V dnešním díle Hlubin ti představíme Lucii, která otevřeně mluví o traumatickém dětství a cestě za sebeláskou.
Dětství má být obdobím bezpečí, radosti a bezstarostnosti. Pro Lucii Vakoljovou (@zivotslusy) však znamenalo přesný opak. Už jako malá zažila fyzické tresty a ponižování, a to přímo od lidí, kteří ji měli chránit. Přesto dnes nachází sílu o svém příběhu mluvit nahlas.
Lucie se rozhodla své zkušenosti sdílet nejen proto, aby se sama uzdravila, ale i proto, aby dodala odvahu dalším ženám, které si nesou podobná traumata.
Rozvod rodičů a matčin nový partner
Byla ještě malé dítě, když se její rodiče rozvedli. Matka si našla nového partnera a společně s dětmi se k němu nastěhovala. Zpočátku to vypadalo dobře.
Jenže idyla netrvala dlouho a muž ukázal svoji pravou tvář. Vzpomínky na dětství k Lucii přišly až nedávno, kdy pro ni konečně bylo bezpečné, aby si přiznala, že prošla traumatem.
Jednou z událostí, která jí utkvěla v paměti, byl trest u přehrady. „Byla jsem za něco potrestaná tak, že mě odvezli k přehradě a nechali samotnou ve tmě. Byla jsem malá a nevěděla, jestli se pro mě vrátí. Připadalo mi to jako hodiny. Byla jsem tam úplně sama, v obrovském strachu,“ popisuje.
Podobných momentů zažila víc. Fyzické tresty byly součástí každodenní reality. „Trestal nás vším, co se mu dostalo pod ruce,“ říká.
Jenže fyzická bolest nebyla to nejhorší. Mnohem hlubší rány způsobovalo ponižování a pocit, že není dost dobrá.
Když ti ubližuje vlastní matka
Zranění nepřicházela jen od matčina partnera. I její matka se k ní chovala způsobem, který Lucii zraňoval. „Říkala mi, že jsem nechtěná. Často mě shazovala. V pubertě, když se mi objevilo akné, se mi rodina vysmívala. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá,“ svěřuje se.
Jedna z nejvíce traumatizujících vzpomínek je spojená s pubertou. „Začaly mi růst chloupky na intimních místech a já jsem to řekla mámě. Ona mě donutila, abych se svlékla a ukázala to před ní a jejím partnerem,“ vypráví Lucie.
Dospívání bez soukromí
V období dospívání navíc čelila absurdním omezením. „Měla jsem zákaz zamykat se v koupelně. A v rámci šetření vody jsem se musela mýt v té samé vodě, ve které se předtím koupal někdo jiný. Často se taky stávalo, že do koupelny chodil matčin partner i v době, kdy jsem tam byla já,“ popisuje.
Takové zásahy do soukromí způsobily, že nikdy necítila bezpečí. Její tělo přestalo být jejím vlastním prostorem.
Situace se začala stupňovat, když Lucie dospívala. „Začala jsem se vyvíjet, začala mi růst prsa. On mi na ně sahal, aby viděl, jak povyrostla. A to všechno se dělo před zraky mojí mámy,“ vypráví.
Tyto zkušenosti se hluboce podepsaly na jejím vztahu k mužům. „Dodnes cítím obrovskou nedůvěru,“ říká. Takové zážitky se nedají snadno vymazat a zpracovat.
Touha po matčině lásce
Přestože prožila tolik zraňujících situací, Lucie přiznává, že v sobě dlouho nesla touhu po matčině pozornosti a lásce. V dospělosti se jejich vztah trochu zlepšil, ale Lucie cítila, že o kontakt se snaží jen ona, a tak se rozhodla, že se nebude pokaždé ozývat jako první.
„Chtěla jsem vědět, jestli o mě má zájem, když to nebudu já, kdo napíše první,“ vysvětluje. Jenže ten okamžik nikdy nepřišel. „Čekám dodnes. Dokonce jsem zjistila, že si mě zablokovala na Facebooku. V červnu to byly dva roky, kdy jsme spolu mluvily naposledy,“ říká.
Přijetí a sebeláska
Dnes se Lucie snaží uzdravit. „Uvědomila jsem si, že jsem se jí pořád snažila zavděčit. Ale to tak nemá být,“ popisuje.
Své zkušenosti sdílí na sociálních sítích, kde mluví o sebelásce, sebepřijetí a o cestě ven z traumatu. Chce ukázat, že i když jsou jizvy hluboké, člověk se může postavit na vlastní nohy a najít sílu začít znovu.
„Teď mám čas, abych se pořádně zahojila,“ dodává.
Luciin příběh není jen osobní zpovědí. Je i připomínkou toho, jak důležité je o podobných tématech mluvit. Mnoho lidí si nese traumata, která zůstávají skrytá. Otevřenost a sdílení bolestivých zkušeností jsou prvním krokem k uzdravení.
