Své drastické metody zde praktikoval například i nacistický „Řezník“ Oskar Fleischer.
Petschkův palác v pražské ulici Politických vězňů, nyní z části sídlo Ministerstva obchodu a průmyslu, je dnes naštěstí už jen zašedivělou a ponurou vzpomínkou na ohavné zacházení nacistů s českými vlastenci. Za zdmi této nenápadné budovy byly drasticky vyslýchány a mučeny tisíce lidí. Mezi léty 1939–1945 se zde nacházelo nechvalně proslulé sídlo gestapa.
Nejprve se ale pojďme společně podívat na úplný začátek. Historie budovy se píše od roku 1923, kdy byl položen její základní kámen. Původní účel tohoto místa byl vlastně vznešený. Julius Petschek jej nechal vybudovat jako sídlo bankovní instituce a finanční skupiny Petschek – Praha. Petschkovi byli velmi vlivným a bohatým průmyslovým rodem a v oku tehdejší doby podle toho nově vybudovaný palác také vypadal. Luxusní interiér byl doplněn o tehdy moderní funkčnost celého objektu – v suterénu se nacházely bankovní sejfy, komunikaci umožňovala potrubní pošta, jednotlivá patra propojovaly výtahy, tzv. páternostry a všechny místnosti byly klimatizované.
Rodině Petschkově kolovala v žilách židovská krev a velmi brzy si stačili uvědomit, k čemu se na našem území začíná schylovat. Z Československa se jim podařilo uniknout ještě dříve, než se nebezpečí dostalo do jejich bezprostřední blízkosti a těsně předtím stačili budovu prodat státu. Tu si pro sebe při okupaci 15. března 1939 zabrala Operační skupina I., která si zde zřídila operační štáb v Praze a v květnu pak i oficiální sídlo. A smutná historie se začala psát krvavým perem.
Geheime Staatspolizei (zkráceně gestapo), tedy německá tajná státní policie zde od tohoto okamžiku provedla řadu rekonstrukcí, které měly vyhovovat jejím potřebám. Během okupace zde bylo zaměstnáno až 1 200 osob od úředníků, sekretářek, údržbářů po uklízečky, ale i vyslýchatele s těmi nejkrutějšími metodami.
Rekonstrukce „Pečkárny“ probíhala účelově. Cílem gestapa bylo vybudovat prostředí, které by bylo ideální pro tvrdé výslechy a mučení českých vlastenců a odbojářů. Využili proto suterén budovy, kde se původně nacházely bankovní sejfy. Mimo jiné zde bylo na malém prostoru zařízeno jedenáct cel, ve kterých byl držen vždy jen jeden vězeň. V těchto kobkách byla vězněna řada známých členů odboje, kteří zde byli izolováni od svých spolupracovníků, aby nedocházelo k přenosu informací.
V několika těchto celách dodnes zůstávají autentická nosítka pro raněné nebo dokonce rakve, aby připomínaly hrůzy a utrpení, které zde naši občané během výslechů prožívali. Řada z nich ohavné mučení nevydržela a na jeho následky zemřela přímo na místě.
V blízkosti těchto cel se nachází další proslulá místnost. Ta, o které se dnes hovoří jako o vůbec nejstrašnější a nejděsivější. Tzv. biograf, jak se této místnosti začalo záhy říkat, sloužil jako čekárna pro vězně, kteří měli být vyslýcháni. Z tohoto místa člověka mrazí i dnes. Nacházelo se zde několik řad dlouhých lavic, na kterých museli všichni „čekatelé“ sedět naprosto vzpřímeně, s rukama na kolenou a celou dobu hledět do bílé zdi před sebou. Odtud název biograf.
Nikdo z přítomných se nemohl ani pohnout, ani promluvit. Na toaletu byli pouštěni jen za velmi přísných podmínek, jen jednou v určitou část dne a za hrozivých pokřiků nacistických dozorců. Jednalo se o silný psychický i fyzický teror. Zadrženým nezbývalo nic jiného než čekat. V tomto prostředí, kde byly slyšet zoufalé vzlyky a nesnesitelný řev z mučících místností, se často čekalo i několik desítek hodin. Někdy se stávalo, že zadržení zde proseděli celý den, aniž by byli k výslechu předvoláni. A druhý den znovu. A pak zase. Celou dobu poslouchali jen ty otřesné zvuky.
Po atentátu na Heydricha v této místnosti zasedal také stanný soud. Jednání tribunálu probíhalo většinou bez přítomnosti obžalovaných a z rozsudků, které se týkaly hlavně trestů smrti, se nedalo odvolat. Byly vykonávány bez odkladu. Stačila jen sebemenší záminka k tomu, aby gestapo nabralo podezření, že se jednalo o „nebezpečného“ člověka, který musel být odstraněn. Ohrožení v době vyhlášení stanného práva pak bylo ještě mnohonásobné. Takto bylo v Petschkově paláci za přítomnosti hlavního sídla gestapa vyslýcháno a mučeno zhruba 35 000 nevinných lidí.
Samotný výslech byl veden v němčině a často bez přítomnosti tlumočníka. Ostatně ne vždy byly jeho služby žádoucí, protože nemusel překládat ve prospěch odbojářů. Gestapáci se vězně snažili rozmluvit řadou donucovacích prostředků od ran pěstí a kopanců až po topení, řezání a drcení prstů, zdrogování, otrávení alkoholem nebo psychické vydírání. Jedním z nejznámějších příkladů takového teroru je případ Ati Moravce, mladého hocha zatčeného po atentátu na Heydricha na udání Karla Čurdy. Mladý Aťa dlouhou dobu statečně odolával hrůzným praktikám gestapa. Nakonec ho zlomil pohled na uříznutou hlavu jeho matky naložené ve veliké skleněné lahvi. Petschkův palác bylo mimochodem místo, kam vedly první kroky Karla Čurdy, když se rozhodl prozradit nacistům své informace o událostech souvisejících s atentátem.
Gestapo zkrátka využívalo ty nejkrutější metody pro to, aby donutilo dotyčného mluvit. Neštítilo se ničeho. Nejznámějším z těchto monster byl pravděpodobně Oskar Fleischer, přezdívaný „Řezník“. Jeho jméno skutečně odráží realitu. Jeho brutalita byla nechvalně známá po celé Praze. Na svém kontě měl nejvíce zatčených a během výslechů jednal s lidmi jako skutečný řezník. Pálil je zaživa nebo jim vytrhával veliké prameny vlasů z hlavy. Nezastavil se ani před ženou nebo dítětem a kromě jiných stál také za odhalením parašutistů, kteří provedli výše zmíněný atentát na říšského protektora. Smutné je, že po válce se této zrůdě podařilo uprchnout do Německa a za své činy nebyl nikdy potrestán.
Petschkův palác ukrývá ve svých zdech strašné utrpení a beznaděj mnoha odvážných vlastenců, kteří se rozhodli postavit nacistickému režimu. Většina odbojových skupin byla v průběhu existence Protektorátu touto německou institucí nalezena a rozprášena. Ten, kdo jednou vstoupil do této budovy, už z ní buď nikdy nevyšel, nebo byl jeho příští zastávkou některý z koncentračních táborů, kde byl nemilosrdně popraven. Původní salonky a nádherné komnaty tak budou už navěky pošpiněné historickými událostmi z druhé světové války.
Po válce se z Petschkova paláce stala úřadovna tehdejšího Ministerstva hospodářství a v roce 1989 byla prohlášena za národní kulturní památku. V roce 1990 byl v suterénu zřízen památník protinacistického odboje, jež dodnes zachovává autentické prostředí, ale také emoce, které v každém návštěvníkovi vyvolá. Ve vrchních patrech budovy v současnosti nalezneme částečné sídlo Ministerstva obchodu a průmyslu.
Památník v „Pečkárně“ není veřejnosti trvale otevřený. Jeho prohlídku si musíte objednat předem, a to pouze v případě, že se do těchto míst vypravíte v minimálním počtu pěti osob. Horní hranice je pak stanovena na dvacet lidí. Rezervaci pro zhruba dvouhodinovou prohlídku je pak třeba vyřídit alespoň sedm dní předem. Pro více informací se můžete podívat sem.
