Přinášíme ti upřímnou zpověď pedofila. Textem ti chceme ukázat, že pedofil nerovná se predátor a že drtivá většina parafiliků s tímto zaměřením by dítěti nikdy neublížila. Prosím, přistupuj k rozhovoru bez předsudků a pomoz nám v boji proti stigmatizaci.
S Petrem se scházím v jedné italské restauraci v centru Prahy. Sedáme si ke stolu, objednáváme si občerstvení a začínáme si povídat. Petr pochází z Prahy, je mu 44 let a už téměř 20 let pracuje jako učitel.
Aby mě zasvětil do svého životního příběhu, vytahuje laptop a ukazuje mi na něm fotografii z 90. let z přípravy na svaté přijímání. Lépe se mu tak hovoří o tom, jak to všechno začalo. „Už ve školce se mi líbila jedna spolužačka. To je ale asi běžné. Že je něco jinak, jsem zjistil později, když jsem ve 13 letech chodil na přípravu na svaté přijímání. Chodily tam holčičky, které byly o několik let mladší než já. A tam jsem si poprvé všiml, že se mi líbí. Že se mi líbí malé holky. Měly tak krásné šaty,“ vypráví Petr.
Ačkoli Petr chodil pravidelně do kostela, neznamená to, že by byl z křesťanské rodiny. Jeho maminka sice měla křesťanské základy, ale aktivní členkou církve dlouhou dobu nebyla. Petra víra oslovila v pubertě. „V těch 13 letech přišel takový moment, kdy jsem uvěřil. Ale dnes s odstupem času, i na základě nějakých zkušeností, na to mám jiný názor. Je pro mě důležitější rozlišovat dobro a zlo, a ne to, jestli jste katolík, evangelík nebo nevěřící. Kolikrát se věřící mohou chovat hůř než nevěřící, takže to pro mě není rozlišovací kritérium. Podstatné je to, jestli lidé chtějí konat dobro, nebo dělají špatné věci.“
Myslel jsem si, že jsem na světě jediný
Petr byl vždy zvídavé dítě. Hodně si všímal okolí, sledoval zprávy v televizi a rád četl noviny. Právě v nich pak poprvé narazil na články, které ho přinutily zamyslet se nad svojí sexuální orientací. Nad tím, co cítí, když se v kostele potkává s holčičkami, které se mu tolik líbí.
„V krimi rubrice v novinách se tu a tam psalo o tom, jak někdo někde zneužíval malé holčičky nebo děti. Bylo tam někdy i popsáno, co přesně s nimi dělal. A já jsem to začal vyhledávat. Byla to pro mě vlastně taková písemná dětská pornografie – ten popis, co konkrétně pachatel dělal. Nechápal jsem to, ale zároveň to bylo něco, co přitahovalo moji sexualitu. Nebo spíše moji pozornost,“ pokračuje ve vyprávění Petr.
„I dnes, když se na malé holčičky podívám, tak nemyslím na to, že bych jim chtěl ublížit. Vidím v nich velkou krásu. Hrozně se mi líbí. A když je něco krásné, tak má člověk touhu tu krásu chránit. Navíc když je ta krása tak zranitelná. I zvířata mají k mláďatům ochranitelské sklony. Vždyť ty holčičky jsou tak krásné, tak proč bych jim měl ubližovat?“
V novinách, které měl Petr doma, se však většinou psalo o tom, jak jim lidé ubližovali. Jenže to Petr nechtěl, a tak se logicky domníval, že pedofil není. Zároveň ale věděl, že o své lásce k holčičkám nemůže nikomu říct. Tajil to. Nevěděl, co s ním je. Kdyby si býval přečetl, že mohou existovat dospělí lidé, kterým se líbí malé děti, a neznamená to, že jim chtějí ublížit, dokázal by se snáze identifikovat. Ale nic takového se kdysi v novinách nepsalo.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Petr postupně navázal několik přátelských vztahů s mladými dívkami.
- Odkud si myslí, že se jeho pedofilní preference berou.
- Petr se postupně dokázal začít svěřovat lidem kolem sebe.
- Jak na přiznání o jeho preferencích reagovaly Petrovy kolegyně nebo jeho rodina.
- Ubližuješ činem, nikoliv myšlenkou. Pedofilové nejsou automaticky predátoři.
- 90 procent sexualizovaných útoků na dítě páchají heterosexuální predátoři, nikoli pedofilové.
