„Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do nějaké přestřelky, kdy tě někdo okrade, znásilní nebo zabije,“ vzpomíná Jhonny na život v brazilské favele.
„Jaké to bylo vyrůstat v Brazílii?“ ptala jsem se před nedávnem kamaráda Jhonnyho, který si už jako náctiletý začal vydělávat modelingem, aby mohl svou rodnou zemi opustit. „Bylo to neuvěřitelně těžké. Moje rodina žije ve favele. Nikdy nevíš, jestli se domů vrátíš živý,“ řekl mi. Nevěděla jsem, o čem mluví. Brazilské favely jsem si představovala jako takové slumy, v nichž je však na rozdíl do těch afrických vyšší životní úroveň. Ošklivě jsem se zmýlila. Brazilská realita je mnohem horší.
„Ve favele neexistuje zákon. Tedy existuje, ale pouze ten, který si vymyslí drogoví dealeři, gangy a další,“ popsal Jhonny. „Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do nějaké přestřelky, kdy tě někdo okrade, znásilní nebo zabije. Gangy zabily mého mladšího bráchu a několik mých nejbližších přátel. Ale nic s tím neuděláš, takový je prostě život ve favele. Proto jsem z Brazílie odešel,“ dodal. Favely mě okamžitě zaujaly.
Favela znamená v podstatě slum, zkrátka čtvrť pro socioekonomicky vyloučené. V Brazílii jsou ale chudinské domky často vyskládány po ostrých úbočích skal a kopců až na vršek. Obydlí mají i několik pater a vypadají jedinečně – pro nezasvěcené možná dokonce malebně.
V Brazílii se nachází více než 10 tisíc favel
O válce na Ukrajině k nám proudí spousta informací. To samé o válce Izraele s Hamásem. O válkách, které probíhají na území Brazílie, se však k české veřejnosti dostane jen málo informací. Věděl*a jsi třeba, že v Brazílii existuje na 11 403 favel? Žije v nich přibližně 16 milionů lidí. To je více, než kolik lidí žije v celém Česku.
V tomto textu se zaměříme na největší favelu v celé Brazílii, která nese název Rocinha a nachází se v jižní zóně Ria de Janeira. Tahle favela stojí na strmém svahu, rozkládá se na ploše necelého kilometru čtverečního a žije v ní zhruba 200 tisíc lidí. Data ale nejsou přesná a reálný počet obyvatel a obyvatelek nikdo nezná. Lidé v Rocině tu doslova žijí hlava na hlavě.
Rocinha: Chudoba, kriminalita, (ne)život
Ačkoli je Rocinha tak lidnatá a leží mezi dvěma nejbohatšími brazilskými čtvrtěmi São Conrado a Gávea, život v ní připomíná horor. Většina obyvatel a obyvatelek žije v naprosté chudobě, v malých chatrčích, jež jsou naskládané jedna na druhé – mnohdy vysokých osm, devět, nebo dokonce i jedenáct pater. V porovnání s jinými favelami má ale rozvinutější infrastrukturu. Najdeš tu banky, obchody s léky, autobusové linky a ti nejbohatší se mohou pyšnit třeba i kabelovou televizí. Většina lidí je však vděčná jen za to, že má přístup k vodě a elektrice.
Když se v roce 2000 v Riu de Janeiru dělal průzkum týkající se indexu lidského rozvoje, tedy toho, jak se v jednotlivých čtvrtích města lidem žije, Rocinha možná nepřekvapivě skončila na šestém místě od konce. Běžní lidé tam nemají přístup ke zdravotnické péči (důsledkem toho ve favele žije minimálně šest tisíc lidí s alespoň jedním zdravotním postižením), nedostává se jim vzdělání a jen méně než 1 % obyvatel*obyvatelek dosáhne vyššího vzdělání než středoškolského s maturitou. Přitom práce, za které se v Brazílii platí mzda odpovídající životnímu minimu, jsou striktně vyhrazeny pro lidi s vyšším vzděláním.
Obyvatelé a obyvatelky Rocinhy jsou tak odsouzeni k životu v chudobě. Z favely se nemají jak dostat, nemají prostředky a nemají šanci na lepší život. I proto se tolik uchylují ke kriminalitě, drogám či prostituci.
To jsou důvody, proč před favelami varují i zahraniční vlády a policie v Riu. Pro všechny turisty a turistky platí doporučení, aby favely nenavštěvovali a okamžitě se tak nestali terčem místních gangů. A kdo Rocinhu přece jenom navštíví, ten by to měl udělat pouze s místními průvodci. Ti totiž s gangy spolupracují a dělí se s nimi o výdělky z prohlídek. Ani tak ti ale nezaručí, že tě v úzkých uličkách plných lidí někdo neokrade.
Rocinha „nikomu nepatří“
Víme, že historie může být pěkná nuda, ale abys plně pochopil*a život ve favelách, musíme se podívat na to, kde to celé začalo. A proč s tímto problémem brazilská vláda nic nedělá.
Rocinha vznikla někdy kolem roku 1800. Favelu tehdy obývali především otroci a otrokyně, kteří pracovali na plantážích v okolí, a v polovině 19. století se do místa na kopci začali stěhovat také ti, kteří neměli peníze na život v jiných čtvrtích. Usídlit se v Rocině bylo totiž velmi jednoduché – stačilo si z pár větví stlouct příbytek a bylo hotovo. Zákon jako by tam už tehdy neplatil. A protože chudých nebylo málo, Rocinha začala růst a zvětšovat se.
Už v roce 1933 pak úřady spočítaly, že Rocinha sestává ze 354 chatrčí. Favela tehdy vyrostla na pozemcích, které vlastnila společnost Castro Guidon, ale během let se zákony změnily a úřady začaly po majiteli pozemků požadovat, aby tamním zřídil infrastrukturu, přístup k vodě a jiné. Společnost toho ale nebyla schopna, měla vážné finanční problémy a majitel nakonec spáchal sebevraždu. Jeho potomci se byrokracií nechtěli zabývat, a tak společnost rozpustili, což způsobilo, že pozemky, na nichž se Rocinha dnes nachází, doslova nepatří nikomu.
A pak už to šlo jenom z kopce. Kolem roku 1937 se z favely stala volební bašta. Politické strany v Rocině bojovaly o podporu voličů*voliček, slibovaly jim lepší život, dostupnější bydlení, vzdělání i lékařskou péči. A něco se skutečně zlepšilo. Ve favele začaly vznikat komunity, neziskové organizace se tamním snažily pomoci, ale marně. Favelou už se jako mor šířila korupce, obchod s drogami a mafie.
Během 50. let se pak favela stala oblastí intenzivních politických sporů, které vyústily až ve snahy o rozpuštění Rocinhy a přestěhování obyvatel a obyvatelek do vzdálenějších čtvrtí. To ovšem vedlo ke vzniku dalších a dalších sdružení obyvatel, kteří se společně pustili do boje proti nucenému vystěhování. Favelu nechtěli opustit. Od vlády jen chtěli infrastrukturu, přístup k vodě a elektrice a také nemocnice, obchody a vzdělávací centra. „Vláda by za urbanizaci favely utratila mnohem méně peněz než za vystěhování 150 tisíc lidí na vzdálenou periferii,“ uvedl aktivista José Martins.
Drogy nad lidský život
Nezájem úřadů však vedl pouze k tomu, že v 80. letech 20. století favelu naplno ovládl organizovaný zločin. Rostlo násilí, vznikalo čím dál více gangů a aktivisté, kteří dříve bojovali za lid, vyměnili lidské životy za obchod s drogami, do kterého se zapojili také politici a policie. 80. léta tak udala směr, kterým se Rocinha vyvíjela dál.
Menší záblesk zlepšení pak přišel za vlády Júlia Coutinha, který Rocinhu vybral do programu modernizace chudinských čtvrtí. I on však brzy pochopil, že veškeré jeho snahy jsou marné. Do favely sice zavedl vodu a elektřinu, ale dalších změn se slum nedočkal. Klacky pod nohy mu totiž házeli jak zkorumpovaní politici a policisté, tak drogové gangy. Tehdy Rocinha získala podobu, v jaké ji najdeš i dnes.
Jediné, co se k dnešnímu dni v Rocině změnilo, je její velikost a také organizovaný zločin, který je stále na vzestupu. Domy ve favele se přestaly stavět ze dřeva, které nahradily kontejnery a cihly. Na hornatém místě vyrostla zcela nová subkultura spojená s obchodem s drogami. Vliv na její vznik měly americké války proti drogám a také rostoucí tlak na kolumbijský obchod s drogami, který je z velké části financovaný USA a který donutil překupníky hledat nové cesty. A ty našli právě v Brazílii, odkud dnes drogy proudí do USA i Evropy. Zanedbané favely se ukázaly být ideálním místem pro obchod s drogami, což pochopili i politici a policie, kteří jsou do něj též zapojeni.
Proto v Rocině neplatí zákon. Proto tam neexistují řádné veřejné služby ani rovné příležitosti. Proto tam jde lidem doslova každý den o život.
Už ani místí nejsou v bezpečí
V minulých letech platilo, že alespoň místní byli v Rocině v bezpečí, ale dnes už bohužel ani to není pravda. Počet vražd v největší favele v Brazílii jen v roce 2018 čtyřnásobně vzrostl, a Rocinha se dokonce v posledních letech proměnila ve válečnou zónu.
Tamní obyvatelé a obyvatelky včetně Jhonnyho musí počítat s tím, že jim dnes a denně budou nad hlavami létat kulky. Že je vždy potřeba mít připravený únikový plán. Že je dobré mít v domě jednu místnost bez oken, ve které hrozí menší nebezpečí. „V podstatě ani nevíme, co se mému mladšímu bratrovi stalo. Jedno odpoledne odešel ven a domů už se nikdy nevrátil. Byl zastřelen,“ vzpomínal Jhonny.
Místní gangy si prostě nevybírají. Jen v roce 2017 bylo v Riu zabito 120 policistů. Za jeden jediný měsíc pak během přestřelek zemře i 6 590 lidí. Některé školy v Rocině z důvodu bezpečnosti zavřely, jiné zkrátily výuku. „Dříve bylo všechno jiné. Nikdo si nezamykal dům. Klidně jste v noci mohli jít do lékárny, mohli jste si posedět v kavárně… teď už to nejde,“ popsala pro The Washington Post Samantha, jejíž dceru postřelili, když v klidu spala doma.
Místní také mizí beze stop. Média po celém světě zaujal příběh Amarilda de Souzy, otce šesti dětí. Policie ho z domu odvedla na výslech a od té doby ho už nikdo neviděl.
Řešení je v nedohlednu
Vláda se situací nic nedělá. Naopak. Vydělává na obchodu s drogami a před situací v Rocině zavírá oči. A policisté jakbysmet. Například v roce 2018 se zjistilo, že drogovým dealerům dokonce „pronajali“ obrněné vozidlo na převoz drog a inkasovali za to v přepočtu šest milionů korun. „Politická a ekonomická krize spolu s úspornými opatřeními mají drtivý dopad na morálku a operační schopnosti policie,“ uvedl Robert Muggah, šéf instituce Igarape, která monitoruje násilné činy v Riu.
„Podobá se to tady bitvám na Blízkém východě, jak je vidíte v televizi. Jenomže je to tu horší. Rocinha je ve válce,“ řekl zase Marcos Alfredo Gueder de Oliveira, majitel masny, kterou už několikrát přepadli ozbrojení muži.
Obyvatelé a obyvatelky Rocinhy se ale svého rodného místa nehodlají vzdát a v hornatém slumu žijí i navzdory tomu, že nikdy nevědí, který den bude jejich poslední. Bohužel, jinou možnost nemají.
