Který z nich je nejtěžší?
Učení se cizího jazyka může být pro někoho zábava, ale i když se říká „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“, ne každý jazyk se dá naučit tak jednoduše. Vyhodnotit, který světový jazyk je nejtěžší, je prakticky nemožné. Jiný pohled na věc má Evropan, jemuž dělá problém například taková čínština nebo arabština a jiný Číňan, kterému nic neříká například ruština. I když není možné určit jeden konkrétní nejtěžší jazyk, je možné vymezit okruh jazyků, které patří mezi nejtěžší na světě.
Do této skupiny spadá například čínština. Pro Evropana je velmi obtížné vyznat se byť jen v písemné formě čínštiny, nemluvě o tom, že čínština se jinak překládá pokud jde o mluvenou formu řeči a jinak, pokud jde o písemnou formu. Nejvíce používaný čínský dialekt, mandarínská čínština, způsobuje při učení nejvíce problémů. Používá neznámé základy a obsahuje více než 2000 znaků a aby toho nebylo málo, je třeba dbát i na intonaci řeči, protože různé výšky vyjadřují různé významy.
Pokud si pro studium vybereš japonštinu, nijak si to neusnadníš. Japonské písmo považují lingvisté za jedno z nejsložitějších na světě. Japonská abeceda má 2000 znaků, které se musíš naučit nazpaměť. Pokud si budeš chtít přečíst noviny, musíš jich ovládat přes 3000.
Dalším hardcore jazykem pro obyvatele starého kontinentu je arabština. Arabské písmo se ani trochu nepodobá latince, jednak svým vzhledem, jednak způsobem psaní zprava doleva. Malý počet samohlásek pak vytváří problém s výslovností. Navíc používá hlásky, které se v žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Komunikaci ztěžuje i rozdíl mezi spisovnou a mluvenou formou jazyka.
Podobně je na tom urdština. Tento indoíránské jazyk je velmi podobný hindštině. Od sebe se liší tím, že urdština mluví muslimové a hindštinou hinduisté. V psané formě je urdština podobná arabskému písmu a slovní zásoba obsahuje slova z perštiny a arabštiny. Urdština je úředním jazykem Pákistánu.
Kvůli složitým gramatickým pravidlům, které stanoví, kdy a kam umístit přízvuk se do skupiny nejsložitějších jazyků dostala i řečtina. Sice to na první pohled nevypadá jako složitá překážka, ale při nesprávném použití přízvuku, můžeš změnit význam celého slova.
Na to, že na Islandu vybuchují sopky jedna radost jsme si už zvykli, co nám však kromě zrušených letů dělá problém je výslovnost jejich pojmenování. Jen si vzpomeň na výbuch sopky Eyjafjallajökull v roce 2010. Islandština se od svého vzniku zásadně nezměnila. Tento jazyk však využiješ v podstatě pouze při návštěvě Islandu. Kromě ostrova se používá velmi minimálně. Jednou z nejtěžších ji dělá gramatika, která obsahuje řadu výjimek a nepravidelností. Jelikož jazyk se od svého vzniku v 9. století moc nezměnil, slovní zásoba obsahuje množství archaické slovní zásoby, která bývá v mnoha případech pro Evropana nevyslovitelná.
Těžkým oříškem jsou i ugrofinské jazyky, zejména finština. I zde je cítit velký rozdíl mezi mluvenou a spisovnou formou jazyka. Finština nezná budoucí čas, což dost komplikuje porozumění věty. Říká se, že Finové se díky jejich vrozenému pesimismu bojí dívat do budoucnosti, a proto prý ani nemají budoucí čas. Samozřejmě je finština schopna vyjádřit budoucnost, nemá však tvar sloves pro budoucí čas. Navíc naučit se 14 pádů (někdy se uvádí 15) odrazuje většinu prokrastinujících smrtelníků od jejího studování. Když zmákneš pády, čeká tě další náročný úkol - výslovnost. Můžeš si to vyzkoušet na nejdelším finském slově - Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänköhän.
Přestože se lingvisté nedokáží jednoznačně shodnout, který jazyk na světě je nejtěžší, za nejlehčí na světě pokládají španělštinu. Za ní následují angličtina, bulharština, chorvatština, rumunština, italština, norština, řečtina, aramejština a nakonec mongolština.
V dnešní době je už samozřejmost, když ovládáš alespoň jeden cizí jazyk, a proto je znalost co největšího množství velkým přínosem. Mohou ti pomoci získat skvělý job, otevřít ti dveře k interakcím s odlišnými kulturami a lidmi. Navíc je vědecky dokázáno, že jejich učením se ti zlepší paměť, dokážeš předcházet vzniku Alzheimerovy choroby a demence v pozdějším věku, případně oddálit jejich nástup až o pět let.
