Nejsou to jen ceny končící devítkou, ale mnohé další procesy moderního průmyslu.
Famózní podnikatel kdysi stojící v čele obuvnického impéria. Dnes jeho jméno vídáme zejména na nápisech nad obchody s obuví firmy, kterou dávno založil. Dnes by mu bylo už přes 140 let, ale právě i kromě kvalitní obuvi přinesl světu mnoho inovací posouvajících svět nejen obuvnického, ale jakéhokoli byznysu dopředu.
Dětství a začátky podnikání
Třetí dubnový den roku 1876 byl pro město Zlín výjimečný. Na svět přišel Tomáš Baťa. Narodil se do rodiny, která se již od 17. století zabývala obuvnictvím. Ještě jako mladému mu zemřela matka, a tak se jeho otec rozhodl najít si jinou partnerku. Společně se všichni přestěhovali do Uherského Hradiště.
Už na začátku puberty se začal zajímat o obuvnický průmysl. Ve 14 letech se proti vůli svého otce nechal zaměstnat ve firmě Fäber vyrábějící stroje na zefektivnění práce ševců. Snažil se odpozorovat technologii, což se mu později stalo i osudným - z firmy byl vyhozen z důvodu strachu z konkurence. Jeho konflikty s otcem pokračovaly - rozhodl se utéct za sestrou Annou do Vídně. Ta mu půjčila peníze a začal pracovat ve své vlastní dílně. Tam ho však místní trh příliš nepodpořil a podnikatelský duch, který v sobě měl, vyšel naprázdno. Také neměl oprávnění k tomu vykonávat toto řemeslo, tak se musel vydat zpět do Uherského Hradiště.
V roce 1894 se nechali vyplatit od otce z rodinného podniku a podnikání mohlo začít. Všichni tři sourozenci, tedy Tomáš, Antonín a Anna rozjeli rodinný obuvnický byznys. Ne však v Uherském Hradišti, protože jim to místní úřady nechtěly povolit. Tak se vrátili do rodného Zlína, kde začali s deseti domácími dělníky šít první obuv. Už v těchto začátcích přišla pokroková inovace, která byla víceméně v podnikání dosud neznámá. Dělníci pracovali fixní pracovní dobu, za kterou byli na konci týdne vypláceni.
Tomáš Baťa a jeho sourozenci Anna a Antonín
O rok později už byli na dně. Baťové pocítili krizi naplno a hrozily jim žaloby od věřitelů. Nedařilo se jim splácet půjčky a ani směnky. Když Tomášův bratr Antonín odešel do války, Tomáš se rozhodl vzít celé podnikání na svá bedra. V noci nespal, chodil pro materiál, který do rána s jedním dělníkem připravoval na zpracování, chodil pro peníze, vedl sám účetnictví, sám kontroloval každý ušitý pár a snažil se jej prodat. Nošení velkého množství materiálu ho později skoro stálo život, protože dostal zánět žil dolních končetin. Jeho nadšení pro podnikání bylo jedinou možností, jak vzkřísit jejich byznys. A podařilo se - už v létě roku 1896 se Tomáš všech dluhů zbavil.
Aby zkoušek na nadějného podnikatele nebylo málo, firma, v níž měli všichni obuvníci uložené směnky, zkrachovala. Otcovu firmu to položilo, ale Tomáš se nechtěl vzdát. Přišel s nápadem, jak snížit výrobní náklady - začít šít z plátna. Namísto drahé kůže se začal používat materiál, který proslavil „baťovky“. Plátěné boty s koženou podrážkou a elegantní špičkou sklidily zejména i díky vydatné reklamě úspěch.
Sestra Anna ve firmě setrvala do roku 1898, tehdy se vdala. Její role byla jasná - zajistila prosperitu firmy. Převzala od bratrů ekonomickou část podnikání a zasloužila se o to, že nabyté finanční prostředky nebyly vyhazovány za nepotřebné věci. I díky tomu už rok před jejím koncem byly všechny dluhy získané po druhé krizi firmy splaceny. V roce 1900 již Tomáš Baťa ve své první továrně zaměstnával 120 lidí. Díky prosperitě začal rozšiřovat další firemní objekty do Zlína.
Americké metody
K prvnímu srpnu téhož roku byla firma přejmenována na veřejnou společnost T&A Baťa. Přestože firma dosahovala od počátku své existence nejlepší obraty, Tomáše zasáhla další rána. Jeho bratr a spolumajitel firmy, Antonín ml., onemocněl tuberkulózou. O 5 let později se vydal na pracovní cestu do Ameriky. Odtud si kromě nových strojů přivezl i nové metody a mindset amerického managementu. Příkladem mohou být srážky ze mzdy a pokuty zaměstnancům, kteří neodváděli dobrou práci. Úplně se odklonil od směru oborů s různými sociálními požadavky, za což se na něj strhla vlna kritiky a stávek. Ti, co stávkovali, byli všichni do jednoho propuštěni. Náhradou se měli stát nekvalifikovaní pracovníci.
O tři roky později zemřel jeho bratr Antonín a Tomáš se stal jediným vlastníkem firmy. Byznysu se dařilo, zaměstnával ve Zlíně už více než 300 dělníků a denní produkce se rovnala 3000 párů bot za den. Ukázal se další problém - kam začít stále přibývající dělníky ubytovávat? A tak začal Baťa stavět tzv. „Baťovy domy“, které se staly charakteristickým architektonickým prvkem Zlína. V roce 1912 začala firma opět vyrábět celokoženou obuv. Aby se stále dosahovaly větší zisky a rostl i výkon, vydal Tomáš Baťa pro své zaměstnance nové smlouvy. V nich bylo napsáno, že pokud nedodrží určité množství produkce, budou hradit náhrady za režijní ztráty. Kromě nich samozřejmě zůstaly pokuty za nesprávnou práci z minulosti. Později v tom roce se Marie Menčíková stala jeho manželkou a zplodili spolu syna Tomáše.
Válečné období a expanze podniku
Jsou ti, co pro válku trpí a ti, co z ní profitují. Tomáš se se svou firmou zařadil k těm druhým. Hned na začátku první světové války, tedy v roce 1914, dostal zakázku na vyrobení 50 000 kusů vojenských bot, tzv. „bagančat“. Ke konci války se počet zaměstnanců zdesetinásobil, mnozí z nich nemuseli narukovat, jelikož šili pro rakousko-uherskou armádu. Objem výroby se také podařilo zdvojnásobit a při počtu 6000 párů bot za den se Tomáš Baťa rozhodl otevírat prodejny po celém státě - nejen ve Zlíně.
Typický příklad „Baťova domečku“
Po válce přišla krize a další stávky. Řada opatření nepomohla a série protestů vyvrcholila až k založení Komunistické strany Československa. Jelikož sklady byly plné zboží a Baťa nevěděl co s nimi, rozhodl se snížit prodejní cenu obuvi o 50 %, ale mělo to háček. Mzdy snížil o 40 %. Tento krok jim vynahradil poskytnutými slevami na obuv. Nízké ceny bot přitáhly zákazníky do provozů, kterých se do roku 1923 podařilo otevřít 112. V témže roce se stal starostou Zlína.
„Chci pracovat pro všechny, bojovat proti bídě.“ Právě díky tomuto sloganu ve volbách tak bodoval. Noví lidé do firmy neustále přicházeli, a tak se rozhodl pro další zajímavý krok. Nejlepší pracovníci se mohli po práci věnovat studiu na Baťově škole. Tam buď prohlubovali své odborné znalosti, aby se později stali manažery nebo se mohli věnovat výuce cizích jazyků. Díky této škole v Československu začaly vznikat nové manažerské posty a vysoce kvalifikovaní lidé. Na chodbách viselo jeho heslo: „Neříkej mi, že to nejde - řekni mi, že to neumíš“.
Otevřené brány do světa
V roce 1919 se začal orientovat na zahraniční obchod a přineslo mu to ovoce. Po rozšíření svých provozů v jeho koncernu dohromady pracovalo 5200 zaměstnanců. Začal tvořit desetileté plány, později je změnil na roční, měsíční, týdenní a nakonec denní - firma měla na každý den stanovenou výšku obratu, který musí dosáhnout. Měl plán, kterého se držel.
Zajímavou inovací bylo zřízení samosprávných dílen. Vytvořil hospodářské jednotky s vlastním účetnictvím. Ty ve výrobním procesu kupovaly např. polotovary od jednoho oddělení, a když je zpracovaly, jejich prodávaly dalšímu. Tímto odlehčil firmu od nákladů na kontrolory, protože veškerou zodpovědnost tím pádem svěřil do rukou mistrů majících na starosti chod daného oddělení.
Tomáš Baťa na vyplácení svých zákazníků používal 4 druhy mezd: fixní, individuální úkolovou - ta byla jen pro specifické pozice, kolektivní úkolovou - dělníci ve výrobě a mzdu z účasti na zisku - vedoucí pracovníci. Tento systém se v mnoha velkých podnicích používá dodnes. Na konci každého roku přinesl Baťa svým zaměstnancům knížku, do které mu napsali, kolik by chtěli vydělávat. Chtěl jim totiž připravit podmínky pro to, aby byli spokojeni. On totiž nazýval své podřízené spolupracovníky. Přestože byl čtvrtý nejbohatší člověk v Československu, systém ho neměl v oblibě. Komunisté ho považovali za kapitalistického vykořisťovatele. Někdy v tomto období přišel is tzv. „Baťovými cenami“ končícími devítkou. Tedy, například, namísto 5000 Kč bylo na cenovce napsáno 4999 Kč. Pozitivní psychologický efekt tohoto triku byl prokázán, přestože se jednalo o rozdíl pouhé koruny.
Ke konci 30. let dvacátého století tvořil export Bati polovinu toho celonárodního. Rozrůstal se do mnoha evropských zemí a jeho tovární komplexy začaly rozšiřovat pole působnosti - kromě obuvnického průmyslu začal s dřevařským, textilním nebo gumárenským. Filmové ateliéry Zlín a Kudlov jsou také dílem geniálního podnikatele, založil je, aby mohl natáčet reklamy na obuv. Firmu změnil na akciovou společnost a také zavedl pásovou výrobu. Tu okoukal od Američana Henryho Forda.
Do dalšího desetiletí vstupoval Tomáš Baťa se stejným cílem - pokročit, stále zvyšovat produktivitu a rovněž počet zaměstnanců. V roce 1932 zaměstnával více než 30 000 lidí, přibližně 23 000 z toho ve výrobě a zbytek na prodejnách. Obuv se prodávala v neuvěřitelných 2 500 prodejnách, z nichž 660 bylo v zahraničí(!). Pro lepší představu, v této době měl provozovny v 54 zemích. Baťa si svým geniálním podnikatelským myšlením podmanil 4 kontinenty: Asii, Afriku, Evropu a Ameriku. Jeho obuv znali v Ugandě, Palestině, Brazílii nebo Trinidadu. Dokážete si to představit?
Tragická smrt
Každá pohádka má svůj konec - stejně tak i pohádkový podnikatelský život Tomáše Bati. O to smutnější je fakt, že skončil tragicky. Rok 1932 se mu stal osudným. 12. července zahynul spolu se svým pilotem Broučkem při nehodě letadla. Měli letět do Švýcarska, kde měl Baťa otevírat novou pobočku. Otevření se však nedožil. Kvůli mlze letadlo nemohlo startovat, ale Baťa trval na odletu do Curychu. Letadlo vzlétlo, ale stejně rychle šlo zpět k zemi. Přesná příčina zřícení letadla se neurčila, ale nic to nemění na tom, že oba, pilot i Tomáš Baťa při nehodě zemřeli. Smrt našel 15 metrů od ohrady továrny na Bahňáku. Akcie firmy byly převedeny na Jana Antonína Baťu, nevlastního bratra Tomáše, a vdovu Marii.
Velkolepý pohřeb krále obuvi
Přestože se Tomáš Baťa dožil pouhých 56 let, zanechal na tomto světě mnoho inovací a procesů, bez kterých by dnešní průmysl vypadal úplně jinak. Dělal krásné jméno Československu všude po světě - není tedy divu, když ho na jeho zastávce ve Švýcarsku očekávali s přezdívkou „český král bot“. Pozemky o rozloze 24 hektarů mu prodali v částce 1 frank za metr čtvereční. Tak moc si ho vážili. A vážit bychom si ho měli i my. Nepříliš často si připomínáme památku tohoto velkého člověka, politika a podnikatele, který změnil chudý kraj na jedno z nejkrásnějších míst v republice. Uběhlo 85 let od jeho smrti, ale jeho odkaz s námi stále žije.
