Je libo terapeutické okénko s přehlíženými antihrdiny od Marvelu? Pak tě nejnovější snímek z produkce slavného studia jednoznačně nadchne, stojí totiž především na vypořádávání se s traumaty, samotou i ztrátou identity.
Když se řekne Marvel, většina lidí si jako první asi představí barvičky, vtípky, pláštěnky, milion postav, velké akční scény a v posledních letech taky trochu chaos, ztrátu půdy pod nohama a nijak oslnivé výsledky. Zatímco v éře před Avengers: Endgame jednotlivé tituly studia generovaly obří zájem a všichni byli zvědaví, kam to celé spěje, se smrtí Iron Mana a příchodem nových hrdinů, nových příběhů, rozšířením o seriály a celkovým pokusem o maličko jiný směr se studio začalo potýkat s kreativní krizí, která se posléze promítla do všeho ostatního. Od kvalit samotných filmů a seriálů až po uvadající zájem nejen ze strany publika, ale i věhlasných tvůrců a tvůrkyň či herců a hereček.
Teprve loni se šéf studia Kevin Feige rozhodl zatáhnout za ruční brzdu a ten rozjetý kolos známý jako Marvel Cinematic Universe (MCU) zbrzdit dříve, než celý vykolejí a pohřbí pod sebou ty roky práce a budování masivní fanouškovské základny. Po zasedání krizového štábu se například zrestartovala produkce seriálového Daredevila, zastavily mnohé další projekty, řada věcí se odsunula, aby zbyl čas na jejich přehodnocení a případné nápravy škod, no a začal se chystat plán nový. Ten vyvrcholil oznámením příštích Avengers s podtitulem Doomsday, ve kterých se herec Robert Downey Jr. – ne náhodou původní představitel výše zmíněného Iron Mana – vrátí tentokráte jako ikonický záporák Doctor Doom, jenž v následujících letech bude superhrdinům ze všech možných alternativních vesmírů pořádně zatápět.
Ještě před tím tu ale zbývalo pár projektů, které měl Marvel už pořízené, akorát u nich nebylo předem jasné, jestli se bude jednat o další střely kompletně mimo (třeba jako The Marvels), nebo se z nich může vyklubat překvapení. Konkrétně je řeč o dvou filmech: čtvrtém Captain America: Brave New World a týmovce Thunderbolts*. A zatímco první zmíněný dopadl spíše fiaskem, čerstvá komiksárna režiséra Jakea Schreiera (oceňovaný seriál Beef) má nyní nakročeno k tomu spoustu lidí mile překvapit.
„Něco jiného“
Když jsem začal text vyjmenováváním věcí, co si většina lidí představí pod pojmem Marvel, bylo to mimo jiné i proto, abych později mohl zmínit, že novinka Thunderbolts* (ta hvězdička má ve filmu dobré odůvodnění) je vlastně úplným opakem. Od barev je docela vypuštěná, naopak až na jednu sekvenci v poušti převládají spíše šedé odstíny. Pár vtípků se v ní objeví, převažují však spíše seriózní témata, u kterých by nebylo vhodné pouštět se do nějakého většího hláškování.
Postav je tu sice dost, kromě hlavní skvadry tvořené Yelenou (Florence Pugh), Red Guardianem (David Harbour), Buckym (Sebastian Stan), US Agentem (Wyatt Russell), zlodějkou Ghost (Hannah John-Kamen) a neznámým Bobem (Lewis Pullman) se taky jako záporačka/horší verze Nicka Furyho vrací Valentina Allegra de Fontaine (Julia Louis-Dreyfus) a ve vedlejších rolích se pak mihne i pár dalších, žádná velká camea ovšem nečekej a napojení na širší MCU je pouze rámcové (teda až na posledních pět minut a pak potitulkové scény), než že by bylo vyloženě nutné nakoukávat všechno předtím.
Co víc, snímek je navíc oproti tradičním komiksovým blockbusterům od Marvelu svým měřítkem mnohem komornější. Akce je pomálu a vsází spíše na nápaditost kamery a nějaké stylové kompozice než vyloženě epické záběry plné explozí a bitek. Film je v zásadě dost konverzační. A tady už se pomalu dostáváme k tomu, co ho odlišuje od zbytku konkurence nejvíc. Dopředu totiž tlačí lidskost, zejména tedy emoce, zranitelnost, strach a taky selhání. Všechny zdejší hrdiny a hrdinky totiž pojí fakt, že v životě někdy selhali, a to jak se to podepsalo na jejich psychice, ještě ve spojitosti s dalšími bolístkami či osobními traumaty, je vlastně motorem celého děje.
Na komiksové poměry solidní depka
Hlavním motivem Thunderbolts* je v podstatě myšlenka, že každý z nás se občas cítí, že je na to sám, reálně se ale vždycky najde někdo, kdo si prochází tím samým nebo podobným, co my, a když se o to břímě podělíte, je to rázem o něco lehčí. I proto nelze scénář označit za kdovíjak hlubokou psychologickou sondu do nitra superhrdinů, na to zkrátka omílá až příliš jednoduché a známé pravdy.
Nicméně, co se vykreslení depresí, existenciálních krizí, nejistot, pocitů osamění, ztráty identity či hledání sebe sama týče, funguje film až překvapivě dobře a sebejistě. Schreier, který toho zatím na poli celovečerní tvorby příliš nevytvořil, zjevně u seriálů nabral cenné know-how, které nyní bezproblémů aplikoval právě do nejnovější marvelovky, která tak těží nejvíc z toho, že přesně ví, co a jak chce říct, a nepotřebuje k tomu žádné bombastické výjevy ani strhující akci, aby to zvládla.
Hodně tomu samozřejmě pomáhá účast vynikajících herců a hereček v čele s Florence Pugh, která jako protagonistka celou tuhle posmutnělou terapeutickou seanci táhne směle kupředu, až přitom možná nezáměrně podává výkon, o kterém by se v jakémkoli jiném žánru mluvilo jako oscaruhodném. Stejně tak si ale pochvalu zaslouží i nováček Lewis Pullman, jehož zdejší duální role taky donutila vydat ze sebe maximum. Po dvojicích Black Widow/Hulk nebo Scarlett Witch/Vision nám tu Marvel nejspíš vaří další komplikovaný a zajímavý vztah.
Skoro jako Avengers
Solidní chemii tu mezi sebou ale mají i všichni ostatní, a je to právě jejich vzájemné špičkování, shazování a rýpání se ve svých slabinách, které zde nejvíc odkazuje na první Avengers, jež se taky do velké míry točily o tom, jak k sobě parta suverénních superhrdinů musela najít cestu, aby začala spolupracovat a mohla společně čelit hrozbě, která byla daleko větší a mocnější než kterýkoli z nich zvlášť.
I proto vlastně potěší finále, které sice představí hrozbu o velikosti konce světa, ta se ale následně po vzoru zbytku filmu řeší skrze obyčejné mezilidské interakce a snahu být tu jeden pro druhého. Tahle příjemně svěží „obyčejnost“ zkrátka Thunderbolts* moc sluší a dělá z nich tak ve výsledku film, který je možná víc pro ty, co na marvelovky obyčejně nechodí, spíš než ty, kteří by chtěli vyrazit na další popcornovou jízdu se svými oblíbenými superhrdiny.
Novinka od Marvelu tak ve zkratce v mnoha směrech překvapila, a za sebe můžu říct, že příjemně. Není to vyloženě nejzábavnější marvelovka, to už snad z podstaty věci ani nešlo. Rozhodně mě však zasáhla na všech správných místech a po dlouhé době taky přiměla, abych měl o jednotlivé postavy strach, soucítil s nimi a přál jim uspět. Vím, zdá se to jako málo, ale věřte mi, není.
Hodnocení: 7,5/10
