Ve středu 15. května se v pražské Sportovní hale Fortuna konal koncert amerických rockerů Thirty Seconds to Mars. Na něm nechyběl ani Refresher a přináší ti z něj reportáž.
Před koncertem velikánů, v jejichž čele stojí samotný Jared Leto, jsem byla skeptická. Z více zdrojů jsem slyšela, že jejich show je jeden velký cringe, že Leto toho víc namluví, než nazpívá, a že jeho proslovy k lidem mnohdy připomínají sešlost sekty. Když jsem pak v davu zahlédla dívku s transparentem „see, this is a cult“, byla jsem připravena na nejhorší. S jakými pocity jsem z koncertu odcházela?
Očekávání? Nulová
Brány pražské Sportovní haly Fortuna, v jejíchž prostorách se koncert konal, se návštěvnictvu otevřely už v šest hodin odpoledne. Já jsem na místo dorazila krátce po sedmé, abych stihla support a nemusela se nikam hnát. První překvapení pak přišlo v momentě, kdy jsem k hale dorazila a zjistila jsem, že její venkovní prostory zejí prázdnotou. Kde jsou všichni lidé? A přijde vůbec někdo?
Po rychlém odbavení jsem se ocitla uvnitř a pochopila jsem, že většina lidí už je na značkách. Tedy většina… Prostory haly byly zaplněné zhruba ze dvou třetin a tak to zůstalo i po zbytek večera.
Přiznám se, že na show Thirty Seconds to Mars jsem mířila s nulovým očekáváním. Od známých a kamarádstva se ke mně dostávaly pouze informace toho typu, že je Jared sektář, jeho koncerty připomínají vesnickou veselku a jeho proslovy k lidem jsou pořádný cringe. Úplně jsem si vzpomněla na loňský koncert Avril Lavigne, který shodou okolností proběhl ve stejných prostorách a u kterého jsem snad co deset minut zažívala tzv. second hand embarrassment.
Jenže když jsi připravený*připravená jen na to nejhorší, můžeš být jen příjemně překvapen*a, ne?
Jared Leto překvapil i potěšil. Ale…
Pár minut po deváté hodině zhasla světla a na velké obrazovce za stagí se objevilo odpočítávání. „Sto, devadesát devět, devadesát osm…“ a takhle to pokračovalo až do třicítky. V tu chvíli se na pódiu zjevila kapela v čele s Jaredem Letem oděným do černé kápě a s futuristickými brýlemi na očích. Rána a první výstřel konfet.
Podle reakcí publika jsem okamžitě poznala, že někteří na tuto show čekali jak na smilování. Lidé byli nadšeni. Jásali, vískali, křičeli, spolu s Jaredem zpívali text písně Up in the Air a užívali si moment, který mohou strávit se svojí oblíbenou kapelou.
Už u druhého songu Kings and Queens Jared návštěvnictvo vyzval, aby si dřeplo a společně vyskočilo až na pořádný drop. Téměř celá hala jej poslechla. Tady jsem pochopila, že lidé, kteří stojí kolem mě, tu nejsou pro cringe. Jsou tu proto, že Thirty Seconds to Mars milují, a Jaredovu hru s publikem vítali s otevřenou náručí. Právě jeho komunikace s přítomnými ostatně potěšila i mě. Byla nenásilná, interaktivní a zábavná.
Pak už následovaly písně jako Walk on Water, Rescue me, během které si Jared na stage pozval pár fanoušků a fanynek, kteří s ním tančili (OK, tohle bylo vážně divné), Do or Die nebo Hail To The Victor. Alba America a Love, Lust, Faith + Dreams, z nichž tyto skladby pochází, nejsou úplně mým šálkem kávy, takže mě první třetina koncertu nechávala víceméně chladnou.
Celá první polovina koncertu navíc byla plná konfet, ohňů, létajících balónků, a kdybych nevěděla, že matějská pouť již skončila, myslela bych si, že je koncert součástí jejího programu. Možná jsem jednoduchý člověk, ale k nezapomenutelnému zážitku mi stačí dobrý hlas a sehraná kapela. Nepotřebuji efekty, nepotřebuji ohně a nepotřebuji ani fanoušky a fanynky, kteří na stagi pořádně nevědí, co dělat.
Když už ale zmiňuji ten hlas a výkon kapely, tak musím uznat, že v tomhle směru bych Thirty Seconds to Mars dala jedničku s hvězdičkou. Jared Leto umí skvěle pracovat s hlasem a nedělá mu problém vyzpívat ty nejvyšší tóny ani screamovat. Hudebně tak koncert předčil moje očekávání.
Moje emo dušička byla spokojená
Po akustickém okénku, ve kterém si Jared Leto střihl třeba i cover známé skladby Stay od Rihanny, se kapela konečně přesunula ke starším hitům z alba A Beautiful Lie. Moje emo dušička si chrochtala blahem. „Come break me down. Bury me, bury me, I am finished with you,“ zpívala už skoro celá hala píseň The Kill. A jinak tomu nebylo ani v případě A Beautiful Lie nebo závěrečné Closer to the Edge z This is War.
Bohužel, i tyto skladby byly prokládány novinkami jako Stuck, které prostě z rockové show dělají rádiovku.
Reakce publika mě zaskočila
Brzy jsem však pochopila, že to bylo žádoucí. Že Thirty Seconds to Mars už nejsou rockeři, ale cílí na mainstream. To ostatně bylo vidět také na publiku, které z konfet a poletujících barevných balónků nemohlo spustit oči a vyloženě popovou Stuck zpívalo snad slovo od slova.
Původně jsem si myslela, že většina lidí na show bude jako já – fanynka, která kapelu milovala kolem roku 2005 a která si ji přišla odškrtnout ze svého koncertního bucket listu. To jsem se ale zmýlila. Naopak se zdálo, že většina lidí přišla za popovější tvorbou a za hollywoodským velikánem. A víš co? Na tom není nic špatného. Nechci škatulkovat a už vůbec nechci kvůli hudbě nikoho soudit. Je fajn, že nakonec odcházely spokojené oba tábory, a třeba příště! I když to už asi ne…
