Wiesenthal se ptá, jestli můžeme odpustit za někoho, kdo se k věci sám už nikdy nevyjádří. Konkrétně za mrtvé…
Simon Wiesenthal byl celosvětově uznávanou osobností v boji proti antisemitismu. Velkou část svého života zasvětil vyhledávání uprchlých nacistických válečných zločinců a pachatelů holokaustu. Proto bývá označován za „Lovce nacistů“. On sám však toto přízvisko vždy odmítal. Simon zemřel roku 2005 ve věku 96 let ve svém domě ve Vídni. V díle Slunečnice, Vyprávění o vině a odpuštění, líčí osud, který ho potkal během dlouhých let trávených střídavě v různých koncentračních táborech.
Příběh se váže především k polskému městu Lvov, kde se uprostřed vší tehdejší hrůzy setkal se skutečně podivuhodným úkazem. Dostalo se mu totiž příležitosti pocítit lidskou lítost a soucit, a dokonce uslyšet zoufalou a naléhavou prosbu o odpuštění. Ani jeden z těchto jevů nepatřil k věcem, na něž byl tehdy člověk Wiesenthalova typu – přesněji a jednodušeji řečeno Žid – zvyklý. Tím spíše, že jejich původcem byl mladý umírající voják příslušnosti SS.
Tíha viny
Ten trpěl nesnesitelnými pocity viny za činy, jichž se dopustil na ostatních příslušnících Wiesenthalova národa. Po něm, jakožto zástupci těch, kteří již mluvit nemohou, žádal odpuštění. Wiesenthal nebyl schopen slov, což se později stalo předmětem jeho takřka celoživotního uvažování. To bylo impulsem i pro sepsání Slunečnice.
„Celé tohle hloubání k ničemu nevede. Pokud bychom to tady měli přežít, čemuž nevěřím, a pokud bude jednou zase existovat rozumný svět s lidmi, kteří se vzájemně respektují, pak bude dost času, abychom debatovali o odpuštění.“
Tak takhle Simonovi odpověděl jeho přítel Artur, když se ho v koncentračním táboře ve Lvově, bezprostředně po setkání s mladým vrahem, zeptal, zda učinil správně, když umírajícímu nesplnil poslední prosbu, protože mu nebyl schopen odpustit.
SS chce, aby mu Žid odpustil
Simon Wiesenthal ve svém díle Slunečnice, Vyprávění o vině a odpuštění, líčí, jak nebyl schopen odpustit nacistickému vojákovi, který o odpuštění žádal. Voják byl součástí skupiny, která nechala Židy zamčené v budově upálit. Ti, co se pokoušeli prchnout skokem z okna či střechy, byli zastřeleni. Nyní se mladý nacista ocitl na smrtelném loži, zmítán nesnesitelnými bolestmi, a jeho ustarané svědomí hledalo úlevu. Rozhodl se tedy přiznat spoluvinu, aby dostal rozhřešení od Žida. Simon naslouchal jeho strašlivému vyprávění v tichu – když skončil, beze slova odešel. Na konci knihy se ptá: Co byste udělali vy?
Držitel Nobelovy ceny míru reaguje na Wiesenthalovu otázku
Dílo je doplněno o sbírku reakcí různých lidí na Wiesenthalovu otázku. Aktualizovaná verze obsahuje i vyjádření známého jihoafrického anglikánského arcibiskupa Desmonda Tutu, držitele Nobelovy ceny míru. Ten se domnívá, že Wiesenthalovo dilema odpovídá postoji většiny Židů. Ti si podle něho myslí, že nemají právo odpouštět za ty, jež byli zabiti, protože již nejsou mezi živými a nemohou se rozhodnout sami za sebe. Podle Tutua je možné pochopit jejich nevoli, protože se může zdát, že by spolu s odpuštěním zlehčovali hrozné zkušenosti obětí, a také že by mluvili za lidi, jejichž utrpení si sami ani nedokáží představit. Tutu tvrdí, že chápe jejich dilema, ale že sám má poněkud odlišný názor. Ten prezentuje prostřednictvím vlastní zkušenosti.
Osobní zkušenost arcibiskupa Desmonda Tutu
Koncem roku 1990 se různé jihoafrické církve sešly na tzv. Rustenburgské konferenci, tedy na jednom z největších ekumenických setkání, k nimž v Jižní Africe došlo. Tutu uvádí, že vedoucí teolog DRC, profesor Willie Junker, velice brzy po zahájení konference vyslovil výmluvnou prosbu o odpuštění za členy holandské reformované církve a ostatní bílé Afričany, kterou adresoval černým kolegům. Tutu záležitost konzultoval s generálním tajemníkem rady církví v Jižní Africe Chikane Frankem. Došli k názoru, že jestliže by se církve, jakožto aktivní činitelé a propagátoři smíření, nedokázaly smířit navzájem, šly by světu špatným příkladem. Navíc Jižní Afrika byla v situaci, kdy byl hladký přechod od represe k demokracii více než nutný. Proto se rozhodli, že prosbu o odpuštění přijmou. Rozhodnutí se setkalo s řadou negativních reakcí. Jejich zastánci se ptali, kdo dal arcibiskupovi právo hovořit jménem nejen milionů současných obětí apartheidu, ale také milionů těch, kteří již nejsou naživu. Přesto se však Tutuovi na konferenci podařilo rozhodnutí obhájit. On sám se přitom domnívá, že tento počin se stal jednou z příčin hladkého jihoafrického přechodu od krutovlády k demokracii.
Může Žid odpustit nacistovi?
V návaznosti na to Tutu tvrdí, že nedokáže pochopit, jak je možné, že Židé jsou ochotni přijmout kompenzace vyplacené jako odškodnění evropských vlád a institucí za spoluvinu na holokaustu. Tvrdí, že přijmeme-li totiž tezi, že nemohou odpustit jménem těch, kteří trpěli a zemřeli v minulosti, je logické, že by ani neměli přijmout peněžitou kompenzaci za jejich životy a příkoří jim provedená. Tutu se domnívá, že tento postoj rovněž představuje doslova masivní překážku obnovení normálních či přátelských vztahů mezi společenstvím pachatelů a společenstvím těch, kterým bylo ublíženo: „Je to načasovaná bomba, která může explodovat kdykoliv, čímž nový vztah činí zranitelným a nestabilním. Doufám, že filosofové, teologové a myslitelé v rámci židovské komunity zváží znovu tento problém a spolu s ním i možnost dospět v zájmu světa k jinému závěru. Nedokáži si představit, co by se stalo, kdyby Afričané řekli, že neexistuje nic, čím by Evropané mohli vykompenzovat jim způsobená příkoří.“
Srovnání rwandské genocidy a severoirského konfliktu s holokaustem?
Je pravda, že Tutu svým konceptem smíření a odpuštění takřka zachránil Jižní Afriku, a možná i Severní Irsko, před dalšími tragédiemi, které by jistě měly katastrofické následky. Lze ale jeho koncept aplikovat na vše? Je možné rwandskou genocidu a severoirský konflikt srovnávat s holokaustem? V obou případech šlo prakticky o to, že se proti sobě postavily skupiny téhož národa, stejného státu, a počaly se navzájem pobíjet. Tyto masakry se víceméně udály důsledkem zlých konfliktů. V holokaustu jde ale o něco úplně jiného – zde se jedná o chladnokrevné systematické mučení a vyvražďování. Držení příslušníků jednoho národa v nelidských podmínkách, popření i těch nejzákladnějších lidských emocí a pocitů, jako je soucit či alespoň respekt k druhému.
A jak to vidíš ty? Odpustil bys?
