„Oddaně“ sloužící císařům více než 300 let.
V předchozím článku jsme si už řekli něco o výzbroji a bojových úkolech gardy, ale v nejbližších řádcích se spíše zaměříme na odvrácenou stránku této elitní jednotky, která se od původního poslání značně odklonila a transformovala se na mocnou politickou sílu Římské říše.
Ještě před vznikem samotných pretoriánů, v časech neustálých válek, bylo zvykem že si římský vojevůdce sestavil soukromou jednotku, která splňovala roli osobní stráže, doprovázela ho během politických kampaní či se přímo účastnila bojů po jeho boku. Už tehdy jednotku tvořili ti nejstatečnější a nejloajálnější veteráni z řad legionářů. Oddíly se skládaly z pěšího vojska ale i jízdy, o síle až dva tisíce mužů. Po krvavých občanských válkách, kde právě tito vojáci mnohdy znamenali rozdíl mezi porážkou a vítězstvím, se nově zvolený vládce Říma Octavianus Augustus rozhodl pro svou ochranu vytvořit elitu a výkvět římské armády, pretoriánskou gardu. Dalším podnětem pro vznik gardy byla i myšlenka, že taková jednotka se hodí nejen ve válce, ale i v dobách míru jako symbol režimu a ochránce vnitřní politiky Říma. Na začátku svého vzniku měla elita impéria jen 9 kohort po 500 mužích, později se však počet zvýšil na 1000. Organizace jednotky bylo stejná jako u běžných legií, centuriím veleli centurioni, ty zase měli na povel tribuni. Celá garda se následně podřizovala dvěma hlavním prefektům (praefecti praetorio). Jak již bylo uvedeno, prvořadou povinností pretoriánů byla ochrana císaře, členů jeho rodiny a paláce. Měli na starosti i udržování pořádku na veřejných místech, v divadlech, v arénách či hlídání věznic.
Být pretoriánem znamenalo mít i velkou řadu výhod a privilegií, avšak hlavní podmínkou pro vstup mezi elitu bylo římské občanství uchazeče (od této zásady se později upustilo). Jejich plat byl o polovinu vyšší, než plat obyčejného legionáře, čili asi 750 denárů ročně. Rovněž měli právo na lepší životní podmínky a kratší dobu vojenské služby (z dvaceti let se jim strhly čtyři). Jak oblíbenci císaře mnohokrát okusili štědrost v podobě darů či speciálních odměn. Aby toho nebylo málo, po ukončení služby mohly vysloužilí pretoriáni vstoupit mezi skupinu veteránů, takzvaných Evocatů nebo odejít do důchodu, kde získali 5000 denárů, rozsáhlý pozemek a vojenský certifikát, který je zařadil mezi honorace země.
Nyní se však nabízí otázka, jak se z původně vojenského oddílu mohla stát politická síla, která získala větší vliv než samotný císař? Hlavní změna nastala za vlády druhého římského císaře Tiberia, když roku 20 po Kr. vybudoval vojenský tábor pro pretoriánske kohorty přímo v hlavním městě. Právě toto rozhodnutí se stalo téměř pro vladaře osudné. V té době totiž blízký Tiberiův přítel a zároveň prefekt gardy Seianus získal až příliš velkou moc a začal připravovat státní převrat. Císař ale tento plán prokoukl a rozhodl se svého dlouholetého služebníka popravit. Ale nemohl si být jistý, komu budou elitní jednotky věrné, svému chrabrému veliteli či jedinému vládci impéria? Dal proto vyslat do pretoriánskeho tábora nově jmenovaného prefekta Macro, aby oznámil že na znak věrnosti věnuje každému vojákovi dar v hodnotě tříletého žoldu. Garda štědré dary s radostí přijala a zůstala v táboře, krátce na to byl samotný Seianus zatčen a v tentýž večer i popraven. Tento úplatek nám v podstatě ukazuje, kdo měl v říši opravdovou moc a s kým se muselo při jmenování nového panovníka počítat.
Po Tiberiově smrti získal vavřínový věnec šílený imperátor Caligula. Ten si během krátké vlády dokázal znepřátelit mnoho významných obyvatel Říma, ale také důstojníků gardy, které často zesměšňoval a urážel. To se mu však nevyplatilo. Roku 41. po Kr. vtrhli do paláce členové gardy v čele s Cassiem Charerou a začali s masakrováním císařské rodiny s cílem obnovit republiku. Během plenění a absolutního zmatku však jeden z rabujících vojáků našel za závěsem Caligulova strýce Claudia. A protože si pretoriáni dobře uvědomovali skutečnost, že bez císaře by byla existence tělesné stráže nepodstatná, odvedli Claudia do svého tábora, kde ho prohlásili za imperátora. I když měl senát a spiklenci podporu tří městských kohort, stáli proti přesile, a tak „volbu“ nového vládce museli přijmout. První, no ne zdaleka poslední pokus pretoriánů o dosazení císaře byl úspěšný.
Nově zvolený panovník vládl pevnou rukou, na začátek dal popravit hlavní aktéry spiknutí, ale pretoriány odměnil i bonusem o velikosti pětinásobku jejich běžných platů. Svou politikou stabilizoval říši, dobyl část Británie, Mauritánii a Thrákii. Claudiovi sloužila garda věrně, bránila ho i při neúspěšném pokusu o sesazení z trůnu, který měla na svědomí jeho třetí manželka Messalina. Po třinácti letech prosperující vlády však císař umírá rukou jiné ženy, v pořadí čtvrtá manželka Agripina dává Claudia otrávit jedovatými houbami, aby tak zajistila moc svému synovi z prvního manželství, Nerovi. Pretoriánská garda samozřejmě neváhala ani chvíli a mladému monarchovi přísahala nekončící věrnost. Nicméně, Nero byl podobně chorobomyslný jako Caligula, dal zavraždit vlastní matku kvůli obavám z jejích mocenských nároků. Na jeho příkaz zemřelo i mnoho senátorů, manželek, křesťanů (svatý Petr byl ukřižován hlavou dolů) či milenek. Podezřívali ho dokonce ze založení velkého požáru v Římě. Netrvalo proto dlouho a vynořilo se první nebezpečné spiknutí, kde figurovali i významní důstojníci gardy, včetně jednoho z prefektů. Druhý prefekt Tigelus však zůstal císaři věrný a povstání bez lítosti potlačil. Každý z pretoriánů byl odměněn 500 denáry. O tři roky později se proti císaři postavilo několik nespokojených místodržících provincií, díky čemuž mu elitní garda v čele s prefektem Sabinusem vypověděla poslušnost a přidala se na stranu velitele Galba, který už shromažďoval vojsko s cílem táhnout na Řím. Nerův osud byl zpečetěn.
Sabinus se chtěl následně s pomocí své gardy dosadit na trůn, vojáci ho však zabili a podřídili se „právoplatnému“ uzurpátorovi Galbovi. Ten nabízel každému Pretorián za podporu 7500 denárů, ale kvůli prázdné pokladně nemohl tyto „dary“ vyplatit. To se již na řadu dostal císařův rival Othono, z vlastní kapsy podplatil vrchní velitele gardy, kteří ovlivnili i zbytek bojovníků a 15. ledna roku 69 Galba brutálně zavraždili. Othona krátce nato sesadil velitel Vitellius. Důstojník z Germánie si byl ale dobře vědom politické síly elitní jednotky, a tak okamžitě po příjezdu do Říma rozpustil řady pretoriánské gardy a sestavil nových 16 kohort z loajálních legionářů. Následovala však občanská válka, kde byl Vitellius poražen velitelem Vespasianem. Nový císař znovu zformoval gardu, ale zredukoval počet kohort na původních devět. Aby si zaručil bezpečí a oddanost ze strany pretoriánů, jmenoval prefektem svého syna Tita.
Následná pevná vláda a neutuchající války přemístily pretoriánskou gardu na bojové pole, kde v předních liniích bránila zájmy Římské říše. Zúčastnila se obou Dáckých válek a hrála významnou roli i při tažení proti Parthské říši. Svou roli elitní jednotky splňovala i při výpravě císařů, Lucia Veru a Marka Aurelia. Bohužel, na trůn se dostává šílený císař Commodus, jehož prostřednictvím se garda znovu ocitá v prostředí politických intrik. Po všemožných pokusech o jeho sesazení nakonec imperátor umírá rukou najatého gladiátora. Po něm se stává novým vládcem městský prefekt Petrin. Kvůli šetřícím opatřením je však po 87 dnech vlády pobodán vojáky přímo v paláci. Pretoriáni se proto chopí příležitosti a vyhlásí dražbu o císařský titul - kdo jim nabídne nejvyšší cenu, získá Řím. Tím „šťastlivcem“ se nakonec stal bohatý senátor Didius Julianus, nabízející každému vojákovi částku 25 000 sestercií. Avšak ani jeho vláda netrvala dlouho, své císaře si totiž začaly prohlašovat i legie v Británii, Panonii a Sýrii. Armáda správce Severuse byla k Římu nejblíže, překvapivým útokem město dobyla a Julianuse popravila. Velitel z Panonie následně pretoriány rozpustil a vytvořil novou gardu z věrných legionářů o počtu až 50 000 mužů. Po Severusovi zdědil panovnický titul jeho syn Caracalla, v pořadí 22. římský císař je ale chladnokrevně zavražděn jedním z pretoriánskych prefektů.
Celé impérium tak upadá na několik desetiletí do absolutního chaosu a neustálých bojů. Začíná éra násilných a krvavých povstání, kdy ozbrojené složky dosazovaly na trůn jednoho císaře za druhým. Říše se stabilizovala až po nástupu Diokleciána. Hned poté, co ho vojáci zvolili za panovníka, vytasil meč a na místě probodl pretoriánského prefekta Apera, obviněného z chladnokrevné vraždy předchozího císaře. Během své 21leté vlády zreformoval upadající stát, zmodernizoval vojsko a sjednotil území pod jednotnou správu. Po odstoupení uvolnil Dioklecián své místo dvěma vybraným následovníkům, kteří však mezi sebou rozpoutali válku. Pretoriánská garda v ní podporovala velitele Maxentia, jednoho ze synů bývalého spoluvládce. Římské legie v Británii naopak provolávali slávu císaři Konstantinovi.
Rozhodující střet, který zároveň ukončil také existenci pretoriánské gardy, se uskutečnil 28. října roku 312 u Mulvijského mostu. O samotné bitvě mnoho informací není, ale pravděpodobně galská jízda a zkušení legionáři prorazili a rozvrátili řady elitní gardy, ta začala pod nátlakem přesily ustupovat přes pontonový most, dřevěné pilíře však váhu po zuby ozbrojených vojáků nevydržely a zhroutil se. Koho nezabil vysoký pád nebo strusky, ten si našel smrt pod hladinou hluboké řeky. Po bitvě Konstantin ve slavnostním průvodu vtáhl do Říma, kde jako trofej ukazoval Maxentiovu hlavu. Krátce po svém zvolení natrvalo zrušil pretoriánskou gardu. Jejich povinnosti, ale i privilegia převzala nově vytvořená jednotka Scholla Palatinae. Přeživší z elitní jednotky byli degradováni a posláni na hranice jako řadoví vojáci. Baštu pretoriánů, Castra Protra, dal císař bez milosti srovnat se zemí. Takto definitivně končí vláda „chamtivé orlice“, která provázela císařství již od jeho raných časů.
