Druhá část: Technické experimenty, virtuální realita, samotná mysl postavy... klinická smrt.
Podobně jako v první části našeho článku, věnujícímu se filmům odehrávajícím se v mysli svých hlavních postav, dáme přednost dílům obecně méně známým. Samozřejmě, to platí jen při srovnání s jejich slavnějšími konkurenty, nepochybujeme, že o mnohých uvedených jste buď slyšeli, nebo je i viděli. Některé časem získaly kultovní status, a to především odvahou tvůrců zabrousit do neprobádaných vod podvědomí, způsobeného nějakým technickým experimentem. Každý zná (někdy i nazpaměť) filmy, jako Inception, Matrix (klíč, jak ho sem vecpat jsem nakonec našel) a jeho dvě pokračování (tam už ne), nebo Eternal Sunshine of Spotless Mind. Pochopitelně, i Total Recall, ten je už staršího data, což je vedle menší globální proslulosti konkrétních titulů dalším důležitým kritériem výběru. Vyhněme se tedy opět stokrát řešeným, i když nepochybně zajímavým a kvalitním dílům a upozorníme na jejich „menší nebo starší bratry“. Třetím kritériem je jakási povinná, relativně aktuální jízda, jako v případě nedávného The Source Code nebo The Cell, které přece jen neměli tendenci vydělat obrovské peníze jako některé velké blockbustery. Bylo by ale chybou je vynechat.
Seconds (John Frankenheimer, USA, 1966)
Začněme paradoxně kouskem ne plně zapadajícím do našeho výběru, ale těžko si představit, v jakém jiném výběru by se mohl v budoucnu objevit. Seconds je dílo slavného anglického režiséra, většinu své kariéry působícího ve Spojených státech, Johna Frankenheimera. Seconds vypráví příběh postaršího bohatého obchodníka Arthura Hamiltona. Ten se v podání charismatického Rocka Hudsona, obsazeného striktně proti vlastní škatulce melodramatického milovníka ve filmech Douglase Sirka nechá přemluvit na odvážný experiment. Díky jisté vědecké skupině získává identitu mladého mrtvého muže a začíná žít nový život na kalifornském venkově se zvláštní skupinou umělců. To, co se zpočátku jeví jako šance na nový začátek, se může změnit v noční můru. Film tak sice není zobrazením vědomí postavy, ale lze zde někde pozorovat začátky toho, na co chceme v článku upozornit. Podobnému experimentování s myslí se Frankenheimer věnoval už o čtyři roky dříve ve slavnějším Mandžuském kandidátovi.
Mutace (Altered states, Ken Russell, USA, 1980)
V dramatu Mutace se ve svém hereckém debutu představuje jedna z nejpopulárnějších mužských hereckých hvězd 80. let, William Hurt. A hned jeho první role byla velkou výzvou. Jeho vědec Eddie Jessup začne na sobě ve své vědeckém laboratoři s přispěním drog zkoumat různé změny vědomí. Jeho mysl a nakonec i tělo procházejí dlouhou cestou poznání hloubek mysli, aby to, co na konci objeví, mohlo být odpovědí na základní otázku smyslu života. Skutečně, nechte se překvapit. Ken Russell vždy patřil v Hollywoodu k silným provokatérům a Mutace není žádnou výjimkou. Film, který by si v rukou někoho velmi schopného, například Darrena Aronofskyho, zasloužil remake. Zastavme se ještě na počátku 80. let a připomeňme legendární Tron (Steven Lisberger, 1982), první díl využívající prostředí virtuální reality.
Brainstorm (Douglas Trumbull, USA, 1983)
V našem teritoriu těžko sehnatelný a na našich televizích sotva vysílaný sci-fi thriller v hlavních rolích s Christopherem Walkenem a Natalii Wood. Michael a Lillian jsou dva lékaři a výzkumní pracovníci, kteří vyvinou přístroj se schopností zaznamenávat a nahrávat lidské emoce. Do hry se navíc zapojuje armáda, což nikdy nevěstí nic dobrého. V téměř až strašidelném prostředí laboratoře plné techniky se dostává Michael do mysli Lillian a musí čelit samotné smrti. Pokud na film někdy náhodou v televizi natrefíte, nenechte si ho ujít, taková možnost se už nemusí opakovat. Levnější efekty společně s kouzelnou, naivní atmosférou 80. let pochopitelně patří k věci. Douglas Trumbull už v roce 1972 na sebe výrazně upozornil zajímavým filozoficko-ekologickým sci-fi Silent Running. Proslavil se zejména jako tvůrce triků pro 2001: Vesmírnou odyseu (Stanley Kubrick, 1968) a Blade Runnera (Ridley Scott, 1982).
Hráči se smrtí (Flatliners, Joel Schumacher, USA, 1990)
Máme tu léta devadesátá a hned v jejich úvodu jsme dostali dvě legendární mindfuck záležitosti. Přednost před geniálním Total Recall (Paul Verhoeveen, 1990) dostane jeden z nejlepších filmů nestabilního Joela Schumachera - Hráči se smrtí. Hrou je zde stav klinické smrti a hráči jsou studenti medicíny v hvězdném podání například Julie Roberts, Kevina Bacona, Kiefera Sutherlanda nebo Olivera Platta. Zahrávání si s neznámém však neprobíhá podle dobrodružných představ mladíků a negativní důsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Démoni minulosti jsou stále někde v podvědomí a rádi by se aktivně projevili i v reálném světě. Těžko najít v Schumacherově tvorbě větší experiment, než experiment s klinickou smrtí. Téměř až goticky působící horor děsí i 27 let po svém vzniku a stále vyvolává nezodpověditelné existenciální otázky. Velmi podobný příklad, jak v první části našeho výběru rozebíraný Lyneův Jakubův žebřík ze stejného období.
Trávníkář (The Lawnmower Man, Brett Leonard, Velká Británie, USA, Japonsko, 1992)
Neslavně slavný, nebo slavně neslavný film zapomenutého Bretta Leonarda vyvolal ve své době patřičný rozruch. Ať už námětem, zpracováním nebo naivním zjednodušením "božího" témata. Ať už jsme vnímali Trávníkáře ve své době jakkoli, podle mého názoru za pozornost rozhodně stojí i dnes. Myslím, že více než podobně laděný a zoufalý Johnny Mnemonic (Robert Longo, 1995). Pierce Brosnan s náušnicí v uchu jako doktor Angelo a Jeff Fahey jako jeho Trávníkář, poskytující mu svůj nepříliš inteligentní mozek na vylepšení pomocí počítačů a drog. Co chtít víc od sci-fi starého cca 25 let. To patřičně využívá prostředí virtuálního světa, jak jsme si ho představovali v dané době. Brett Leonard se vrátil na scénu o tři roky později už jednohlasně odmítnutým sci-fi thrillerem Virtuozita. Na Trávníkáře se vzpomíná jako na oblíbené guilty pleasure 90. let s větším nadšením.
Otevři oči (Abre Los Ojos, Alejandro Amenábar, Španělsko, Francie, Itálie, 1997)
I když Amenábar natočil po celosvětovém úspěchu Těch druhých (The Others, 2001) i tradičnější a akademičtější filmy, stále ho můžeme považovat za evropského krále mysteriózních thrillerů. Otevři oči se stalo široce známým zejména díky doslovnému Croweovu remaku z roku 2001 Vanilkové nebe (Vanilla Sky) a z tohoto hlediska můžeme tento v podstatě zbytečný krok hollywoodských producentů považovat za velké plus pro Amenábarovu kariéru. Fešák Cézar (Eeduardo Noriega) se na večírku zamiluje do krásné Sofie (Penelope Cruz), což se zase nelíbí jeho přítelkyni. Ta záměrně způsobí autonehodu, při které sama umírá, ale Caesar ji přežije. Následky jsou však možná ještě tragičtější, než samotná smrt. Naděje však umírá poslední a lékařská věda možná nabízí řešení. Romantický háv tohoto sci-fi dramatu sluší, což nebývá při podobné syntéze žánrů obvyklé.
Rok 1999
Tento rok byl, co se nabídky děl pracujících s experimentováním s myslí týká, velmi silný. Proto jsme se rozhodli pro malou výjimku, a tudíž nebyl podceněn žádný významný titul a necháme jim v našem výběru stejnou důležitost. Každému je jasné, že rok 1999 byl rokem Matrixu. Připomeňme si však i neméně zajímavý Matrix „béčkový“ a Matrix „artový“. Ten první má název Třinácté patro (The 13th Floor, USA, Německo) a natočil ho za podstatně menší peníze než sourozenci Wachowski režisér Josef Rusnak. eXistenZ je již podle postu režiséra trochu silnější kafe, než předchozí tituly. Kontroverzní Kanaďan nezůstal své pověsti nic dlužen a jeho virtuální svět ve virtuálním světě a tak dále a tak dále, je plný „cronenbergovských“ nechutných hračiček. Přesně tak, jak to máme u něj v oblibě. Shrnutí této silné trojky je následující: Carrie-Anne Moss je osudová, Gretchen Mol něžně krásná a Jennifer Jason Leigh sexy. Vítězem sezóny je však bezpochyby úlet dvojice Spike Jonze a Charlie Kaufman V kůži Johna Malkoviche. Film, jaký se jen velmi těžko popisuje a který je prostě třeba vidět. A nejen jednou. Název totiž není žádná metafora, ale „popis“ děje.
Cela (The Cell, Tarsem Singh, USA, Německo, 2000)
Možná je Cela po scenáristické stránce tuctovou hollywoodskou krimi, vezoucí se na vlně Mlčení jehňátek, v našem výběru si ale své pevné místo zaslouží minimálně díky následujícím důvodům. Na poli mainstreamu se nezvykle odvážně noří do psychotické mysli zákeřného vraha plné explicitního násilí. Nic lepšího, ani úspěšnější již vizionář Singh v budoucnu nenatočil. Příběh dokáže vyváženě balancovat mezi světem reálným a světem vrahovy mysli a jaksi se na něj už zapomnělo. Samozřejmě je tu ještě Pád (The Fall, 2006), jenže ten ve srovnání s průměrně úspěšnou Celou zcela propadl. Ta ale působí celistvějším dojmem. Pokud máte pocit, že vizuální styl filmu vám je jakýsi povědomý, tak Singh dekádu před ní natočil videoklip Losing my Religion pro R.E.M. Tam se to ale obešlo bez krve. No a ani ta Džej Lou zde není k zahození... jako herečka.
Hrozba v poušti (The Objective, Daniel Myrick, USA, 2008)
Přeskočme s velkými výčitkami svědomí notorický Věčný svit neposkvrněné mysli a pojďme se podívat na projekt tak přehlížený, jako asi žádný jiný na seznamu. Jméno Daniel Myrick máte stoprocentně mnozí zapsáno někde v hloubce mysli a možná ani nevíte proč. Jde o spolutvůrce Záhady Blair Witch (The Blair Witch Project, 1999), se kterou si tento americký režisér prožil svých 15 minut slávy. Hrozba v poušti sice originalitou značně za tímto poněkud přeceňovaným found footage kouskem zaostává, pozornost si ale zaslouží. Sledujeme šest amerických vojáků během tajné akce v Afghánistánu, několik měsíců před invazí. Teroristické buňky ale nebudou tím jediným nepřítelem, kterému budou čelit. Myrick, stejně i scénárista filmu, odkrývá karty až v šokujícím závěru a ten, kdo film viděl, byl buď velmi příjemně, nebo velmi nepříjemně překvapen. Mně taková charakteristika zní jako silné doporučení.
Zdrojový kód (The Source Code, Duncan Jones, USA, 2011)
Paralelní vesmíry, cestování v čase, záchrany, respektive pokusy o záchranu v poslední chvíli a možná ještě nějaké to překvapení na závěr navíc. Britský režisér Duncan Jones zůstává po malém velkém sci-fi Moon věrný žánru a komorní atmosféře, pouze mění teritorium. Z Měsíce se přestěhoval do Chicaga a přidal pár postav. Inteligencí naštěstí celkem vysoko nastavenou laťku nepodlezl. Jake Gyllenhaal jako kapitán Colter Stevens bojuje na půdě vlaku s teroristou a osmiminutovým limitem a bude muset bojovat i s jedním velkým a nepříjemným překvapením, týkajícím se jeho osudu. Rytmus a napětí dodává filmu pravidelné střídání prostředí vlaku, centra vyšetřovatelů, ovládajícím experimentální program s názvem Zdrojový kód a jedné klaustrofobické kabinky. Zdrojový kód nemá námětem daleko od Hrozby v poušti, s dávkováním informací však pracuje průběžně. Když jsme u experimentů s virtuální realitou, není od věci zmínit švýcarské vesmírné sci-fi Cargo (Ivan Engler, Ralph Etter, 2008). To dokáže i na poli výpravy směle konkurovat současné středorozpočtové americké tvorbě tohoto žánru.
Mizející vlny (Aurora, Kristina Buožyté, Litva, Francie, Belgie, 2012)
Otevři oči a Věčný svit neposkvrněné mysli pracovali s kombinací alternativního světa a lásky, litevská režisérka Kristina Buožyté se nebojí lásku vyměnit, nebo lépe řečeno, opět zkombinovat se sexem. Mladý informatik Lukas se zúčastní vědeckého experimentu a vstupuje do mysli Aurory, mladé ženy v kómatu. Jak to vypadá v hlavě ženy chtějí muži vědět už od počátku věků a pokud se to pokusí převést na plátno žena, je povinností každého zvídavého muže si tento výsledek prohlédnout. Možnost vidět Mizející vlny v kinech jsme měli i v Česku, jaký dopad to mělo na naše muže žádná statistika nereflektovala. Film se neobešel ani bez masivního virtuálního „grupen sexu“, melodramatického tónu, metafor a symboliky. Pokud máte chuť na něco podobně filozofujícího a také mírně nedotaženého, zkuste také Futurologický kongres (Ari Folman, Izrael, Německo, Polsko, 2013).
BONUS:
The OA (TV Seriál, Zal Batmanglij, USA, 2016, 7x60+1x30)
Seriálovým sci-fi hitem podzimu byl bezpochyby projekt mladšího z bratrů Nolanových, a tedy Westworld. V jeho stínu tak trochu zůstal projekt autorské dvojice Zala Batmnaglija a Brit Marling (Dívka z budoucnosti, 2011) se záhadným názvem The OA. Osmidílný seriál je příběhem mladé, zhruba třicetileté ženy (jako vždy dokonale éterická Brit Marling) a jejích osudů během sedmi let, kdy byla nezvěstná. Seriál začíná jejím návratem domů. Odmítá vypovídat, kde strávila poslední roky, přičemž si zdánlivě náhodně vybírá 5 místních podivínů, aby jim svůj příběh vyprávěla. Vše má však svou příčinu a The OA, jak si Prairie začíná říkat, má své cíle a množství překvapení v záloze. The OA je seriál, který se nebojí být jiný. Má pomalejší tempo než konkurence, vypráví silně metaforicky, symbolicky a nechává události v hlavě diváka „rozležet“. Zkuste popřemýšlet nad stěnami mezi nedobrovolnými vězni a přirovnat je k řešeným paralelním vesmírům a obecně ke vztahům mezi lidmi. Možná to něco zajímavého znamená. Seriál pracuje s tématikou klinické smrti a nevyhnul se některým rozpačitým momentům, dovolím si však tvrdit, že při bližším prozkoumání zde má všechno svůj význam.
