Pražský hrad, Staroměstské náměstí či žižkovský vysílač. To jsou dominanty, bez kterých si naše hlavní město neumíme představit. V minulosti však existovaly plány, po jejichž realizaci bychom dnes v Praze mohli obdivovat i úplně jiné stavby.
O Praze se občas říká, že je městem nedokončených koncepcí. Vedení města i jeho architekti měli v minulosti s vývojem české metropole velkolepé plány. Přestože se spousta těchto myšlenek realizovala, ještě větší část zůstala „ležet v šuplíku“. V tomto článku ti přinášíme výběr těch nejzajímavějších z nich.
Průkop místo Stalina
Na letenském kopci nad Čechovým mostem dnes najdeme ikonický metronom, který je díky svému nádhernému výhledu na centrum města oblíbeným cílem místních i turistů. V minulosti tam stával monumentální Stalinův pomník, který byl odpálen v roce 1962. Velkolepé plány se tomuto místu nevyhnuly ani na konci 19. století, kdy tam architekt Jan Koula umístil bezprecedentní projekt přímé dopravní spojnice mezi centrem města a čtvrtí Letná.
Návrh spočíval v prokopání letenského kopce a pláně, které mělo začínat u konce Čechova mostu a končit v místech dnešního stadionu Sparty. Stavba měla být součástí dlouhé a široké třídy, která by vedla od Národního muzea přes Staroměstské náměstí až na Letnou. Nad vjezdem u Vltavy se měl nacházet monumentální vstupní portál s antickými sloupy a sochami.
K realizaci projektu kvůli nedostatku financí nedošlo, myšlenky na jeho vybudování se ale objevovaly i v následujících letech. K silničnímu propojení Letné s centrem města nakonec došlo až v roce 1953, kdy byl otevřen letenský tunel.
Hitlerova Praha
Zásadní proměnu české metropole plánovali během druhé světové války nacisté. Ti chtěli pod taktovkou Alberta Speera, dvorního architekta Adolfa Hitlera, přeměnit Prahu na germánské město. Součástí těchto změn mělo být zbourání Obecního domu na náměstí Republiky, přestavba Staroměstské radnice či odstranění Petřínské rozhledny, na jejímž místě měl vyrůst nový univerzitní kampus. Sám zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich plánoval Prahu proměnit v duchu velkých německých měst.
Kromě bourání však nacisté v Praze plánovali i stavět, a to například metro, které nakonec poprvé vyjelo až v roce 1974. Tehdejší návrhy obsahují mimo jiné stavbu tzv. transverzály, tedy obřího bulváru pro auta a pěší, který by protnul centrum města. Obecní dům měla nahradit budova německé opery, v oblasti Zlíchova se zase počítalo se vznikem nového mostu, který by propojil oba břehy Vltavy.
Přestavba hlavního města byla také tématem schůzky Reinharda Heydricha s Albertem Speerem, který do Prahy přijel v roce 1941. „Řešili spolu poválečnou přestavbu německé Prahy, a to včetně plánů na výstavbu nové budovy německé univerzity, německé opery, komplexu vládních budov poblíž Hradu či výstavby pražského dálničního okruhu,“ uvedl před časem pro server iDnes.cz historik Miloš Hořejš.
Nacistické plány Prahy včetně konkrétních projektů blíže popisuje třeba tato diskuze:
Majestátní parlament na Letné
Český parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát, dnes sídlí v historických budovách na Malé Straně, konkrétně v Thunovském a Valdštejnském paláci. Přestože se jedná o krásné a působivé budovy, oproti jiným evropským zemím jim chybí jistá monumentálnost. V období po druhé světové válce však existoval návrh, díky kterému tomu dnes mohlo být jinak.
Tehdejší československý parlament, který nesl název Národní shromáždění, se v poválečných letech scházel v budově bývalé peněžní burzy, dnes známé jako nová budova Národního muzea. Toto řešení však nebylo pro tehdejší potřeby dostačující, z toho důvodu byla vyhlášena architektonická soutěž, jejímž cílem bylo postavit nové parlamentní sídlo na Letenské pláni.
Jak na svém webu uvádí Centrum architektury a městského plánování (CAMP), ani jeden ze soutěžních návrhů nebyl podle poroty dostačující, a proto nebyla první cena nikomu udělena. Nejlépe se umístila dvojice architektů František Čermák a Gustav Paul, jejichž návrh byl sice vnímán jako poměrně umírněný, avšak zároveň byl také poněkud hrubý vzhledem k panoramatu sousedního Pražského hradu. Další návrh pocházel z dílny Karla Dudycha a Bohumila Holého, kteří na nové parlamentní budově navrhli také vyhlídkovou terasu.
Žižkov měl zmizet
Strmé ulice, činžovní domy a ikonické pavlače jsou charakteristickými znaky Žižkova. Během socialistické éry však nechybělo málo a tato ikonická čtvrť v sousedství vrchu Vítkova mohla jít k zemi. Komunisté totiž na jejím místě plánovali výstavbu rozsáhlého sídliště.
Tzv. asanace se na území Žižkova plánovala již od konce 50. let, reálné obrysy však získala až s příchodem normalizace. V té době vznikala panelová sídliště především na okrajích hlavního města. Toto řešení se však ukázalo jako neekonomické, neboť do vzdálených nových čtvrtí bylo nutné vybudovat také potřebnou infrastrukturu. Žižkovské domy byly navíc v té době ve špatném technickém stavu.
Samotným impulzem k začátku asanace bylo zřícení několika domů u Olšanského náměstí v roce 1971. Architekti ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů navrhli o čtyři roky později rozsáhlou přestavbu Žižkova, která měla zahrnovat území od křižovatky U Bulhara v blízkosti hlavního nádraží až po náměstí Barikád.
Jak to vypadá v netradičním domě Tomia Okamury? Prozradil to přímo architekt
3. dubna 2024 v 17:17
Přestavba se nakonec dočkala realizace, mezi lety 1973–1984 vyrostlo několik panelových domů v okolí Olšanského a Komenského náměstí. Druhá etapa přestavby, která měla zahrnovat především západní část Žižkova, se však setkala s odporem veřejnosti. Asanace se navíc ukázala jako ekonomicky nevhodná, neboť s výstavbou nových bytů Praha přicházela o ty zbourané. Plány na pokračující stavební práce byly nakonec zastaveny s pádem režimu v roce 1989.
