Příběhy lidí zavrhnutých společností, kteří bojují o přežití.
Zdeněk Drgáč (text) s Dianou Gan (fotky) nás nedávno zkontaktovali ohledně zveřejnění jejich fotoseriálu, jež dokumentuje osudy lidí, kteří se z rozličných důvodů dostali na brněnskou ulici. Vždy rádi dáme prostor talentovaným jedincům, ať už se jedná o hudbu, grafiku, focení nebo třeba kresbu. A právě proto se nyní můžete vrhnout na čtyři životní osudy "bezdomovců" Jozefa, Františka, Alfreda a Martina. My Zdeňkovi a Dianě děkujeme za poutavé příběhy a doufáme, že se vám zalíbí stejně tak jako nám v redakci.
Jejich domovem je ulice. Nemají práci, nemají peníze a často se jim nedostává ani pochopení. „Obyčejní“ lidé si neuvědomují, že stejný osud může snadno potkat i je. Ze dne na den se mohou ocitnout ve stejné situaci, zoufalí, bez naděje a možnosti cokoliv změnit. Brněnským politikům bývá často vytýkáno, že se problému lidí bez domova dostatečně nevěnují. Požadavkem veřejnosti, který je nejvíc slyšet, je vyhnat bezdomovce z centra města, což je už na první pohled velice hloupé řešení. I „homelessáci“ jsou lidé, naší mravní povinností je tedy podat jim pomocnou ruku a vytáhnout je z bídy, ne je ještě víc srážet k zemi.
Zaměřili jsme se na příběhy několika brněnských bezdomovců a snažili se dokázat, že stereotyp o věčně nalitých, žebrajících mizerech, kteří se ještě před svítáním opíjí laciným vínem, není tak úplně pravdivý. Příčiny jejich pádu jsou různé, bez ohledu na jejich předešlé společenské postavení jsou si ale momentálně všichni rovni. Denně bojují o holé přežití a dopomáhají si k tomu různými způsoby. Jaké to jsou?
Jozef nepatří k "agresivním" prodejcům časopisů. Nevyřvává, spoléhá na osud.
Jozef K.: Život mi zničilo gamblerství
Osmapadesátiletý Jozef K. původem ze slovenských Nových Zámků žil po většinu života spořádaně. Tragický zlom nastal po sametové revoluci a sled událostí, který následoval, značně ovlivnil jeho názor na novodobé dějiny Česka. O místo učitele na technickém učilišti v Brně po zániku Československa přišel, jeho firma zajišťující tepelné a vodotěsné izolace zkrachovala. Svou beznaděj začal utápět v hazardu a nakonec přišel i o to málo, co mu ještě zůstalo.
„Rodina mě úplně zavrhla. Bylo takové štěstí v neštěstí, že děti byly v té době už dospělé, a tak tolik netrpěly, i když i tak to pro ně muselo být hodně těžké,“ vypráví nostalgicky Jozef. „Za Československa se nám dařilo výborně. Pracoval jsem jako mistr na technickém učení, dokonce jsem vedl rodinné podnikání. Špatně jsme se neměli.“
Když se ale po roce 1989 dařit přestalo, Jozef upadl do depresí a zoufalství. „Nevěděl jsem, co dál. Mou vášní se stal hazard. V hernách jsem trávil většinu svého času. Nejprve jsem přišel o nejbližší, nedlouho nato došly i peníze. A já skončil na ulici,“ svěřil se nám.
V akci. Pán má opravdové charizma, ke koupi časopisu zlákal i nás.
Naštěstí Jozef nepatří k těm, kteří by po podobné krizi spadli na úplné dno. Problémy, které ho srazily k zemi, začal řešit a nakonec se mu podařilo vcelku obstojně postavit se na vlastní nohy. „Uvědomil jsem si, že jestli nechci skončit mezi spodinou společnosti, musím začít se svými potížemi něco dělat. Začal jsem prodávat noviny na stánku na náměstí Svobody. Všimli si mě lidé od Nového prostoru a já začal pracovat pro ně,“ líčí Jozef. Časopis, který Brňané třeba i z provolávání jeho prodejců na ulicích dobře znají, ho živí dodnes. Trvalý příjem mu umožňuje pronájem bytu. Na nohou ho drží i blízká vyhlídka důchodu, do nehož nastupuje za rok a půl.
Přestože Jozef skončil na ulici vlastní vinou, jeho příběh dokazuje, že ne každý bezdomovec ponechává svůj osud náhodě. Držíme mu palce, aby se mu v životě opět podařilo naleznout štěstí. A kdo ví, třeba se nakonec i usmíří s rodinou.
Život bezdomovce bývá mnohdy plný smutku. Dokonalá ilustrace, nemyslíte?
František O.: Ulice ho stáhla po smrti manželky
Život Františka O. postihla velká tragédie. Zemřela mu manželka. Potom to s ním šlo od desíti k pěti. Vyhodili ho z práce. Zůstal bez příbuzných a neměl střechu nad hlavou. O tom, co se v následujících letech dělo, s námi odmítl mluvit. Prý je to až moc citlivé téma. Jestli svou beznaděj utápěl v alkoholu nebo něčem tvrdším, si netroufáme odhadovat.
Velká změna v životě pana Františka nastala, když se seznámil s paní Jitkou. Rozuměli si a vzali se. „Podařilo se nám získat bydlení na ubytovně, zároveň jsme se oba přihlásili na úřad práce,“ popisuje František období, kdy se začalo blýskat na lepší časy. Alespoň provizorní zázemí v podobě malého bytu na ubytovně jeho život pozitivně ovlivnilo. Už na tom nebyl tak bídně a na živobytí si začal vydělávat jako pouliční umělec.
Čeká na spásu? Kdepak, František se o sebe snaží starat sám.
„Díky penězům, na které jsem si coby muzikant na ulici přišel a finanční podpoře od státu, jsme si s ženou pronajali byt,“ prozradil. Žije ve Francouzské ulici, hrou na svou harmoniku zpříjemňuje lidem den z největší části hlavně na ulici Masarykově, v samém srdci Brna. Vrátit se do práce rozhodně chce, z úřadu však žádné nabídky nepřicházejí. Snad se mu v budoucnu zadaří.
Alfred Z.: Seděl jsem za rvačky, pak mi vrazili kudlu do břicha
Bezdomovce Alfreda Z. jsme potkali na Moravském náměstí v Brně. Stejně jako velká spousta jeho „přátel z ulice“ přišel na horkou polévku, kterou tam zadarmo podávali členové brněnského hnutí. Pan Alfred nám prozradil, že má vystudovanou filozofickou fakultu. Prý je také velmi sečtělý, dle svých slov za život přelouskal stovky knih významných i méně známých světových autorů. K příčinám svého pádu až na samé dno se vracet nechtěl, přesto se s námi podělil o velmi dobrodružný příběh svého života, ve kterém nechybí násilí ani gangsteři!
„Býval jsem a vlastně stále jsem velmi vzdělaný člověk,“ sdělil nám Alfred. „Mluvím samozřejmě česky, pak slovensky, chorvatsky a domluvím se i německy a rusky.“
Alfred dostál své pověsti rváče a jednu bitku nám předvedl naživo.
Osud Alfreda je pevně spjatý se Slovenskem, kde v 70. letech dokonce nastoupil do vězení. „Seděl jsem za několik rvaček. Celkově jsem tam strávil 5 let a nebyl to žádný med,“ líčí s malou jiskřičkou nostalgie. „Po propuštění po mě šli členové mafie, se kterou jsem za katrem přišel do styku. A bohužel mě dostali, přepadli a pobodali.“ Podle lékařů vůbec nemusel přežít a dodnes mu jeho zranění z dob federace činí značné obtíže.
K závěru našeho rozhovoru se už Alfred stěží udržel na nohou. Krabicové víno dělá své. Pán bohužel nepatří ke světlým výjimkách a své utrpení utápí v alkoholu. Už jsme se měli k odchodu, když v tom se Alfred rozhodl potvrdit svou pověst bitkaře a vrhl se na bezdomovce sedícího opodál. Nebýt duchapřítomného muže, který zavolal policii, kdo ví, jak by brutální potyčka dopadla.
Pauza na cigaretku. To ke tvoření "nezávislého umění" patří.
Martin V.: Mezi bezdomovce chodím čerpat inspiraci
Vzhledem bezdomovce připomíná okamžitě, nicméně tvrdí, že jím není. Martin V. byl pro nás přesto zajímavou osobu, protože mezi lidmi bez domova tráví v poslední době hodně času. Údajně se připravuje na natáčení dokumentu. Je totiž filmařem na volné noze. Jeho špinavé oblečení a celkově zanedbaný zjev napovídá, že asi nepříliš úspěšným.
„Nedávno jsem si zlomil nohu a pořád se z toho dostávám,“ říká pan Martin a ukazuje berli. Na otázku, co dělá na místě, kde dobrovolníci bezdomovcům rozdávají teplé jídlo, odpovídá: „Jednak se dostanu mezi lidi, kteří mě zajímají, protože o nich budu točit film. No a taky se tady zadarmo najím.“
Vyhlíží světlejší zítřky? Spíš svůj dokument... Ten je bohužel v nedohlednu.
Přestože si trvá na tom, že skutečně není bezdomovec a říká, že bydlí v bytě se svým bratrem, o ulici toho ví hodně. Mezi „homelessáky“ tráví skutečně hodně času a je jedno, jestli opravdu kvůli přípravám dokumentu, anebo pro něco úplně jiného. „Pracovával jsem jako redaktor zpravodajství v zahraničních televizích, třeba v Rakousku nebo Německu,“ svěřil se nám. „V Brně jsem točil pro Českou televizi, ale 'klasicky' jsem tam zaměstnaný nikdy nebyl. Jsem nezávislým umělcem a tak to mám rád.“
Když se z Moravského náměstí přesunujeme směrem k ulici České, potkáváme partu bezdomovců, kteří pana Martina očividně znají. „Nazdar chlapi,“ zdraví je.
„Před dvaceti lety mě odkopla manželka, ale formálně jsme stále svoji. Za ty roky jsme nebyli schopní se nechat rozvést. Ona si jezdí v autě za miliony, no a já... No, však vidíte,“ popisuje nepříjemné chvíle v životě. Než bude moct začít točit svůj dokument, musí nejdřív dostat zelenou od producentů, jak nám řekl. Držíme mu tedy palce.
