Zkusit si žít v jurtě, projet se legendární buchankou a u toho značit stezky a zkoumat mongolské lesy. Greenfluencerka Eliška Víravová se na pár týdnů vypravila do Mongolska. V rozhovoru pro Refresher se o své cestě rozpovídala.
Eliška se totiž na Instagramu dlouhodobě věnuje osvětě o ochraně přírody a změně klimatu. K výzkumné cestě ji tak přizvali sami výzkumníci z Mendelovy univerzity, aby jim pomohla na svých sociálních sítích jejich zjištění popularizovat. Vědecký tým do největší vnitrozemské země na světě jezdí už dlouhé roky, tvoří ho i doktorští studenti původem právě z Mongolska.
A tak Eliška na měsíc vyměnila teplou postel a život mezi Brnem a Podkrkonoším, odkud pochází, za jurtu a dobrodružství. Místo aby popíjela drinky na pláži, zažila, jak vodku místní používají místo dezinfekce i na zahřátí.
Jaká byla jízda speciálním autem buchankou? Jak ji místní změnili pohled na život a cestování? A proč se chce do Asie vrátit?
Kdybys měla vybrat jednu věc, která tě v Mongolsku naprosto dostala a překvapila, co by to bylo?
Rozlehlost krajiny. Mongolsko je opravdu velká země a jak tam není tolik lesů a jsou to spíš ty stepi, tak vidíš hrozně daleko. Taky ti výhledy neruší žádné stavby. U nás se ti tohle nestane. A pak taky, jak se tam žije. Přijedeš do města, které bych přirovnala spíš k naší vesnici, a pak jedeš hodinu a půl do vesnice, která má pět jurt. To je prostě úplně jiný svět.
Jak ses vůbec k takové cestě dostala a co jsi tam dělala?
Oslovil mě napřímo pan doktor Václav Pecina z Mendelovy univerzity, kde studuji. Je z univerzitního týmu, který do Mongolska jezdí už od roku 2009. Rádi přibírají studenty, kteří by týmu mohli něco nabídnout a chtěli něco ve světě dokázat a změnit k lepšímu. Oslovili mě, protože chtěli, aby se o krásných činnostech, které tam dělají, dozvědělo víc lidí. Já dělám influencerství pro ochranu přírody, takže se to tak spojilo.
A co jsi tam dělala?
Jak jsem říkala, ty aktivity tam dělají už od roku 2009, a jde o dlouhodobou spolupráci českých lesníků a vědců s Mongoly v oblasti udržitelného lesního hospodaření. V Mongolsku není mnoho lesů a o tu trošku, co tam mají, příliš neví, jak se starat. Původně aktivity začaly studiem půdy, v posledních letech se zakládaly výzkumné plochy na sledování půdní vlhkosti a promrzání půdy a na základě toho se vytvářejí odborné články nebo bakalářské práce studentů.
Eliška se na svém úspěšném profilu věnuje greenfluencerství a osvětě o ochraně přírody nebo radí, jak žít udržitelněji. Studuje na Mendelově univerzitě program Cirkulární horti-produkce, ráda by ale zůstala u zelené komunikace.
Dříve natáčela společně se svou o dva roky mladší sestrou Annou, společně tehdy pod značkou Sestry v akci ve věku 13 a 15 let získaly za svoje aktivity Cenu Josefa Vavrouška v kategorii Ekosázek jako vůbec nejmladší laureátky v historii.
Letos jsme tam jeli za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR. Měli jsme tři hlavní linky. Jedna skupina řešila biodiverzitu hmyzu. Druhá dělala workshopy pro tamní lesníky a studenty přímo v terénu. A já jsem byla ve třetí skupině, která se zaměřovala na sociální stránku. Projeli jsme více míst Mongolska a dělali lesní pedagogiku pro učitele, aby věděli, jak předávat informace dětem, protože tam je vzdělávání o přírodě na nízké úrovni. Také jsme značili turistické stezky, protože ty tam nejsou, a to samozřejmě negativně ovlivňuje les třeba prohlubováním působení eroze. Cesty, po kterých lidé chodí, se totiž pak více větví, což pěší nejen mate, ale také napomáhá právě větší erozi.
A co lidé? Jaké to bylo s místními?
Lidé jsou tam strašně milí. Sice jsem si s nimi moc nepopovídala, protože tam skoro nikdo neumí anglicky. Měli jsme ale překladatele, což byli doktorští studenti z Mongolska, kteří studují u nás na Mendelce. Ale i tak prostě nacítíš, že jsou hodní a milí. Třeba když jsme značili turistické stezky, tak se u nás zastavovalo hrozně moc místních a děkovali nám, že si toho moc váží a že je super mít ty značené stezky.
Značení turistických stezek? Jak to probíhalo?
Před několika lety pan velvyslanec Vytopil začal spolupráci mezi Klubem českých turistů a Mongolian Walking Association, která se rozhodla převzít náš český systém značení a začít ho používat v Mongolsku. A my se k této spolupráci rádi přidali. Je to něco, co pomáhá ochraně přírody a zároveň si u toho užiješ turistiku. Kolegové dostali školení od KČT, jak na to, a jenom letos jsme tam vyznačovali dvě nové stezky. Měli jsme i slavnostní otevírání jedné z nich a taky učili Mongoly, jak to značení dělat.
Co tě tam ale nejvíc šokovalo, když opomeneme tu nádhernou krajinu? Bylo něco, co tě kulturně vyloženě překvapilo, co jsi nečekala?
Určitě jídlo a život v jurtách! Jurtu si představ jako jednu kruhovou místnost z dřevěné konstrukce potažené plstí. Uprostřed jsou kamínka a kolem postele. V zimě tam mají třeba mínus 40 stupňů a stejně bydlí v jurtách, to si nedokážu představit, nevím, jak to dělají. Oni vlastně žijou venku a chodí dovnitř, zatímco my žijeme uvnitř a chodíme ven. Děti si hrají venku, i když prší, protože v jurtě není moc prostoru.
A pak ty nákupy... Tam fakt jedeš po děravé stepní cestě čtyřicítkou a přesun ti trvá celý den. A v obchodech bylo hodně prošlých potravin, protože zásobování není časté. Hodně jedí maso z vlastních zvířat a zpracují úplně všechno. Žijí velmi prostý život. Snídaně je každý den stejná – chleba se smetanou a dělají si i sýry nebo tvaroh, který suší na jurtách, to je jejich energie na zimu spolu s masem. A v mrazáku v obchodě, kde bys čekala zmrzliny, mají naházené maso a na něm až ty zmrzliny.
Jak jste tam vůbec řešili vodu a elektřinu? Ty jsi ji na natáčení určitě potřebovala nabíjet dost!
Ve skoro celém Ulánbátaru normálně voda teče a elektřina je, je to hlavní město jako každé jiné a žije tam většina lidí. Ale v místech na venkově, kde jsme byli, prostě voda netekla. Elektřinu jsme řešili přes malé solární panely, ale v konkrétních jurtách, kde jsme byli ubytovaní my, jsme takový luxus neměli. Měli jsme powerbanky, které jsme si nabili ve městě. Na některých místech nebyl ani signál, takže jsem si jen točila a zpracovávala to zpětně, nebo se jelo do města vyřídit e-maily a nahrávání. Venkov byl pak pro mě takový detox.
A co ta cesta Buchankou? Videa, která jsi postovala, vypadala dost divoce!
Jo, Buchanka, to je taková malá dodávka, ruské auto, myslím. Vyrábějí se furt stejně, žádné moderní technologie, žádné pásy. Motor máš uvnitř auta hned vedle řidiče, takže z toho jde hrozné teplo. Ty cesty ve stepi jsou tak hrbolaté, že fakt skáčeš. Nevím, jestli se tomu říká Buchanka, protože se furt boucháš, ale ty se fakt pořád boucháš. Ale já jsem se stále smála.
Pak projíždíš stepí a vidíš stáda koní, ovcí, krav, jak si leží uprostřed cesty. Řidiči zatroubí, oni se rozejdou, nebo je prostě objedeš. Projíždět stádama, to bylo prostě hustý. A když jsme přijeli k vodě, auta projedou skrz všechny potoky a říčky. I tam ti třeba stojí stádo koní ve vodě a můžeš k nim na sedm metrů, projedeš kolem nich autem jakoby nic. To je prostě hustý! A takoví jaci, ti jsou tak líní, že když ti leží stádo na cestě, prostě je objedeš trávou vedle.
To zní jako super zážitky! Co ti tahle cesta dala, v čem tě to změnilo?
Určitě jsem si přivezla to, že dřív jsem byla hodně fixovaná na místo, kde žiju. Miluju svůj domov, Krkonoše, a není to nic špatného, protože když místo miluješ, staráš se o něj. Ale když jsem odjela, zjistila jsem, že se můžu zamilovat i do jiného místa. Mongolsko jsem si strašně oblíbila a vrátila jsem se s tím, že na světě je strašně moc krásných věcí, jaké jsem ještě nepoznala, a že není potřeba se tak silně fixovat. I na jiných místech můžu udělat spoustu dobrého.
Plánuješ se do Mongolska vrátit, nebo tě to motivovalo poznávat i jiné země?
Určitě mě to namotivovalo poznávat jiné země a krajiny, ale zároveň nevidím smysl v jednorázových věcech, co se týče ochrany přírody. Ta vyžaduje dlouhodobou péči. Takže se do Mongolska určitě ještě plánuju vrátit, s ochranou přírody a případně i s nějakou mojí vědeckou činností.
