Epizodický formát nového Hitmana vzbudil mezi hráči silné vášně. Nyní tu máme všechny části hezky pohromadě na jednom disku, takže je nejvyšší čas se podívat, jak to vlastně dopadlo.
Málokterá dlouholetá herní značka mi přirostla k srdci tak jako Hitman. Proč? Dobrá otázka. Celá série o plešatém nájemném vrahovi s čárovým kódem vytetovaném na zátylku sice může leckomu na první pohled připadat jako poněkud prostoduchá vyvražďovačka s nemluvným hrdinou, ve skutečnosti je však zpravidla mezi hráčem a jeho obětí natažený dlouhý, spletitý řetězec, jehož články tvoří soustava palčivých problémů, které je třeba před zmáčknutím spouště u té správné hlavy nejprve vyřešit. Jak se dostat přes támhletu ochranku? A tu další? Jakou výbavu mám použít? Co udělám s tím jeden na krysy? A jak to vymyslet, aby vražda cíle vypadala jako nehoda? To všechno jsou zapeklité otázky, které si hráč v kůži kultovního agenta číslo 47 klade nejčastěji, a platí to i v případě aktuálního epizodického dílu, který se před nedávnem objevil v kompletní verzi a krabicové podobě na pultech obchodů. Jak se nám první sezóna líbila?
Hru Hitman si můžete pořídit například v ověřeném obchodě Ciernydrak.sk
Recenzování proběhlo na standardní konzoli PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Autoři z dánského studia IO Interactive se netajili tím, že nový přírůstek do série se má z hlediska hratelností a množství způsobů likvidace navrátit po poněkud rozpačitém dílu Absolution kamsi do dob vychvalovaného Blood Money. To se jim taky částečně povedlo a výsledný produkt působí jako kombinace prvků příznačných právě pro dvojici zmíněných starších titulů. Na jedné straně tu tedy máme vcelku rozlehlé sandboxové lokace nabízející prostor ke skutečně kreativnímu vyžití, na straně druhé zde zůstává stopa v podobě některých pomůcek pro snadnější průchod hrou, jako třeba Hitmanův instinkt, díky němuž můžete skrz zdi a budovy sledovat světle označené stráže a další postavy nebo červeně zvýrazněné cíle. Jelikož titul neobsahuje tradiční volbu obtížnosti, svůj zážitek si můžete upravit prostřednictvím herního nastavení v menu, které umožňuje vypnutí veškerých nápověd a pomocných berliček (podobně jako tomu je u Thiefa či Dishonored 2). V tomto směru by tak hra měla vyhovovat jak úplným nováčkům, tak i ostříleným fanouškům série, kteří hledají opravdovou výzvu.
A právě výzva je slovo, které nového Hitmana vystihuje asi nejlépe. Nebo přesněji řečeno sada výzev, která násilně tlačí dějovou linku do pozadí. Tak je totiž hra z mého pohledu koncipovaná. Hlavními kapitolami, kterých je celkem šest (plus dvě tutoriálové a tři bonusové mise), je možné snadno proběhnout nanejvýš během jednoho deštivého víkendu, možná i dne, poté už ale záleží jen na ochotě každého hráče plnit challenge spojené s různými způsoby vražd, které mu hra předkládá (například jednou zabij svůj cíl pádem lustru, podruhé trefou do hlavy odstřelovací puškou, pak utopením v záchodě, nepoužívej převleky apod.). Herní obsah, kterého krabička na zadní straně slibuje přes sto hodin, se tak po dohrání epizod nese v duchu opakovaného vracení se do jedné ze šesti lokací, kde náš geneticky vyšlechtěný stroj na zabíjení může likvidovat tytéž příběhové cíle vždy trochu odlišným způsobem než naposled.
Hráčovo chladnokrevné počínání je posléze odměněno bodovým ziskem, který jej zařadí do online žebříčku, v němž soupeří s ostatními hráči. Plněním výzev si hráč zvyšuje „Master Level“ u konkrétní oblasti, čímž si odemknete nové zbraně a další výbavu, možnost nastoupit do dané mise rovnou v přestrojení za některého člena personálu na strategicky lepším místě (třeba jako šéfkuchař v kuchyni) a také se zpřístupní nové skrýše, kam si můžete nechat dopředu propašovat vybraný předmět (zbraň, jed, šperhák…). Tím si hru lze alespoň trochu ozvláštnit, jelikož nejrůznějších výzev je zde sice doslova přehršel, ale rychle se z nich může stát repetitivní činnost, čemuž v mých očích nenapomáhá ani skutečnost, že lokací není mnoho a ne každá mise nabízí tolik neotřelých a zábavných nápadů, aby ve mne dokázaly zažehnout touhu vrátit se k nim i po prvních dvou, třech průchodech.
V případě, že vás neustálé odstraňování těch samých postav ze základních misí přeci jen omrzí, můžete sáhnout po možnosti vydat se po krku alternativnímu cíli, třeba nebohému kuchaři, číšníkovi, členu ochranky nebo flákajícímu se zahradníkovi. Možností, jak svoji oběť zbavit života, je bezpočet a hráči je ponechána naprostá svoboda v experimentování s různými postupy. Příjemným doplňkem jsou pak takzvané „Elusive Targets“, což jsou časově omezené kontrakty, které po několika dnech zmizí a na zabití cíle má hráč vždy jen jeden pokus. Pokud neuspěje, má smůlu. Na druhou stranu se může nejeden hráč pozastavit nad možná trochu podivuhodnou skutečností, že Hitman se vrací do starých známých kulis zabít pokaždé úplně jiného grázlíka, což dále přispívá k celkovému dojmu, že hra nepůsobí příliš jako jednotný celek spojený pevným příběhovým pojivem, ale spíše jako roztříštěná soustava výzev, kterou se tvůrci zavděčí zejména těm, kteří nabitý, i když po čase opakující se obsah chtějí vyždímat až do poslední kapky a zároveň tolik nelpí na kvalitní dějové lince.
Jak je tedy již z předchozích řádků patrné, příběh zde hraje druhé housle. Možná i třetí. A možná taky na jevišti vůbec nestojí a s futrálem na housle sedí doma. Hra se sice na pozadí snaží jistý děj vyprávět, je mu ovšem věnováno jen minimum prostoru a je zcela patrné, že autoři své úsilí vložili především do tvorby nelineárních úrovní a sandboxové hratelnosti. Stojí za to říct snad jen tolik, že v prologu se vrátíme v čase o 20 let do doby před rozjezdem prvního dílu a podíváme se na Hitmanovo seznámení s Dianou, respektive navázání spolupráce s agenturou ICA, zbytek hry se pak odehrává po událostech z Absolution. Nic z toho však pro hráče a jeho zážitek není nijak zvlášť důležité a děj v této podobě působí pouze jako nezajímavá vata, která má jakžtakž odůvodnit na první pohled nesouvislý přesun z jednoho místa na druhé. A to je nevýslovná škoda.
A už když je řeč o místech, je nasnadě si popsat také jednotlivé lokace, do nichž titul hráče zavede. Tou první je panské sídlo v Paříži, kde právě probíhá okázalý večírek pro zvané hosty, módní přehlídka a ilegální aukce. Ačkoliv se tato kapitola odehrává na jasně ohraničeném pozemku, hráči je pořád ponechána poměrně rozlehlá plocha k prozkoumání, která ukrývá hned několik zajímavých nápadů a skoro na každém kroku se něco děje. Dále se podíváme do prosluněného městečka Sapienza v Itálii s náměstím, kostelíkem, rozbořenou pevností nebo laboratoří vystavěnou přímo pod místní honosnou vilou. Osobně tuto oblast považuji za tu jednoznačně nejlepší lokalitu, kterou hra nabízí. Při prozkoumávání totiž dokáže zaručeně nadchnout fantastickým level designem, krásnými výhledy na okolní prostředí a několika tajemstvími pro toho, kdo si je objeví. Následuje už o něco méně nápaditá a méně barvitá Marrakéš, kterou zmítají občanské nepokoje. Ta se může pochlubit nadýchanou atmosférou, kterou hráč pocítí hlavně při prodírání se klubky rozzuřených Maročanů, jejichž ostré nadávky směrem k vládě se mísí s tradiční hudbou linoucí se z tržiště a zaprášených baráčků opodál, zatímco vám do toho všeho lítají nad hlavami vojenské helikoptéry. V interiérech se však toto kouzlo začíná vytrácet.
Na začátku druhé poloviny, tedy čtvrté epizodě, se přesuneme do luxusního hotelu v Bangkoku, který osobně považuji za nejméně povedený. I když pominut fakt, že pohyb po mnohapatrovém resortu se z mého pohledu až příliš podobá epizodě se sídlem v Paříži, nemohu se zbavit pocitu, jako by značná část exotického prostředí zůstala nevyužitá. Design úrovně v tomto případě zkrátka působí poněkud prázdně a nudně. Z Thajska se agent 47 přesouvá na venkov v americkém Coloradu, který dává vzpomenout na misi uprostřed kukuřičných polí z Absolution. Zde už se autorům oproti předešlé epizodě podařilo přijít s několika více originálními a kreativními nápady, díky nimž hratelnost nabírá svěží dech do plic, a které předchozí zklamání bohatě vynahrazují. Poslední lokací je futuristické ozdravné středisko na zasněžených vrcholcích hor japonského města Hokkaidó. To sice co do rozlohy sice nepatří k největším, svým zasazením, osobitou stylizací a skvělým navržením si však rychle získala moji oblibu. A ani zde samozřejmě nechybí spousta bezvadných možností, jakými lze odpravit své cíle.
Hitman tedy v šesti základních epizodách dokazuje, že pokud jde o hratelnost a design lokací, je nejznámější videoherní vrahoun zpátky v parádní formě (byť ne ve zcela dokonalé), bohužel to samé se nedá bez výhrad prohlásit i o technickém zpracování. V první řadě je ale nutno uvést na pravou míru, že po stránce audiovizuálního provedení hra rozhodně neurazí. Titul je zahalen do poměrně slušivého grafického kabátu a i když se místy ukáže, že početné davy na obrazovce jsou vykompenzovány nižší úrovní detailů, stále se většinou jedná o veskrze příjemnou podívanou, kterou doplňuje skvělé ozvučení (dabuje senzační David Bateson), jenž pomáhá efektivně dotvářet celkovou atmosféru. Žádné závažné problémy jsem nezaznamenal ani co se týče stability počtu snímků za sekundu nebo padání.
Prostor ke zlepšení je ovšem evidentní v oblasti umělé inteligence. Hráč je totiž nezřídka kdy konfrontován se situacemi, kdy okolní postavy reagují na jeho akci značně nepřirozeně, například když začnou vyvádět a ihned volat stráže, jen když omylem vlezete do špatných dveří. A je úplně jedno, že zase okamžitě s omluvným výrazem ve tváři vylezete na chodbu. Jindy je zase nenapadne podívat se za překážku, když vás hledají. Jistě, může se to zdát jako maličkost, ale podobných případů je zde celá řada, což výrazně podkopává snahu autorů o vytvoření uvěřitelně fungujícího světa. Na jednu stranu je možné namítnout, že určité mechanismy a chování NPC postav bylo třeba zjednodušit za účelem vytvoření vhodné rovnováhy mezi náročností a zábavností, tedy tak, aby hra chyby hráče dostatečně trestala, ale zároveň pořád nabízela zábavný zážitek. Na druhou stranu však všechny zjevné nedostatky v tomto směru nelze přisuzovat záměrnému zjednodušení a zejména právě takovémuto typu hry by o něco chytřejší a přirozenější chování civilistů a dalších NPC postav výrazně prospělo.
Dále se sluší zmínit, že Hitman vyžaduje neustálé internetové připojení, naštěstí se stabilitou serverů jsem neměl sebemenší problém, nicméně pocuchat nervy nicméně dokáží otravné načítací časy. Ne snad že by byly nějak extrémně dlouhé, ale je jich poměrně hodně a krátký loading hráče doprovází i při pitomé návštěvě hlavní nabídky, když si chcete hru ručně uložit. Stejně tak musíte několik momentů vydržet, než vám hra vůbec dovolí vybrat si některou z uložených pozic, kterou si chcete nahrát, což rozhodně není nic příjemného.
První sezóna epizodického Hitmana v zásadě žádným vyloženě hrubým nedostatkem netrpí, škodí ji však několik drobnějších neduhů, a to ať už se jedná o sem tam poněkud kolísavou kvalitu některých epizod nebo občas problematickou umělou inteligenci. Zamrzí taky silně upozaděný příběh, který je jen do počtu a důvodem ke koupi hry v žádném případě není. Tím je především setsakramentsky zábavná hratelnost, propracovaný design většiny lokací a míra svobody, jakou autoři vkládají hráči do rukou při plnění úkolů. Každý sám si však musí položit otázku, nakolik je mu po chuti vracet se opakovaně do již dohraných úrovní za účelem splnění veškerých výzev. Hitman připravil velmi solidní půdu pro druhou sezónu a já už se nemůžu dočkat, až zase někoho uškrtím v koupelně svojí oblíbenou strunou. Ve hře, samozřejmě! 8/10
