Přibližme si řemeslo mistrů popravčího meče.
Tento článek je, jak již samotný název napovídá, věnovaný možná trochu netradičnímu povolání, které vzbuzuje respekt i dnes. Všichni dobře víme, co kat dělal nebo i dělá, ale téma práce obávaného trýznitele nespočívá jen v kácení hlav nebo podkopávání židle. Tak jak to už bývá zvykem, ani toto řemeslo se neobjevilo jen tak ze dne na den. Ani větší města jako Bratislava se nemohly jen tak rozhodnout, že začnou odsuzovat lidi k smrti a popravovat je. Dokonce ani ve 13. století.
Vzniku této pracovní pozice v Bratislavě předcházelo několik událostí, které spustilo v roce 1291 městské privilegium vydané Ondřejem III. Bratislava dostala právo na výkon spravedlnosti, což v praxi znamenalo, že město mělo povolení soudit zločiny spáchané na svém území. Toto privilegium bylo jakýmsi zlegalizováním tzv. „Božích soudů“ před světskou mocí, které vykonávala církev dávno před tím. Pravomoc k výkonu spravedlnosti a kompetenci zastávat pozici soudce dostal samotný rychtář, ten spolu s dvanácti místopřísežnými rozhodl o vině nebo nevině obviněného. Podle dobových záznamů rozhodně převyšoval počet vinných. Ať už spravedlivě nebo ne, to se zřejmě nikdy nedozvíme. V každém případě začala Bratislava jakož i jiná města toto své právo využívat v plné míře.
Další důležitý zákon na sebe nechal čekat více než sto let a byl jím městský zákon vydaný Zikmundem Lucemburským v roce 1405, který mimo jiné měšťanům zajišťoval ochranu, zvláštní soudy a, co nás zajímá nejvíce, hrdelní právo - právo meče. Výhradní činnost svobodných měst již svým názvem evokuje něco radikálnější než jen vězení. Byl to v jednoduchosti trest smrti udělen v případě závažného zločinu. Mezi zločiny, které byly trestány nejpřísnějším trestem patřilo zabití, krádež, padělání peněz či žhářství. Dnešní trestní zákoník by asi s výběrem zločinů spadajících do této kategorie nesouhlasil. Když se začal udělovat trest smrti, logicky bylo nutné někoho pověřit jeho prováděním. To byl tedy důvod pro vznik profese kata v Bratislavě. Zpočátku byl kat váženým členem společnosti a lidé si ho vážili a těšil se velkému respektu, nejprve obýval byt na radnici, postupem času se přesunul do nejužší bratislavské ulice - Baštová. Obecně ho tehdejší obyvatelé považovali za vykonavatele spravedlnosti. Za člověka oprávněného k potrestání lidí, kteří se provinili vůči společnosti, zákonem světským i božím a zasluhovaly si právem trest.
Když v roce 1468 vydal Matyáš Korvín Zlatou bulu, bylo to jakési potvrzení a dobrozdání hrdelního práva a tedy práva na kata. Nemyslete si však, že kat od rána do večera stínal odsouzené. Rozhodně to nebyla práce na plný úvazek a v 15. století nebylo ani z daleka tolik poprav než o sto let později. Právě proto bylo vedení města nuceno nějak kata zaměstnat, aby si svůj plat i zasloužil a odpracoval. Některé zdroje uvádějí, že do náplně práce kata tak spadaly i výslechy obviněných, ne však vždy příliš legálními praktikami. Mezi výslechové metody tak patřilo kruté mučení, které se většinou provádělo v podzemních prostorách Staré radnice, přesněji v obávané lví či vlčí jámě. Oblíbenými a často využívanými pomůckami byly španělské holínky, vytahovací žebřík, žhavé kleště používané na trhání nehtů a masa, skřipec a mnohé další. Představivosti a fantazii se meze nekladly. Jiné zdroje však říkají, že kat jen stínal hlavy odsouzeným a jiné druhy poprav než věšení, topení, upalování nebo i zmíněné slyšení a mučení zase prováděli jeho pomocníci, asistenti.
Všechny tyto upřímné nebo vynucené výpovědi a přiznání zaznamenával městský písař a i dnes je můžeme najít a přečíst v městském archivu. Všechny tyto útrapy museli obvinění prožívat znovu a znovu dokud neřekli osvobozující „pravdu“ v zatemněných prostorech mučírny, kde si i dnes můžeme tyto pochmurné časy připomenout navštívením expozice feudální justice Muzea města Bratislavy. Jako vězení se využívaly i kasematy Vydrické brány a bašty městského opevnění. Nicméně, ani výslechy nezaměstnaly kata na sto procent. Proto dostal do péče i jiné oblasti společenského života. Například péče o veřejné toalety. Měl je udržovat čisté a použitelné a řešit jakýkoliv problém, který mohl nastat. Stejně se na něj vedení města spoléhalo i v otázce péče o nevěstinec. Nevěstinec bylo velmi důležité místo, i když ortodoxními a pokryteckými církevními hodnostáři odsuzováno, ale stále tvořilo důležitou část příjmů a jistým způsobem pomáhalo upevňovat i moc. V každém případě, tak jako i v jiných městech či zemích, veřejný dům byl neodmyslitelnou součástí Bratislavy, a tak jako každá taková instituce, i on musel fungovat bez problémů a o to se měl starat právě bratislavský kat. Po rozpoutání inkvizičního pekla i na území Slovenska začala bratislavskému katovi práce přibývat a od roku 1602, v následujících 150 letech, bylo obviněných, odsouzených a popravených více než 400 lidí za čarodějnictví. V průměru byl jeho týdenní plat asi 200 denárů. Za popravu oběšením či lámáním v kole dostává 3 zlaťáky, za upálení na hranici společně s náklady na dřevo 1 libru, za pranýř zase 2 šilinky. Vedlejší příjem zahrnovalo i léčení zvířat nebo prodej provazů, na které věšel odsouzené.
Bratislava byla jedním z míst, kde na rozdíl od německy mluvících zemí, soudily i ženy. Za mnohé, ze stovky popravených žen zmíníme jednu, první bratislavskou čarodějnici - Agátu Tóthovou Borlobaschinovou, upálena byla 24.5.1602 na hranici. V Bratislavě bylo několik aktivních hranic, protože právo postavit hranici bylo součástí hrdelního práva. Při popravách odsouzených čarodějek se však nevyužívaly pouze hranice na upalování, ale také se využívalo vody Dunaje na topení nebo vysoké hradní zdi, odkud se služebnice ďábla shazovaly. Méně závažné zločiny, které si nezasluhovaly trest smrti a ani vězení se často trestaly pranýřem nebo klecí hanby. Za to byl samozřejmě také zodpovědný bratislavský kat. Mezi nejvyužívanější popraviště patřilo popraviště před Michalskou bránou, další na Hlavním náměstí a od roku 1772 se využívala i zděná šibenice na místě dnešního Trnavského mýta. Popravy byly tak jako v jiných zemích velmi oblíbenou zábavou obyvatel. V den popravy nemuseli jít do práce, po popravě se sešli v hospodě, hodovali a bavili se. Konec konců, nikdo si nedovolil zpochybnit verdikt soudu a pokud byl někdo odsouzen, tak tedy musel být vinen. Postupem času však o místo kata přestal být zájem. Lidé se ho stranili, obcházeli ho a žil spíše jako vyhnanec ve vlastním městě než jako ctihodný občan jak tomu bylo v minulosti. Jak se rozvíjela společnost, zákony a samozřejmě i spravedlnost, potřeba kata přestávala být nezbytně nutná jako tomu bylo dříve.
Posledním katem ve městě Bratislava byl Augustin Spindler, který své řemeslo poctivě vykonával do roku 1844. S jeho odchodem „do důchodu“ skončila krutá a dlouhá éra katů v dnešním slovenském hlavním městě. Tak, jak se zločin nevyhne obyčejným lidem, nevyhne se ani výše postaveným, ani těm, o kterých bychom si to nikdy nebyli bývali pomysleli. Během dlouhé historie působení katů se občas vyskytla situace, kdy musel kat využít služeb některého ze svých kolegů. Tak tomu bylo i v případě švýcarského kata, jemuž bratislavský soud udělil za krádeže trest smrti oběšením. Té cti, vypravit kolegu na poslední cestu na šibenici, se dostalo vídeňskému katovi Michalovi. Ironií osudu nebylo ani to, že kat měl popravit kata, ale spíše skutečnost, že odsouzený před časem okradl dokonce i kata Michala. Shodou okolností si tak mohl naplnit i svou touhu po spravedlnosti nebo pomstě a na pátý den po odsouzení ho bez váhání oběsil na šibenici před Michalskou bránou na rozhraní dnešního Župného a Hurbanova náměstí.
Období úřadování katů v Bratislavě je nepochybně velmi zajímavou součástí historie tohoto pozoruhodného města. Není žádoucí škatulkovat práci katů a soudců v tomto období a spojovat je nezbytně s prací inkvizice, která zanechala černou skvrnu na historii, ale je třeba si uvědomit souvislosti a rozdíly abychom mohli pochopit vývoj spravedlnosti a jurisdikce v našich dějinách.
