Populární teorie Conformity Gate zmátla miliony lidí, kteří v očekávání nové epizody seriálu Stranger Things zahltili a nakonec na krátkou dobu shodili servery Netflixu.
Čtvrtek je tady a přesně jak jsem psal před dvěma dny, žádná nová epizoda Stranger Things nevyšla. Conformity Gate byl od začátku nesmysl a dnes ráno se to konečně potvrdilo.
Zábavná konspirační teorie, která pobavila, ale v mnoha případech také zmátla nemalé množství lidí, tvrdila, že tvůrci zanechali v osmé epizodě spoustu záměrných vodítek, chyb a dalších nápověd k tomu, že to celé je jen sen či „Vecnův podvod“, a že opravdový závěr Netflix potají zveřejní až dnes. Mnozí tak v napětí očekávali, že se díl objeví o půl třetí ráno našeho času na streamovací platformě, jen aby byli zklamaní, že se nic takového nestalo.
Ne, žádná další epizoda Stranger Things nevyjde. Conformity Gate je nesmysl
6. ledna 2026 v 17:01
Většina z nás to samozřejmě věděla celou dobu, už třeba jen proto, že by celé herecké obsazení vypadalo dost hloupě potom, co si všichni své instagramové profily zaplnili rozlučkovými posty, jen aby se rázem svět převrátil vzhůru nohama a celý ten loučící se kolos byl nucen rozjíždět se znovu. Neexistuje bohužel žádná dimenze, ve které by se něco takového mohlo stát.
Jenom proto, že někdo spojil pár teček dohromady a vytvořil z nich vzorec, neznamená, že ten vzorec byl zamýšlen. Zdrojem Conformity Gate bylo v prvé řadě zklamání některých diváků a divaček, že jim finále seriálu nedalo přesně to, co očekávali. A to nás bohužel přivádí k jádru pudla. Kdy se vlastně vůbec něco takového podařilo?
Příklady úspěšných konců
Z nedávné historie nás v podstatě napadají jen dva seriály, jejichž finále bylo univerzálně chváleno a lidé neměli pocit, že by jim něco chybělo. Oba má na svědomí režisér a scenárista Vince Gilligan a jedná se o Breaking Bad a Better Call Saul. Nutno však dodat, že pečlivý autor ke svým seriálům přistupuje maličko jinak než většina tvůrců a má je zpravidla promyšlené do posledního detailu od začátku až do konce, takže se pak nemůže stát, že by lidem něco chybělo či přebývalo. Když bychom šli ještě dál, za příklady úspěšných konců můžeme považovat Friends, The Sopranos, Parks & Recreation, Six Feet Under nebo The Wire. Kdybychom ale naopak chtěli vyjmenovat příklady těch špatných, pravděpodobně bychom přitom opotřebovali pár desítek klávesnic.
Důvod je přitom prostý. Seriály, ještě víc než filmy, podléhají přáním a potřebám stanic a streamovacích platforem daleko častěji, než si lidé myslí, a co se zprvu může zrodit jako originální autorská myšlenka, se posléze vlivem úspěchu a popularity mění, přetváří, přepisuje a upravuje tak, aby nápad uspokojil jiné zájmy než čistě to, aby odvyprávěl silný příběh. Příkladem budiž postava Stevea ze Stranger Things, který nikdy neměl být stálicí po boku hlavního obsazení. Jenže pak byl do role obsazen Joe Keery, který podal skvělý výkon, lidé si ho oblíbili, tvůrcům se s ním dobře spolupracovalo, a tak role Stevea napříč řadami rostla. A to je zrovna ten pozitivní příklad takových rozhodnutí.
Mnohem častěji se ale stane, že nějaký seriál dostane o pár sérií víc, než by si zasloužil, úspěšná minisérie se vlivem ocenění a sledovanosti rozšíří o neplánované pokračování a tak dále, což vede k rozmělňování zápletek, recyklaci témat a ve finále častému zklamání, že něco, co dřív všechny bavilo, rázem už není tak dobré. Takový Dexter by o tom mohl vyprávět.
Potíž je v tom, že kde existuje poptávka, tam logicky přichází nabídka. Jinými slovy, tenhle začarovaný kruh nejde úplně rozbít, a tak stále sledujeme, jak se populární projekty natahují, přesluhují, ztrácí na svých kvalitách, a teprve až když je pozdě a dostatečný počet lidí ztratí důvěru v to, že se ještě někdy můžou vrátit k dobám své největší slávy, mizí do zapomnění. Nic z toho ovšem tak úplně neplatí pro Stranger Things.
Těch 10 let nebylo k ničemu
Seriál Netflixu lze samozřejmě obvinit z toho, že z původně komorního dětského dobrodružství vsázejícího na osmdesátkovou nostalgii a odkazy na díla Stephena Kinga či Stevena Spielberga postupně přerostlo v epické CGI monstrum, kde parta dnešních dospěláků předstírajících, že jsou děti, zachraňuje svět před sloučením s cizí planetou. Od malé záhady s jedním bubákem ke střílení vojáků a bitvě proti gigantickému vesmírnému pavoukovi. To je všechno pravda, nutno však dodat, že si seriál přesto zachoval většinu z těch aspektů, které z něj původně vytvořily tak velký hit.
Například to byla kvalita dialogů. Jasně, Max se asi nemusela vykecávat tak dlouho, ale o čem s Holly mluvily, bylo důležité. A Mikeův proslov k jeho sestře v první epizodě možná ještě důležitější. To samé platilo pro rozchodový rozhovor mezi Jonathanem a Nancy a mohl bych takto klidně pokračovat. Atmosféra, herecké výkony, práce s hudbou, kamera, smysl pro detail (když nebudeme počítat chyby v kontinuitě jako klika na špatné straně dveří v porovnání se záběrem z první série, tak zde tvůrci naopak moc hezky pracovali s paralelami mezi začátkem seriálu a jeho koncem).
Můžeme se bavit, jestli vrchol seriálu přišel v jiné sérii, a podle mě je fér, že každý*každá má trochu jiný názor na to, která řada byla za něj či za ni nejlepší. Finále jako takové ale nebylo špatné, poslední série nebyla zklamáním, určitě ne v kontextu toho, jak snadno a jak katastrofálně se mohl celý složitý sci-fi koncept s Vecnou/Henrym a cizí dimenzí/planetou v závěru rozpadnout. A že nemáme odpovědi na všechno? No, od toho tu bude přece ten vyhlížený spin-off. Pamatuj, je to začarovaný kruh.
