Co se stane, když vyvezeš tři „dezoláty“, jak se i ve filmu sami hrdě označují, na válečnou frontu v napadené zemi? Takovou otázku si položil režisér Robin Kvapil a trojici účastníků vyvezl na Velký vlastenecký výlet.
„Myslíte si, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a dopadech ‚speciální vojenské operace‘ na Ukrajině?“
Tak přesně touto otázkou se snažil český filmař Robert Kvapil a jeho tým najít vhodné kandidáty a kandidátky pro svůj nový dokumentární počin Velký vlastenecký výlet, který tento týden vstoupil do kin. Stačilo pouze, aby odpověděli: „Ano.“
Jak dokument vznikal?
Přihlásilo se asi šedesát zájemců*zájemkyň, z nichž na Ukrajinu nakonec odjeli tři – dva muži a jedna žena. Nikola a Ivoš mají oba svá malá hospodářství, Petru před odjezdem pozorujeme v jejím bytě se zvířaty. Spojuje je, že všichni stojí na straně putinovského Ruska.
„Pan Zelenskyj si cestuje po světě a žebrá o peníze, aby mu někdo dotoval na jeho válku,“ tvrdí třeba Petra. Říká, že jí děsí zelený liberalismus a Green Deal. V jejich očích je Putin jediný, kdo se postavil evropskému diktátu.
Hlavní část filmu se natáčela v Charkově a okolí, ale i u masových hrobů v Izjumu a na Donbase. Skrývají se v krytech, mluví s pozůstalými nebo navštíví dětskou podzemní školu v metru. Režisér svým aktérům*aktérce ve filmu dává tolik prostoru, kolik jen chtějí, aby měli dojem, že vše točí tzv. bez cenzury.
Na cestě je rovněž doprovázeli taky kriminolog a deviantolog Petr Pojman, psychiatr Petr Pöthe a překladatelka a průvodkyně Lucie Řehoříková, která v minulosti vedla šest let České centrum v Kyjevě.
„Celé natáčení bylo organizačně extrémně náročné. Dvacet lidí ze štábu na frontové linii v Ukrajině, permanentně pípající aplikace mapující drony a balistické rakety nad námi nebo vzlétající stíhačky z Ruska,“ říká producent filmu Jakub Drocár z Punk Film. Do natáčení se zapojilo i české Ministerstvo vnitra a Služba bezpečnosti Ukrajiny. Dvacet českých SIM karet by totiž mohlo budit podezření a následný útok, a tak byla bezpečnostní opatření na místě.
Jak pochybovači reagovali, když jim nad hlavou létají rakety a oni se musí schovávat v krytu? Co zjistili od dětí v podzemní škole a od trpících pozůstalých? My se na film vypravili a přinášíme ti pět věcí, které nás překvapily. Některé z nich bychom totiž rádi věděli předem.
1) Nic pro slabší povahy
Štáb své „hrdiny a hrdinky“ nešetřil. Vzal je na místa, která byla pro natáčení bezpečná, ale o nichž zároveň tušili, že jimi otřesou. A stejně jako místa ve filmu zažijí oni, uvidíš je i ty ve filmu. Asi nejnáročnější je scéna, kdy všichni navštíví masový hrob v lese. Mrtvá těla sice v plné palbě přímo v záběru nejsou, ale kriminolog Pojman v jedné scéně ukazuje rozkládající se tkáně na telefonu, což už ve filmu je.
Na zmíněné pasáže silně reagovalo i publikum v kině. Protagonistka Petra v jeden moment zkouší rozvíjet spekulace, jestli les není až moc hezký a tedy nastrčený. Nikola pro změnu začne na hřbitově poučovat zkušeného Pojmana o tom, kam se dává granát a rovněž pochybovat o autenticitě scény.
Stejně tak ale pro mnohé může být emočně náročné se dívat na scény, ve kterých filmaři mluví s pozůstalým, který přišel o celou rodinu před svým rodným domem. Náročná je i scéna s dětmi, které se v důsledku války musí učit ve škole umístěné v podzemní stanici metra a o přestávce nemohou ani na vzduch.
2) Realita je tvrdá jako náraz do zdi
Následující odstavec obsahuje malý spoiler. Film totiž nekončí pohádkovým happy endem, ve kterém by všichni zásadně změnili svůj světonázor. I poté, co Ivoš, Nikola a Petra viděli válečné hrůzy na vlastní oči, totiž zůstává trojice ve svých zásadních postojích neměnná.
Něco s nimi ale výlet nakonec udělal. Po novinářské projekci jsme navštívili i debatu, ve které mluvil psychiatr Petr Pöthe, který vysvětlil, že některé zážitky s nimi přeci jen nějak pohnuly. Například Petra podle něj skutečně autenticky pociťovala strach a úzkost, která je i ve filmu v několika scénách zachycena. Jenže po návratu do Prahy ani jeden své politické názory nezměnil. „Jestli tohle měla být převýchova, tak hlásím, že jsem převychována nebyla,“ pronáší v autě na cestě zpátky do Česka lakonicky právě Petra.
Je to tak zejména samotný konec, jenž nabízí nejvíce prostoru k zamyšlení. A také otázky, na které je těžké hledat odpověď. Ve filmu je například scéna, kdy Petra objímá Ukrajince, který jí líčí, jak Rusové zasáhli dům, ve kterém zemřela celá jeho rodina, včetně dětí i vnoučat. Petru příběh viditelně dostane, s Kvapilem o pár scén později přemítá, proč je ve válce tolik utrpení, se kterým se nelze smířit. Přesto ze svých postojů neuhýbá. Člověk se až ptá, co by se tak muselo stát, aby názor změnila.
3) Další rozměry války
Válka ale samozřejmě neprobíhá jen na frontách, nýbrž i online. A právě této hybridní války jsou Petra, Ivo a Nikola bezpochyby oběťmi. Film tak ukazuje i druhý, na první pohled maličko skrytý rozměr, jakým se Rusko snaží rozšířit v Evropě svůj vliv. Neposílá jen vojáky, ale také trollí farmy. Nerozjíždí jen pozemní operace, ale i ty psychologické. Závěrečná scéna z Prahy (kterou spoilovat nebudeme) pak působí skoro stejně děsivě jako některé hrůzy z ukrajinského území.
Petra, Nikola a Ivo věří, že větší hrozba než Putin je však liberální demokracie nebo třeba Green Deal. Naději pak vidí právě v Rusku. Putin je podle nich jediný, kdo se Západu dokáže vzepřít. Ve filmu to několikrát zopakují, například Nikola v jedné ze scén, kdy prochází zcela rozstřílenou ulicí na sídlišti, závidí starému autu, které kolem něj projede. Nemusí totiž podle něj přecházet na elektromotor jako v Evropské unii. U všech třech je tedy z vyjádření na Ukrajině i v pasážích točených v Česku patrné jasné pojivo: nenávist k systému.
4) Apel na diváky*divačky
Ve filmu zazní výzva, aby publikum nepsalo žádnému ze tří vystupujících. V titulcích ani žádných dalších materiálech tak nedohledáš jejich příjmení. V celém filmu vystupují jen pod svými křestními jmény, která jsou podle všeho pravá.
Štáb tak chce své protagonisty a protagonistku chránit. Bez nich by totiž, jak Kvapil několikrát v debatě připomněl, film nikdy nevznikl. Vyzdvihl také, že natáčení ani bezpečnostní opatření nebojkotovali. Oni sami jsou pak podle něj jen důsledek a oběťmi zmíněné hybridní války, nikoliv její příčinou.
Sám Kvapil například v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětluje, že by film dopadl podobně, i kdyby vzali někoho jiného z přihlášených. „Reprezentují silnou názorovou skupinu. Domnívám se, že dost podobný film bychom natočili, kdybychom tam odjeli v jiném složení. Jakkoli si myslím, že se nám skupinku podařilo sestavit pestře a pozoruhodnou,“ uvedl.
Režie a scénář: Robin Kvapil
Účinkují: Robin Kvapil, Petr Pojman, Peter Pöthe + Ivo, Nikola a Petra
Česko, 2025, 100 minut
V kinech od 21. srpna
