Tento článek vás přesvědčí o tom, že českoslovenští piloti za druhé světové války odvedli mnohem více práce, než si myslíte!
Psal se rok 1943. Mnozí lidé v Evropě si užívali aspoň kousku radosti a rodinné pohody, kterou jim přinesly už páté válečné Vánoce. Jenže osm československých letců na vánoční klid nemělo ani pomyšlení. Vydali se doslova na „lov“. Lov německé dopravní lodi přepravující neskutečně ceněný wolfram.
Německá loď Alsterufer převážela z Japonska válečně důležitý wolfram (ačkoliv se to na první pohled nezdá, wolfram je pro úspěšné vedení války velmi nezbytný, díky jeho vysoké hustotě slouží jako materiál penetračních projektilů, které jsou používané pro prorážení pancíře tanků či ničení stěn bunkrů a opevnění). Plula velmi opatrně a obezřetně. Aby nebyla nápadná, nevyskytovala v obvyklém konvoji lodí, které by jí mohly poskytnout přídavné krytí či pomoci s bezpečnější a jistější přepravou. Alsterufer byla dokonce tak nenápadná, že měla přísně nařízený radiový klid (nesměla komunikovat se základnou a jinými plavidly), aby ji nemohly spojenecké jednotky díky odposlouchávání zaměřit. Jelikož plula sama, byla od německých inženýrů a zbrojovek velmi silně vyzbrojena (celkem sedm kanonů s protileteckou sítí, která vystřelovala 2 rakety). To vše mělo zajistit bezpečí lodi proti náletům britských či amerických bombardérů a stíhaček, které za pomoci křižníků, ponorek a torpédoborců tvořily tzv. surovinovou blokádu Atlantiku.
Alsteruferu bylo ale všechno opatření málo platné, protože ji 23. prosince (december) odhalil britský hlídkový letoun Short Sunderland pilotovaný Lesliem H. Baveystockem. Ten byl protiponorkové eso a ještě schopnější pilot, když se dokázal lodi držet přes 4 hodiny ve velmi špatném počasí. Když toto kapitán německé lodi A. Piatek zaznamenal, porušil radiový klid pro zavolání pomoci proti nepříteli. Jelikož si Německo cenného nákladu velmi vážilo, poslalo lodi na pomoc leteckou peruť a válečné námořnictvo (Kriegsmarine). Kapitán pro bezpečnější únik také změnil trasu lodi. Teď plula do pro ní nejbližšího francouzského přístavu Bordeaux.
Loď se při úniku musela bránit náletům 422. kanadské perutě a 201. britské perutě, které na ni bez úspěchů poslaly několik 500librových bomb. I přestože nálety spojenců přežila „bez ztráty kytičky“, její posádka byla velmi demoralizována špatnou protiletadlovou palbou a nefungujícím raketovým systémem natolik, že rozzuření námořníci začali házet rakety přes palubu.
Mezitím už ale dávno o další poloze nákladní lodi věděli velitelé RAF a vyslali k ní československou 311. peruť, která původně byla na své obvyklé hlídkové trase. Peruť se skládala ze šestice bombardérů Liberator GR.Mk s osmičlennou posádkou. „Skalp“ v podobě potopení lodi získala posádka vedená kapitánem Oldřichem Doležalem.
Oldřich Doležal letěl se svým bombardérem za prudkého deště a nízké oblačnosti ve výšce 1 000 metrů, když dírou v mracích zaznamenal německou loď. Jakmile se přiblížil a letěl nad lodí ve vzdálenosti 270 metrů, Alusterufer vyfotografoval, zmizel v mracích, ale stále s ním udržoval díky radaru kontakt.
Ten pravý útok přišel až v 16:07. Navzdory silné německé protiletadlové palbě sklonil příď svého bombardéru a zahájil útok. I přestože byly rakety neřízené, pět z osmi raket trefily loď nad čárou ponoru. Alusterufer trefily také obě dvě pumy, které svrhl československý navigátor Hanuš. To mělo za následek obrovské detonace. Byly tak velké, že bombardér ve výšce 183 metrů rozhoupaly. Ten od lodi odlétl s lehce poškozeným motorem a začalo mu docházet palivo, takže posádka nemohla přihlížet zkáze německého plavidla a nabrala kurz zpět k domovskému letišti v Beaulieu.
Při příletu Liberatoru na letiště se začalo s oslavami. Jeho posádku přivítalo bouřlivé hurá od mechaniků, zbrojířů a nejbližších. Po zpravodajském výslechu se k oslavám připojili i velmi skromní lidé a hrdinové dne Oldřich Doležal a Zdeněk Hanuš. Velmi opatrně se vmísili mezi ostatní. Radiotelegrafista Miroslav Vild to popisuje slovy:
„Nebylo jim to ale nic platné. Přitáhli jsme je do středu společenské místnosti, strčili do rukou sklenice a objednali pití na jejich účet.“
Zároveň také vzpomíná i na slova Oldřicha Doležala:
„Nu, co? Oni si začali, tak jsem se namích a bylo to. A tuhle Zdeneček jim to hodil rovnou za komín.“
Kapitána Oldřicha Doležala a navigátora Zdenka Hanuše ocenil za jejich zásluhy a hrdinství při potopení lodi plné wolframu, které by se z dobového hlediska „rovnalo“ odražení útoku na Volze či v Tunisu, britský panovník Jiří VI. nejvyšším leteckým vyznamenáním, Záslužným křížem. Ostatních šest členů posádky ocenila československá exilová vláda válečnými kříži.
Umění československých pilotů v řadách RAF dokázala ocenit i zajatá posádka lodi Alsterufer, která ocenila odvahu a fair play způsobu boje. Zvláště nemohli pochopit, když letoun klidně a chladnokrevně prolétl obrovskou palebnou clonou, kterou Alsterufer vytvořila.
A tímto hrdinstvím se českoslovenští letci zapsali do historie velkým písmem. A jak se zapsali do hlavy vám? Věděli jste něco o potopení lodi Alsterufer? Dejte nám vědět v komentářích pod článkem!
