Člověk s velkým Č.
Druhá světová válka je dodnes největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Boje probíhaly v Evropě, Asii a Africe a účastnili se jich muži i ženy i z obou dalších obydlených kontinentů. Během šesti let trvání zemřely desítky milionů civilistů, miliony příslušníků ozbrojených sil, byla zničena celá města a způsobeny nevyčíslitelné škody na majetku a kulturním dědictví lidstva. Lidé neumírali jen v bojích, ale také například v nechvalně známých vyhlazovacích táborech.
Pojmem holocaust označujeme systematické, státem prováděné pronásledování a hromadné vyvražďování etnických, náboženských či politických skupin během druhé světové války, prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci. Nejpočetnějšími oběťmi holocaustu byli Židé. Holocaust však kromě Židů zasáhl i příslušníky některých slovanských národů, hlavně Poláků, Bělorusů, Ukrajinců, Rusů či obyvatel Jugoslávie nebo Romů. Terčem likvidace se stali také homosexuálové, lidé s tělesným či mentálním postižením a političtí odpůrci nacismu. Celkový počet obětí holocaustu se odhaduje na 12 až 16 milionů, z toho zhruba 6 milionů Židů.
Mezi lidmi, kterým se podařilo přežít, byla Viola Stern Fischerová, člověk s velkým Č, která včera bohužel opustila tento svět ve věku 94 let. Ale musíme se postarat o to, aby její odkaz a životní příběh nikdy nevymizel, aby se historie neopakovala. Viola se narodila v roce 1922 v Lučenci, a když byla teenagerkou, jižní Slovensko obsadilo Maďarsko. Protože pocházela ze židovské rodiny, neměla to v tomto období vůbec jednoduché – čelili velkému psychickému tlaku, museli se skrývat, přišli o majetek, byli označeni žlutými hvězdami, vyčlenění ze společnosti a přesunuti do ghetta, které bylo zřízeno ve městě. V ghettu se Židé nevyhnuli bití, dívky znásilňování, ale to ještě netušili, že skutečné peklo na ně teprve čeká.
„V noci prišli pre mňa, zaniesli ma do židovskej školy, kde ma s pelendrekom tak nabili, že to bolo hrozné a tam jedného som spoznala, ten sa volal Adam Adamec. Ja ho som spoznala a som ho pomenovala podľa mena. A on sa na mňa pozrel a potom už zastavil bitku, ale už som bola dobitá. Ako hruška. Napuchnuté som mala ruky, nohy. No a o duši ani nehovorím.“
Když bylo Viole 22 let, byla nucena nasednout do dobytčího vagónu, který putoval směrem do Osvětimi a zde se setkala s doktorem Mengelem, známou nacistickou bestií vykonávající brutální pokusy na lidech. Ani Viola se nevyhnula jeho šíleným „lékařským pokusům“, ale podařilo se jí přežít. Celkově se Viola ocitla ve čtyřech koncentračních táborech a vzpomínky z těchto období ji pronásledovaly celý život.
„Dostavili dobytčie vagóny a hnali nás do vagónov. V jednom vagóne sme boli, skoro sto ľudí. Dali nám dve vedrá. Jedno vedro sme mali s vodou a druhé sme mali na fekálie. Ja ako najmladšia v tej skupine, ma určili, že ja budem fekálie vylievať cez oblok. Tak som to aj robila, ale ten vietor mi všetko fúkal nazad do tváre. A tak som vyzerala. Ani na nespoznanie. Niekedy nám aj otvorili vagón a tí smelší išli von na vodu. Ale našli si tam smrť.“
Podmínky v táborech byly tak špatné a šikana tak bolestivá, že Viola dokonce uvažovala o sebevraždě. Přesto ukázala, že je silnou osobností a odhodlala se k útěku. K němu přemluvila dalších sedm žen. Věděla, že pokud se stihnou dostat přes potok, pes ztratí pachovou stopu. Tento plán jim nakonec vyšel a dostaly se až do Rakouska. Kromě útěku se však Viole podařil ještě i další kousek. Díky ní se totiž podařilo chytit zákeřnou dozorkyni z tábora Birkenau.
„Vyhnali nás z vagóna a selektovali. Selektoval nás doktor Mengele. On stál pri rampe, mal esesácku uniformu, čierne rukavice, biely plášť, esesácku čiapku, zodvihla sa rampa a rukou ukazoval. Doľava, doprava. Bez problémov. Nespýtal sa nikoho. Ja som sa dostala na stranu smrti a potom sa pozrel na mňa, volal ma nazad, išli sme s mamičkou, spýtal sa, koľko mám rokov a keď som mu povedala, udrel do mojej mamičky, ktorá spadla a kotúľala sa na zemi a mňa dal na stranu života. A teraz som bohužiaľ tu a nenájdem si miesto, lebo to ma stále stále prenasleduje. Nemám pokoja.“
Viola sice holokaust jako zázrakem přežila, ale téměř celá její početná rodina takové štěstí neměla a byla vyvražděna. Když druhá světová válka skončila, začala studovat v Praze medicínu, ale zdravotní stav, jakož i ten finanční, jí nedovolil v tomto směru pokračovat. Velkým člověkem však nebyla jen Viola, ale i její manžel. Ten se zúčastnil přímo bojů v druhé světové válce, bojoval v tak významných bitvách jako operace Dynamo u Dunkerque v roce 1940 či operace Overlord v Normandii z roku 1944. Jeho jméno je Juraj Fischer a je jedním ze čtyř Slováků, který získal nejvyšší francouzské vyznamenání – Rytíř čestné legie francouzské republiky.
„Každý deň som musela na skalách kľačať a hore som musela držať v rukách tehlu. Dvadsaťštyri hodín. A teraz som žobrák. Potom nás vyvelili na jedno prázdne miesto, kde bola vatra a tam tritisíc Cigánov zaživa upálili. A my sme sa museli na to pozerať. To bolo hrozné. A keď sme sa vrátili do lágra, tak tá Babi povedala: „Pozrite sa cez oblok von, vidíte ten veľký dym? Teraz vám spália vašich milých a zajtra sa s tým mydlom budete umývať. A tak aj bolo.“
Jak se však ukázalo, jeden zvrácený režim vystřídal druhý a ačkoliv Viola prožila během války peklo a její manžel pomohl porazit nacisty, ani po válce neměli klid. V Československu byla totalita, každý nepohodlný názor se trestal a tentokrát si peklem musel projít její manžel. Ten dokonce nejdříve dostal trest smrti (oficiálním důvodem byla „sabotáž“). Nakonec však došlo ke změně rozsudku a trest smrti vystřídal pobyt v uranových dolech v Jáchymově, kde se navíc setkal s nacistickými zločinci, kteří se podíleli na vyvražďování Židů a dalších skupin.
„Prezliekli nás do druhých šiat, do takých svetlých a dali nás do plynovej komory. A pustili na nás horúci vzduch. Tam sme sa dobre vypotili, potom nás vyhnali von do uhlia do zimy a tam sme sa trápili. A keď sme dobre prechladli, zase nás dali nazad do toho krematória. Do tej plynovej komory.“
Viola to také neměla jednoduché, i po válce se stala terčem urážek a nazývali ji sprostě Židovkou. Klidné roky mohla prožít alespoň po pádu totality, ale včera nás zastihla smutná zpráva o jejím úmrtí. Viola Stern Fischerová zemřela ve věku 94 let, ale zanechala za sebou obrovský příběh, který musí zůstat živý. V roce 2016 navíc vyšla kniha o jejím životě s názvem Mengeleho dievča od autorky Veroniky Homolové Tóthové, která zaznamenává její osud i osudy jiných lidí a ty by neměly upadnout v zapomnění. Ať odpočívá v pokoji...
„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“
