal Petr. Po skoro pěti letech tak jejich intenzivní kamarádství vychladlo.
„Stále přemýšlím, jak to dělat správně. Třeba kdy je možné to tomu dospívajícímu dítěti říct. Třeba v 16 letech už by na to mohla být připravená lépe. Bohužel však žádná příručka ani manuál neexistují. Jedinou pomocí je ČEPEK, kde můžeme poradit a pomoct s hledáním odpovědí. V rámci komunity si hodně radíme. Pokud by někdo potřeboval odbornou pomoc, máme domluvenou spolupráci s Evou Vášovou, která prošla výcvikem Projektu Parafilik od NÚDZ. Anonymně se na ni může obrátit kdokoliv z komunity, kdo pociťuje nějaké psychické potíže nebo vnímá, že by potřeboval konzultaci s odborníkem. Tyto konzultace – pokud mají být anonymní – není možné hradit ze zdravotního pojištění. Proto pokud by potřeboval pomoc člověk, který je mladý, třeba student, nebo zkrátka někdo, kdo nemá peníze, na konzultaci mu můžeme přispět z dobrovolných příspěvků, které nám posílají naši členové. A také máme v poradně sexuology – pana MUDr. Brzka a Katku Klapilovou z NÚDZ. Ta je skvělá,“ chválí si fungování komunity Petr.
Mamce Markétky jsem se svěřil s tím, že jsem pedofil. Nevadilo jí to
Petr se za svůj život zamiloval třikrát, pokaždé do holčiček, které s ním navštěvovaly kostel. „Poprvé to bylo do zmíněné Klárky. Pak jsem se zamiloval do jedné jedenáctileté – tehdy mi bylo nějakých 25 let. A pak po dalších dvou letech do jedné desetileté. Do té jsem byl zamilovaný šest let,“ popisuje Petr.
„Chodil jsem k nim domů na návštěvy jakoby za jejím bratrem. Ale její mamka mě znala. A když bylo Markétce dvanáct, její mamce jsem se svěřil s tím, že jsem pedofil. Bylo mi 27 let. Zhruba dva týdny z toho byla docela v šoku, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. Říkala, že pokud bych jí nic neřekl, tak by to nevěděla. Ale když jsem jí to řekl, tak to ví a nevidí důvod, proč by se ke mně měla chovat jinak. Že by to nedávalo logiku,“ vzpomíná Petr.
S Markétkou trávil hodně času. U ní doma i mimo domov. Chodili spolu na výlety, do divadla, ale když oslavila šestnácté narozeniny, najednou začala Petrovi plány odříkat. „Tehdy jsem pochopil, že je to zase ono. Že má nové zájmy a nebude mi chtít věnovat tolik času. Láska je pro mě chtít pro toho druhého dobro, chtít, aby byl šťastný, aby to bylo dobrovolné. A když tam ten zájem není, nemám důvod ho vyžadovat. Přeju jí, aby byla v životě šťastná, ale je mi jedno s kým. Stáhl jsem se, a tak to skončilo. Od té doby jsem se nezamiloval,“ uzavřel s tím, že cítit lásku k někomu mladému není špatné. Chtít mu ublížit už však špatné je.
Lze pedofilii léčit? Odpovídá Kateřina Klapilová z NÚDZ. Pedofilní preference nejsou jakoukoliv odbornou péčí „odstranitelné“ nebo „léčitelné“. Za poruchu (tzn. nemoc v medicínském slova smyslu) je považujeme, pokud kvůli nim dotyčný člověk pociťuje distres nebo představuje riziko pro své okolí. Neplatí však, že každý člověk s pedofilní preferencí spáchá nějaký sexuálně motivovaný trestný čin!
Lidé s pedofilními preferencemi však vyhledávají odbornou pomoc z nejrůznějších důvodů – například s úzkostmi a depresemi souvisejícími s jejich sexualitou, kvůli potřebě zajistit se proti riziku překročení zákona, případně kvůli informacím. Se vším a s mnohým dalším jim odborná péče může výrazně pomoci – poskytnutím informací, mapováním toho, jak fungují neuvědomované vzorce chování a prožívání a co udělat pro to, aby se mohly změnit, a v některých případech i nabídnutím vhodné medikace.
Smíření nepřišlo hned
Po celou dobu naší schůzky jsem se ptala na to, jak se cítily dotyčné dívenky. Jak se cítily jejich rodiny. A také na to, jak to celé vnímala Petrova rodina. „Mamce jsem se svěřil, ale taťkovi ne. Myslím si, že taťka má v sobě také kus pedofilie – když vidím, jaké erotické povídky si vyhledává. Jsem přesvědčen o tom, že to mám po něm. I sexuologové říkají, že pedofilie je pravděpodobně vrozená. Nikdo ale neví, jak vzniká a proč vzniká. Takže já si myslím, že to mám po taťkovi. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale když k nám Klárka jezdila a přespávala u nás, asi něco tušit musel. Mamce jsem se svěřil postupně a bylo to jedno z těch nejtěžších svěření. Dalo by se říci, že jí trvalo sedm let, než plně pochopila, co cítím. Nyní je zcela na mojí straně a ani to nepovažuje za nemoc. Což je aktuálně v souladu s mezinárodně uznávanými klasifikacemi nemocí MKN-11 a DSM-V,“ uvedl Petr.
Dost už ale o rodinách. Jak se musel cítit Petr? Takové uvědomění si, přiznání si, že „je pedofil“, musí být těžké hlavně pro člověka, který k němu dospěje. Je to jeho život. Jeho city. Jeho lásky.
„Když jsem si uvědomil, že jsem pedofil, byl jsem rád, že nejsem jediný. Ale pak jsem jel třeba v tramvaji a myslel jsem na to, co by na to řekli ostatní lidé. Já sám jsem z toho byl... v šoku. Člověk se s tím musí sžít. Chvilku jsem se s tím smiřoval,“ popsal. „Dobré ale je, že jsem se s tím vyrovnal sám. Nepotřeboval jsem žádné terapie, neměl jsem deprese a věděl jsem, že nemám problém se sebeovládáním. Jsem psychicky odolný a stabilní. Ale ne všichni to tak mají,“ míní Petr.
Ačkoli dnes je již Petr se svým zjištěním smířený, stále jej trápí předsudečné chování veřejnosti. „Člověk aby se pořád bál nenávistných projevů od ostatních lidí, kteří by požadovali, abych přestal pracovat s dětmi. Abych se ‚léčil‘. Přitom předmětem léčby není sama pedofilie, ale stav, kdy má člověk problémy se sebepřijetím nebo sebeovládáním. Vadí mi, že se musím skrývat, protože v opačném případě by mi někteří lidé chtěli ublížit. A to i přesto, že jsem bezúhonný a vcelku běžně žijící člověk,“ dodal.
Dnes je Petrovi 44 let. Od zjištění, že je pedofil, uběhlo už 24 let. Dokáže i přes tuto identifikaci navázat intimní vztah s dívkami, které jsou starší 15 let? I na to jsem se Petra zeptala.
„Ano, dokážu. Zhruba před deseti lety jsem přes naši seznamku na ČEPEKu poznal několik dívek. Zareagovaly na můj inzerát a po úvodní písemné komunikaci jsem si za nimi udělal výlet. Z jednoho seznámení vznikl delší vztah, který trval celých osm let. Poprvé jsme se setkali, když jí bylo čtrnáct. Nepředpokládal jsem, že by z toho mohlo být něco víc, nebyla úplně můj typ. Postupně jsme ale nacházeli společná témata ke konverzaci, a když jí bylo patnáct, představila mě svým rodičům. Tehdy jsme spolu začali i chodit,“ řekl Petr.
Po určitých neshodách, které Petr nechtěl specifikovat, se minulý rok rozešli. Nyní Petr přemýšlí, co dál. „Je zajímavé, že čím jsem starší, tím se mi o něco víc než dřív líbí i mladé dospělé ženy. Zrovna před nedávnem se mi dokonce zalíbila moje 28letá kolegyně. Byla hubená, drobnější, přirozeně krásná. Přesně takové se mi líbí.“ Takové případy však přesto označuje spíš za výjimečné.
„Asi si dám zase inzerát na našich stránkách. Seznamovat se jinde jsem sice taky zkoušel, ale najít někoho, kdo pochopí, že se mi líbí malé holčičky a dospívající slečny ve věku kolem dvanácti, je složité. Chci, aby moje partnerka věděla, že se mi líbí děti, přijde mi fér, aby to věděla,“ dodává Petr rozhodně.
Zdroj: Unsplash/Caleb Woods/volně k užití
V práci to o mně vědí
Jak jsem zmiňovala už v úvodu textu, Petr pracuje jako učitel. A jak jsem později zjistila, mezi pedofily není jediný.
Ve škole se se svojí sexuální preferencí svěřil hned čtyřem kolegyním. „Na začátku je pro mě těžké říct jim celý svůj příběh. Ale samozřejmě i pro moje kolegyně to byla úplně nová informace, kterou musely zpracovat. Později nicméně uznaly, že vidí, že mám k dětem větší empatii, že mě děti mají rády, že se o ně zajímám a že mi na nich záleží. Někomu může přijít nereálné, že existují dospělé ženy – učitelky –, které kromě dětí ve škole samy mají vlastní děti, a přitom mě neodsoudí. Jenže mě dobře znají mnoho let. Když se někomu takto ze své vůle svěřím, většinou se nestane, že by to pochopil špatně a odsoudil mě,“ vysvětlil Petr.
Ve školství pracuje vícero pedofilů, ale podle Kateřiny Klapilové bychom to hned neměli vnímat negativně.
„V rámci naší práce s lidmi s pedofilními preferencemi se zaměřujeme na individuální vyhodnocení rizikových faktorů. Mezi takové faktory může patřit například užívání některých návykových látek nebo myšlenková zkreslení. Pro někoho může být rizikový i kontakt s dětmi na denní bázi. Naopak ochranným faktorem bývají například kvalitní vztahy s blízkými lidmi, kterým se člověk může svěřit. Na základě práce s individuálními rizikovými a protektivními faktory v jejich životech poté klientům dáváme doporučení, čeho se vyvarovat,“ řekla.
Násilníky a predátory nahlašujeme
V závěru naší schůzky jsme pak ještě zabrousili k samotné komunitě ČEPEK. Ta má aktuálně přes tisíc registrovaných uživatelů a uživatelek, ale spousta z nich je neaktivních. Aktivních členů, kteří spolu pravidelně debatují, jsou zhruba tři desítky.
Lidé si v rámci komunity pomáhají, radí, podporují se, ale zároveň lpí na tom, aby dětem nebylo ubližováno.
„Jsme samozřejmě antikontaktní komunita, jsme tedy proti sexuálním kontaktům s dětmi. Mezinárodně se takové komunity označují jako ‚anti-c komunity‘, takže pokud se někdo chová jinak, pochopení u nás nenajde. Pokud k nám přijde člověk, který se něčeho dopustil, většinou přijde z nějakého důvodu, chce to řešit… třeba něco spáchal v minulosti a teď se bojí, aby se to neopakovalo. Nebo se chce svěřit a najít sílu nespáchat nic dál. Vždycky je pro nás důležité, jak se k tomu ten člověk staví teď. Pokud uznává, že to byla chyba, a chce udělat vše pro to, aby se to už nikdy neopakovalo, problém s tím nemáme. Na pohlavní zneužívání, které se událo v minulosti, není zákonem daná oznamovací povinnost. Pokud ale v tom, co udělal, nevidí problém a říká, že při ‚vhodné příležitosti‘ plánuje čin zopakovat, tady už ze zákona máme povinnost čin překazit. Takového člověka příslušným úřadům rozhodně nahlásíme,“ uzavřel Petr.
