Kvalitní snímek, který by neměl uniknout žádnému milovníkovi nezávislých filmů.
Robin Swicord je ve filmovém světě známější jako scenáristka. Napsala například film jako Matilda, Malé ženy či Gejša a za spolupráci na scénáři k Podivuhodnému případu Benjamina Buttona si dokonce odnesla nominaci na Oscara. Režijně debutovala romantickou komedií The Jane Austen Book Club. Snímek nebyl přijal špatně, na nový režisérčin zářez jsme si ale museli počkat deset let. Wakefield je adaptací stejnojmenné povídky E. L. Doctorowa a už od okamžiku, kdy vyšel trailer, mi bylo jasné, že tomuto kousku se nemohu vyhnout. V centru stál originální nápad a na oscara nominovaný Bryan Cranston. Zdálo se, že dostaneme kvalitní nezávislé dílo. Nebo film jen klamal tělem?
Howard Wakefield (Bryan Cranston) žije nudný život. Každý jeho den je rutina. Vztah s manželkou Dianou (Jennifer Garner) už není tím, čím býval, pubertální dcery mají jiné starosti a Howardovi se tento způsob života začíná zajídat. Jednou večer nedorazí domů, ale ukryje se v garáži přímo na pozemku, kde stojí jeho dům. Přes okno následně pozoruje život své rodiny. Své „zmizení“ stále více a více prodlužuje. Je po něm vyhlášeno pátrání, ale zdá se, že Howard nemá nejmenší chuť se vrátit.
Wakefield pracuje s originální a lákavou premisou - na všechno se vykašlat, zcela se odpojit od své stresující existence a svým způsobem se vrátit „ke kořenům“. Režisérka nám nabízí zamyšlení nad stavem současné západní společnosti, kde se nároky na člověka neustále stupňují, ale vytrácí se lidskost a empatie. Výsledkem bylo, že jsem Howardovy pohnutky chápal a rozuměl jsem mu. A to i přesto, že on sám není příliš sympatická postava. Je sobecký, lže a podvádí. Ale právě to mu dodává na realističnosti a divák se s ním přesto dokáže ztotožnit. Protože, kdo z nás nikdy nezatoužil po podobném „útěku“ z ubíjející životní rutiny?
Příběh také nabízí působivou možnost reflexe vlastního bytí, zamyšlení se nad tím, co je skutečně důležité a zda je náš současný způsob života tím nejlepším a kam může vést. Jak může dopadnout člověk, který se téměř kompletně izoluje? Každý přemýšlivější divák si zkrátka ve snímku najde spoustu podnětů k zamyšlení.
Bryan Cranston opět podává vynikající herecký výkon. Jeho kreace je pro film absolutně klíčová, protože celý příběh stojí právě na něm. Slyšíme jeho vnitřní monology, vidíme jeho představy, slyšíme „dialogy“, které podle něj vede jeho žena s různými lidmi. Cranstonovo charisma vás naplno vtáhne do jeho příběhu. Výborná je samozřejmě i Jennifer Garner, ačkoli - logicky - nemá tolik prostoru. Pochvalu si zaslouží i režisérka budující podmanivou, místy snovou a meditativní atmosféru. Filmu také nechybí smysl pro humor a jemná absurdita.
Z předchozích řádků je vám asi jasné, že pokud dáváte přednost komerčněji laděným (či „akčnějším“) titulům, Wakefield nebude právě vaše šálek kávy. Ono se toho totiž ve filmu moc neděje a ani se nemá dít. Snímek je určen milovníkům pomalých nezávislých počinů, kteří nemají problém při filmu přemýšlet a neberou ho jen jako oddychovku, při níž mohou „vypnout“. Osobně jsem až překvapen, jak moc se mi film líbil. Je působivou reflexí naší doby, výbornou charakterovou studií, jakož i neustálou polemikou o podstatě skutečného lidského štěstí. Pokud vám podobná témata sedí, neměli byste setkání s Howardem Wakefieldem vynechat. 8/10
