Řeholnice, které do řádu dobrovolně vstupují, už z kláštera nikdy nevyjdou.
Představte si, že se octnete na místě, ze kterého už prakticky nikdy neodejdete. Nebudete se běžně setkávat s rodinou ani s přáteli a každý váš den bude vypadat téměř stejně jako ten předchozí. Zbytek života prožijete v askezi a na jen velmi omezeném prostoru.
Přesně tak totiž vypadá život ženského františkánského řádu Chudých sester svaté Kláry, zkráceně klarisek. Tyto ženy, žijící v klášterech po celém katolickém světě, se dobrovolně vzdaly veškerého společenského kontaktu a celé své bytí odevzdávají pouze Bohu. Podmínky, které musí jednotlivé sestry splňovat, jsou ovšem natolik specifické, že tento řád jednoznačně patří mezi ty nejtvrdší, které dnes známe. Ostatně, podívejte se, čeho všeho byste se museli vzdát, abyste mohli být součástí tohoto řádu.
Nejprve trochu historie. Řád byl založen Františkem z Assisi už v roce 1212. Důležitým mezníkem v jeho historii je rok 1253, kdy papež Inocenc IV. schválil řeholi, která se skládala z těch nejpřísnějších pravidel. A většina z těchto pravidel platí i dnes.
Prvním a základním pravidlem je prožít celý život v jednom jediném klášteře. Sestry smí jeho prostory opustit jen ve velmi výjimečném případě, jako je třeba vážná nemoc některého z rodičů nebo politické volby. Řeholnice jsou jinak odsouzeny k prožití všech svých dnů v jejich celách, společných prostorech kláštera nebo klášterní zahradě a ven prakticky nikdy nevycházejí. Už nikdy se nepodívají k moři nebo třeba jen do lesa.
Jejich den vypadá pokaždé stejně. Ranní budíček je kolem čtvrté hodiny. Po čtyřech hodinách modlení následuje velmi skromná snídaně v podobě suchého pečiva nebo nějaké nevábně vypadající kaše. Sestry se poté opět několik hodin modlí. Kromě modliteb patří mezi jejich činnost práce. Starají se o zahradu, uklízí nebo vyšívají. Jiný program prakticky nemají. Není jim dovoleného nic jiného, než se neustále obracet k Bohu a v tichosti pracovat. Během dne spolu mezi sebou vůbec nehovoří. Po lehké večeří následuje okolo sedmé hodiny večerní poslední modlitba a spánek.
Sestry, které se rozhodly vstoupit do řádu klaristek, se musí smířit s faktem, že svou rodinu a své přátele už nikdy nemusí vidět. A to i pokud odejdou do kláštera v mladém věku. Jeptišky samotné navštěvovat své příbuzné nemohou. Pokud se chtějí vidět, musí se rodina vypravit za nimi do kláštera. Tuto možnost však často mají třeba jen jednou do roka, a to jen na pár hodin. Řeholnice v mnoha klášterech tedy po celý rok vůbec netuší, co se s jejich nejbližšími děje.
V minulosti se u jednoho františkánského řádu objevily případy, kdy byly jeptišky nuceny k různým způsobům sebepoškozování během modliteb. Měly se údajně bičovat, pálit si kůži nebo psát sliby vlastní krví. Tímto způsobem si prý pouze upevňovaly vztah s Bohem. Nechaly se pravděpodobně inspirovat svými středověkými předky, kteří v minulosti tyto praktiky hojně využívaly. Známý je například nástroj cilicium, tedy řetěz s bodlinami, který si nositel postupně utahuje například na stehně a způsobuje si tím velikou bolest.
Ani jedna z nich nevlastní žádný majetek a jediné, co mají, je jejich roucho a Bible. Žijí pouze z darů, které jim lidé přinášejí. Přísný režim, ke kterému se tyto ženy dobrovolně uvázaly, se zdá být pro většinu z nás naprosto nepředstavitelný. Ony ale tento způsob života považují za ten jediný správný a pomocí tvrdé askeze se údajně dokáží oprostit od všeho zlého. V České republice můžeme nyní klarisky najít jen na pár místech – například v klášterech ve Šternberku a v Soběšicích. Ony však za brány svého domova téměř nikoho nepouštějí a to, co se děje za zdmi klášterů, je přísně tajné.
