Vězni měli šanci na nový, ale neobvyklý život.
Již krátce po prvních zámořských objevech byly evropské velmoci rozhodnuty, že nově objevená území budou sloužit jako kolonie. Španělsko, Portugalsko, Francie či Velká Británie postupně vysílaly své dobyvatele a obyvatele, aby osídlili nová území a založili tam zámořské kolonie, od kterých si země slibovaly příliv cenných kovů, peněz a otroků schopných podporovat ekonomickou situaci. Pokud bychom se chtěli zaměřit na celou evropskou kolonizaci nového světa, strávili bychom zde nespočet hodin a zaručeně bychom na desítky důležitých faktů zapomněli, a tak se raději podíváme na historický úsek, kdy Francie už na konci 17. století ohlásila svou přítomnost v Severní Americe.
Francouzi byli ambiciózní dobyvatelé, a jelikož si uvědomovali svou sílu, neměli velké obavy před žádným ze svých konkurentů. Přibližně v roce 1682 se proto obrovský kus území Severní Ameriky nazvaný po francouzském králi Ludvíku XIV. začal nazývat Louisiana a začátkem 18. století s ním měli Francouzi velkolepé plány. Naneštěstí tyto plány začaly dostávat velké trhliny už v době, kdy v roce 1718 žilo v Louisianě pouze asi 700 Evropanů a takto si kolonizaci Ameriky na starém kontinentu určitě nepředstavovali. V následujících měsících stejného roku se proto známá společnost The Mississippi Company pod nátlakem francouzských vládnoucích kruhů rozhodla uspořádat další hromadný odchod evropských obyvatel do zámořské kolonie, a tak se evropská populace Louisiany prakticky zdvojnásobila. Do Ameriky tehdy vycestovalo přes 800 lidí, a i když nám to v dnešní době připadá jako směšné číslo, alespoň na čas uspokojilo francouzský hlad po nových obyvatelích z Evropy. O několik měsíců později již po Francii opět létaly letáky povzbuzující obyvatelstvo toužící po novém dobrodružství, aby si sbalili kufry a vydali se žít do Louisiany, jenže zájem byl stále menší a do Ameriky se moc nechtělo ani Němcům či Švýcarům žijícím ve svých regionech pod francouzskou nadvládou. Kompetentní úředníci proto museli dlouho přemýšlet nad tím, jak Louisianu zatraktivnit a když se jim to nedařilo, přišli na mnohem lepší myšlenku. Pokud lidi nedokáží dostatečně motivovat, aby zanechali svého života v Evropě a do Ameriky odešli dobrovolně, pokusí se jistou skupinu populace jednoduše zmanipulovat a přimět k odchodu.
Vyvolenou skupinou se nestaly žádné konkrétní etnické minority, ale prostě vězni. Představ si, že bys na začátku 18. století trávil své dny za mřížemi a před sebou bys neměl žádnou světlou budoucnost. Jednoho dne bys pak od francouzské vrchnosti dostal nabídku, která by tě mohla vysvobodit a zařídit ti nový život bez násilí a věznice, ale musel bys zanechat všechno, co jsi v Evropě vybudoval (nebo v případě vězňů i nevybudoval), odejít do Ameriky a vzít s sebou ještě jednu osobu. Naneštěstí pro vězně, nedostali šanci vybrat si někoho z rodinných příslušníků či starou lásku, ale museli se spokojit s prostitutkami. Možná to zní nezvykle, avšak Francouzi touto strategií prakticky zabili dvě mouchy jednou ranou. Obyvatele dodržující zákony si nechali v Evropě a jedince z okrajových sociálních skupin, jako například vězně a prostitutky, poslali za oceán. Francouzské autority si dokonce daly dostatečný pozor na to, aby se ani jeden z dvojice nemohl jen tak rozhodnout, že se na nový život vykašle a uteče ještě předtím, než nastoupí na loď, a tak krátce po velmi strohé a formální svatební ceremonii novomanžele doslova spoutali řetězem a nakonec odvezli do přístavu. Skvěle fungující koncept započal svou pouť ve francouzské historii ještě počátkem roku 1719 a zpočátku se všem zdál výborný, jenže po několika lodích plných kriminálníků a prostitutek se z Louisiany začaly ozývat hlasy prvních přistěhovalců a Francouzi byli nakonec nuceni tuto emigraci zastavit. Přesto se odehrála ještě jedna dodávka vězňů s prostitutkami v roce 1721, po které již Francouzi své kolegy na novém kontinentu neprovokovali a další chlapíci sedící za mřížemi mohli o krásné budoucnosti v Americe pouze snít.
Francouzská kolonie Louisiana byla nakonec v roce 1763 rozdělena mezi Velkou Británii a Španělsko jako důsledek Sedmileté války, v níž Francouzi prohráli. Když pak v roce 1800, a formálně až v roce 1802, Napoleon Bonaparte získal Louisianu zpět s cílem udělat z ní důležitou zámořskou oblast francouzské ekonomiky a neuspěl, celé území prodal za 15 milionů dolarů Spojeným státům americkým.
