Jedna z nejrozporuplnějších postav anglických dějin.
Šlechtic, britský politik, vůdce anglické revoluce a samozvaný lord protektor, který rozdrtil okovy upadající monarchie a nastolil vytouženou svobodu formou republiky. Svými krajany je dodnes považován za národního hrdinu, zatímco pro Iry zůstal nenáviděným náboženským radikálem a tvůrcem cílené genocidy proti katolíkům.
Narodil se 25. dubna 1599 v Huntingdone, jako jeden ze tří synů Roberta Cromwella a Elizabeth Stewardové. Kromě dvou bratrů měl ještě sedm sester, avšak kvůli vzmáhajícím se nemocem se dospělosti z chlapců dožil pouze on. Cromwell vystudoval gymnázium v rodném městě a začal navštěvovat Sidney Sussex College v Cambridge, ale z důvodu otcovy smrti ji nestihl dokončit, protože musel převzít péči o matku i sestry, jelikož zvítězil jeho smysl pro odpovědnost nad touhou po vzdělání. Přesto ho studium výrazně ovlivnilo a posílilo jeho náboženské cítění a příslušnost k puritánství, které se začalo později naplno projevovat v jeho politickém působení i soukromém životě. Puritanizmus je vlastně radikální formou protestantismu, s cílem úplného odstranění římskokatolických prvků z anglikánské církve, přičemž právě tyto snahy o očistu státního náboženství se staly jedním, ale ne zdaleka jediným důvodem fanatismu lorda protektora a následného vypuknutí krvavé občanské války.
Příští nejmocnější člověk Anglie patřil do šlechtické rodiny, jejíž dějiny započal Oliverův prapraděd Morgan Williams díky sňatku s Katherine Cromwellovu, sestrou Thomase Cromwella - kancléře samotného krále Jindřicha VIII. Jeho synové a následující generace tak začali používat příjmení Cromwell z úcty k zakladateli rodu, protože jen díky němu získali nesmírné bohatství a významné postavení ve společnosti. Oliverův otec byl však druhorozený synem, což znamenalo, že zdědil jen menší část rodového majetku a po jeho smrti se stal Cromwell v podstatě neznámým, chudým šlechticem živícím sebe, matku a neprovdané sestry z obdělávání půdy a vybíráním renty. Většinu života se tak doslova protloukal světem jako odraný malý statkář s poměrně nepatrným vlivem.
Jeden z jeho nejšťastnějších kroků vpřed se udál v srpnu roku 1620, kdy se oženil s Elizabeth Bourchierovou, vévodkyní z Northumberlandu a dvorní dámou královny Kateřina Parrové. Jejich manželství bylo šťastné, čehož důkazem bylo devět dětí, přičemž kromě rodinného blaha přineslo Oliverovi prospěch i v jeho politické kariéře, protože Elizabethin otec James Bourchier byl bohatý londýnský obchodník s nemovitostmi v Essexu s konexemi na vysokou šlechtu. Díky těmto kontaktům odstartovala Cromwellova závratná politická kariéra, když v roce 1628 poprvé zasedal na jednání parlamentu jako zástupce rodného kraje Huntingdon. Už na tomto jednání se znovu naplno projevily konflikty mezi parlamentem a králem Karlem I. Důvodem dlouhotrvajících sporů se stala snaha krále vládnout absolutisticky, bez ohledu na pravomoci parlamentu chtěl svévolné vybírat daně, sloužící na pokrytí nákladné politiky země, ale i na neskromný soukromý život panovníka a jeho rodiny. Když k tomu připočteme náboženské problémy, jelikož samotní puritáni byli rozděleni na dvě nesmiřitelné skupiny: presbyteriány a independenti (k independentům patřil i Cromwell) a svatbu Karla I. s katoličkou - francouzskou princeznou - Marií Henriette, a tak otevřený rozbroj byl jen otázkou času.
Karel I. v roce 1628 svolal parlament, jelikož potřeboval získat další finance potřebné na vedení nákladné války se Španělskem, parlament mu na to odpověděl vydáním Petice práv (tzv. Petition of right, neumožňovala zvýšit daně bez souhlasu parlamentu), a vymezuje pevně pravomoci mezi oběma vládnoucími stranami. Tuto petici, symbolizující první oficiální vystoupení sněmovny proti Karlovi I. vlastnoručně podepsal i Cromwell a zařadil se tak definitivně do řad rebelů. Po roce neúspěšných jednání Karel I. parlament v roce 1629 rozpustil, zároveň uzavřel mír s Francií a Španělskem (protože by nemohl financovat války) a dalších 11 let vládl absolutisticky, bez svolávání sněmovny.
Oliver Cromwell se během třicátých let 17. století trápil s depresemi a finančními problémy, doslova se jen protloukal ze dne na den. Byl nucen prodat téměř veškerý svůj majetek kolem Huntingdonu a pronajmout si statek v St. Ives, kde pracoval jako farmář až do roku 1636, kdy Cromwellův bezdětný a ovdovělý strýc sir Thomas Steward zemřel, přičemž mu přenechal podstatnou část dědictví, včetně domu vedle kostela Panny Marie v Ely a pozici sběratele desátků ve dvou farnostech: Ely St. Mary a Svaté trojice. Toto dědictví bylo jako dar z nebes, prostřednictvím něj se dostal z nejhoršího a ještě více zahořel pro věc puritánů v myšlence posílení vlivu parlamentu. V dobách kdy anglikánská církev pod vedením Karlovy manželky nabírá "nebezpečný" směr římského katolicismu, Cromwell využívá situaci a společně s dalšími vlivnými společníky vyčkává na svou šanci zazářit.
Příležitost mu nabídl jako naservírovanou na stříbrném podnose samotný král a jeho věrní lokajové. Despotický panovník z dynastie Stuartovců totiž vybíráním lodní daně netaktně prosazoval svou anglikánskou církev v presbyteriánském Skotsku, což v konečném důsledku způsobilo krvavé povstání, které donutilo krále opět svolat parlament. Po tomto chybném rozhodnutí opozici vůči své osobě již nemohl zastavit, přestože se o to pokusil radikálním způsobem, když chtěl v lednu 1642 s ozbrojenou jednotkou čítající 400 mužů přímo v parlamentu zatknout pět vůdců parlamentní opozice včetně Olivera Cromwella, zastupujícího města Cambridge. Nevinně vypadající roztržka se zvrtla do občanské války, přičemž Oliver Cromwell okamžitě využije své vojenské schopnosti a postupně se prodírá do čela revolučního hnutí. Jeho moc vzrostla díky podpoře armády nového typu, složené z dobře vycvičených, placených a zkušených žoldáků.
Elitní jezdectvo pod jeho velením zpečetilo vleklou 9letou válku ve prospěch parlamentu v rozhodující bitvě u Marston Moore (1644) a Naseby (1645). Díky Skotsku, měnícímu bojující strany podle aktuální situace, se králi podařilo utéct na sever země, kde se pokoušel o znovunabytí moci. Tato snaha vyústila do druhé občanské války, která zároveň znamenala absolutní konec snahám kavalírů a vydání krále do rukou parlamentu. Po soudu nazývaném i krutou nutností a následném vynesení rozsudku nad „zrádcem národa“ byl Karel l. nemilosrdně sťat. Proti této popravě se postavili zarytí presbyteriáni, proto se jich Cromwell rozhodl zbavit jednoduše tím, že je na další zasedání parlamentu už nepustil a vyhradil v něm místo výhradně pro oddané independenty. Po monarchově smrti už téměř nic nestálo Cromwellovi v cestě, aby uskutečnil svůj sen - vyhlášení republiky. V zemi se o moc podělili parlament a mocnější státní rada v čele s Lordem protektorem, který se chopil neomezené vlády. Vypořádal se s posledními zastánci monarchie, využívajíc při tom podporu katolického Irska se pod záminkou Božího rozhodnutí rozhodl během invaze „smaragdového ostrova“ zmasakrovat tisíce civilistů včetně žen, starců či dětí. Následně vojensky porazil králova syna Karla II. v Dunbaru (1650) a Worcesteru (1651), čímž definitivně zasadil smrtelný úder vládnoucí dynastii a ukončil nejednotnost národa.
Jeho kritice neunikl ani nově nastolený parlament, který obvinil z korupce a v dubnu 1653 ho s příznačnou rázností, po teatrálním shození předsedy parlamentu ze židle, jako lusknutím prstu za pomoci ozbrojenců rozpustil. Následně sestavil nový parlament složený z ctihodných věřících mužů (tzv. „parlament svatých“), ve skutečnosti to byl však jen další stupínek na žebříčku k absolutní moci, jelikož i ten za pár měsíců rozpustil pro neschopnost poslanců dohodnout se a na základě ústavního dokumentu ( tzv. „nástrojů vlády“, angl. „Instrument of Government“). V prosinci 1653 se Cromwell stal lordem protektorem - fakticky neomezeným vládcem Anglie. Vládl mnohem tvrdší rukou než kterýkoli monarcha před ním, zaváděl zákony v duchu puritánské mravnosti, omezil souboje, dostihy, trestal alkoholismus, v neděli dokonce zakázal otevírat obchody, hospody či divadla. Stejně vypracoval důslednou síť tajných agentů a v roce 1655 rozdělil zemi na 11 vojenských okresů, aby ji měl lépe pod kontrolou.
Republiku za jeho vlády trápily zejména nepřekonatelné finanční potíže přetrvávající ještě z období vlády Stuartovců, ty vyústily až do bodu, kdy státní pokladna v roce 1658 zbankrotovala. Úspěšnější byla spíše jeho zahraniční politika, ve válce se Španělskem se Anglii podařilo získat bohaté srdce Karibiku a rozšířit svůj zaoceánský vliv. V roce 1657 mu byla nabídnuta královská koruna (ve skutečnosti se tak měla omezit ústavně jeho tehdejší až diktátorská moc), kterou však apelem na starý zákon a se slovy: „Nebudu znovu budovat Jericho.“ odmítl. Poslední roky života prožil v podstatě v izolaci a díky odhalením chystaných atentátů na jeho osobu důvěřoval pouze rodině a léty osvědčeným generálům. Celý život bojoval za zrušení monarchie a posílení moci parlamentu, což se mu těžkou a často krvavou prací nakonec i podařilo. Doufajíc, že jeho celoživotní dílo ho přežije, předal pomyslné žezlo moci synovi Richardovi.
Samotný Lord protektor zemřel 3. září 1658 na opakované záchvaty malárie, na kterou poprvé onemocněl během bojů v Irsku po celkovém fyzickém i duševním vyčerpání. Milovaný potomek však nenaplnil otcovy naděje a nepokračoval v jeho šlépějích, emigroval do Francie a v roce 1660 byla v Anglii obnovena monarchie. Na trůn usedl syn mrtvého panovníka Karel II. Stuart a Cromwellův krvavě realizovaný celoživotní sen se rozpadl jako domeček z karet. Vyjmutí Cromwellova těla z hrobu a následná symbolická poprava useknutím hlavy byla jen marnou snahou odstrašit podobné revolucionáře v úsilí o státní převrat, neboť jak z historie dobře víme, absolutistické vládnutí nemělo nakonec dlouhé trvání ani v Anglii a ani v jiných částech Starého světa.
