Očekávaný titul Middle-earth: Shadow of War je konečně tady. Jak se nám hra líbila?
Titul Middle-earth: Shadow of Mordor nebyl ani zdaleka dokonalou akční adventurou, právem se však zařadil mezi ta největší překvapení, která herní rok 2014 přinesl. Mnozí z vás si jistě vzpomenou na jistou míru kontroverze, o kterou se autoři z Monolith Productions zasloužili kvůli svému, nezdráhal bych se říct, až drzému opisování od konkurenčních značek, jakými jsou Assassin's Creed, batmanovská Arkham série a další. Jedno se však tvůrcům upřít nedá, a tím je jedna z největších inovací, jakou daný žánr za dlouhá léta spatřil – Nemesis systém. Ten ze střetů s pouhou masou bezejmenných a obyčejných nepřátel udělal zábavné souboje s jedinečnými orky, kteří měli vlastní osobnost, slabiny či přednosti. A právě vylepšená verze tohoto systému je jedním z hlavních důvodů, proč byste se o nové pokračování s podtitulem Shadow of War měli zajímat.
Recenzování proběhlo na konzoli Xbox One S. Hru si můžete zakoupit například v obchodě Ciernydrak.sk
Hurá zpátky do Mordoru
Shadow of War příběhově navazuje na události z minulé hry, její znalost je tedy rozhodně výhodou, pokud jste ji ovšem nehráli, není třeba zoufat. Hned v úvodu vám totiž hra zrekapituluje ty nejdůležitější momenty z jedničky, a vy se tak s tímto informačním minimem můžete bez váhání vydat na nové dobrodružství nerozlučné dvojice hlavních hrdinů – Taliona a Celebrimbora. Ti se rozhodnou ukovat nový Prsten moci, s jehož pomocí hodlají zastavit Saurona v jeho snaze podrobit si celou Středozem. Nebudete však prolévat černou skřetí krev jen ve jménu dobra. Protagonisté jsou totiž hnáni dopředu také vlastní touhou pomstít se Temnému pánu za bolest, kterou jim dříve způsobil.
Tento aspekt dvojí motivace hrdinů, kteří na jedné straně chrání svůj domov před ohnivou zkázou, a na straně druhé usilují o osobní vendetu, je poměrně příjemným zpestřením jinak docela průměrné zápletky, která v celkovém orchestru hraje spíše druhé housle a sem tam u jejích falešně skřípějících tónů obrátíte oči k nebesům. Příběh má sice své světlejší chvilky, kdy dokáže překvapit a zaujmout, a místy se dokonce snaží napjatou situaci okořenit špetkou humoru, od dějové linky však neočekávejte žádnou strhující podívanou. Tu zkrátka nedostanete.
Nepřítel mého přítele
Co ale dostanete, je pořádná porce zábavy, kterou můžete zažít v rámci vylepšeného Nemesis systému. Ten staví na základech vystavěných již v předchozím díle a přidává k nim několik novinek. Výslechem informátorů budete opět zjišťovat podrobnosti ohledně silnějších typů nepřátel v řadách Sauronových jednotek, kteří jsou vždy unikátní a oplývají vlastní osobností. Někteří se bojí ohně, jiní mají strach z divokých zvířat, někteří se dají instantně zabít výpadem ze zálohy, další jsou zase zcela imunní vůči útokům na dálku. Skřetí kapitáni navíc vaše setkání na bojišti vždy okomentují nějakou nafoukanou poznámkou či výhrůžkou. No a pokud nevyužijete vhodně jejich slabin a zemřete, daný nepřítel se dočká povýšení a při příštím souboji se vám za předchozí porážku sprostě vysměje rovnou do tváře.
Cílem v Shadow of War však není pouze oslabit Sauronovu skřetí armádu, ale hlavně vybudovat si svou vlastní. To probíhá tak, že poté, co některého z nepřátelských kapitánů dostatečně oslabíte, můžete mu ovládnout mysl a díky tomu jej naverbovat do svých řad. Vždy se vám to ovšem nepodaří – najdou se totiž i tací, kteří mají železnou vůli a jejich loajalita k Temnému pánu je neoblomná, a stejně tak nepochodíte ani u orků s vyšší úrovní, než je ta vaše. V takovém případě jej tedy můžete před zraky ostatních veřejně ponížit, čímž se jeho level o něco sníží a při příštím pokusu o ovládnutí už vám vzdorovat nebude.
Své rekrutované vojáky pak upotřebíte zejména při dobývání pevností, které jsou jednou z nejzásadnějších novinek hry. Pevnosti jsou po jedné rozděleny do každého z pěti regionů, které ve virtuálním Mordoru navštívíte, a předtím, než se vám je podaří dobýt a svrhnout jejich vládce, budete muset věnovat čas a energii do získávání svých následovníků, které pak můžete dle potřeby úkolovat – jedna část vašich bojovníků se tak může pokusit o tajnou infiltraci dané pevnosti a zaútočit tak ze zálohy na náčelníky, kteří ji brání, zbylé rekruty si pak vezmete s sebou do přední linie, kterou můžete navíc posílit například o jezdce na caragorzích, kušiníky nebo třeba draka dštícího plameny. Toho si pak stejně jako ostatní bestie ve hře můžete díky příslušnému perku osedlat a věřte mi, že v celé Středozemi byste jen stěží hledali sladší hudbu pro uši, než je řev skřetů smažících se zaživa v ohni vašeho okřídleného mazlíčka.
Po ovládnutí jednotlivých částí pevnosti a zabití jejího vládce pak do vedoucích pozic dosadíte vlastní skřety, kteří ji budou bránit před nepřátelskými vojsky, která se ji budou snažit získat zpátky. A abyste své vojáky pořád udržovali v bojeschopném stavu a zvyšovali jejich úroveň, můžete je posílat na zdejší obdobu gladiátorských zápasů ve skřetích arénách. Dávejte si ale pozor. Pokud totiž proti protivníkovi s jedovatou zbraní nasadíte následovníka, který má jako slabinu právě jed, pravděpodobně padne dřív, než stačíte říct „můj milášek“ a o svého drahocenného bojovníka nadobro přijdete. Bojovníka, kterého jste tak usilovně získávali do své armády, který bojoval po vašem boku při obléhání pevnosti a který vám při toulkách po světě dělal osobního strážce. A teď je bez hlavy.
Smysl výše popsaného příkladu úmrtí jednoho z hráčových věrných následovníků je jednoduchý – ukazuje, jaké paradoxní situace může senzační Nemesis systém vytvářet. Přestože totiž na místo padlého bojovníka ve své armádě můžete dosadit jiného, sem tam se objeví někdo, ke kterému si zcela přirozeně vypěstujete větší vztah než k těm ostatní a jeho ztráta vás zákonitě zamrzí. A ve výsledku se pak možná stejně jako já přistihnete, že vám na některém z vašich zotročených orků začne záležet více než na většině příběhových postav, což jen znovu svědčí o nevalné kvalitě příběhu, který navíc kazí i několik nelogických nebo nepříliš přesvědčivých momentů.
Nemysli a bav se
U Shadow of War je vlastně možná obecně lepší (bohužel), pokud nad hrou nebudete příliš hluboce přemýšlet a zkrátka si užijete to, co vám ve svém jádru nabízí, i když některé věci na první pohled (a ani na ten druhý) nemusí dávat žádný valný smysl – jako třeba novinka v podobě double jumpu, jehož zakomponování do Tolkienova univerza může na leckoho působit skutečně bizarně. Nakonec ale tato mechanika funguje (k mému vlastnímu překvapení) velmi dobře a v kombinaci s parkourovými dovednostmi hlavního hrdiny dokáže váš pohyb po světě velmi usnadnit a zpříjemnit.
Středobodem hratelnosti pak i nadále zůstává zábavný freeflow soubojový systém viditelně inspirovaný například již zmiňovanou arkhamskou sérií. Svižná akce nepřestává bavit ani po dlouhých hodinách hraní, a když se vám podaří rozjet ten správný šavlový tanec, můžete se těšit na vskutku parádní show, při níž těla orků bezmocně padají k zemi jedno za druhým a jejich useknuté údy lítají všude po bojišti. Bohužel, jsou zde však i chvíle, které jinak skvělému dojmu ze soubojového systému škodí, například když na vás hra nažene tak obrovské množství nepřátel, že se v té nepřehledné vřavě plné řinčících mečů a svištících šípu přestanete orientovat a začíná být těžké postřehnout ikony vyzývající k vykrývání útoků.
Samozřejmě zde nechybí ani možnost plížení a likvidování nepřátel ze zálohy nebo na dálku pomocí luku a šípů (případně vrháním kladiv). Orkové jsou sice stále tupí jako polena a často zhola nic nepostřehnou, ani když jim podříznete kamaráda přímo za zády, ale to už zřejmě nikoho nepřekvapí. Jejich nevšímavost tak alespoň přispívá k celkové plynulosti průchodu hrou, a když se vám podaří jako noži máslem projet nepřátelským táborem a zanechat za sebou jen kupu mrtvý těl, zanechá ve vás váš chladnokrevný vražedný um přece jenom neobyčejně uspokojivý pocit.
Vylepšování postavy a tuna obsahu
Kromě toho, že svému hrdinovi můžete nově měnit jednotlivé části vybavení, s postupným zvyšováním úrovně budete navíc získávat přístup k novým zajímavým dovednostem, které zábavnou hratelnost dělají ještě zábavnější. Strom dovedností je docela košatý a každý ze skillů si pak můžete ještě vylepšit jedním ze dvou až tří bonusů. Některé hráče sice asi nepotěší skutečnost, že Talion se musí znovu učit i ty schopnosti, které uměl už v jedničce, naštěstí jsou však příběhové mise na zkušenostní body celkem štědré, a tak vám nepotrvá příliš dlouho, než dosáhnete na ty nejpokročilejší skilly dané větve.
Kromě příběhových misí zde pak naleznete ještě opravdu masivní porci dalšího obsahu, který vás spolehlivě zaměstná na dalších X desítek hodin. V každém z rozlehlých regionů se tak můžete vydat na hledání všech sběratelných předmětů, osvobozování věží, plnění vedlejších úkolů, zapojit se do online aktivit nebo se můžete zaměřit třeba na zdokonalování své armády a zabezpečení svých pevností. A když se vám po vyčerpávající práci podaří projít i posledním aktem, který je doslova nabitý endgamovým obsahem, hra se vám odvděčí cutscénou, která má být jakýmsi bonusovým završením příběhu. Chápu, že se jedná o zcela nepovinnou složku hry, ale pohřbít úplné příběhové zakončení pod takto opravdu obludně velkým nánosem úmorných a po čase nudných činností považuji za přinejmenším nešťastné.
Šlo by to lépe
S obsahovou nadílkou se pak pojít další problém, který můj zážitek z hraní nemalou měrou znepříjemňoval, a tím je nepřehlednost rozsáhlé herní nabídky. Hra totiž využívá uživatelsky dosti nepohodlné menu, které se dělí do několika různých částí (úkoly, armáda, mapa apod.), přičemž pohyb mezi nimi je v mých očích nedostatečně intuitivní a jistě by se dal zpracovat i o poznání elegantněji. To je škoda obzvlášť proto, že potřeba přechodu ze hry na mapu regionu nebo k seznamu úkolů není ničím neobvyklým a strávíte jím poměrně dost času, a tak vám radím se dopředu připravit i na četné chvíle frustrace.
Příjemnému hernímu zážitku zrovna dvakrát nepřispívá ani přítomnost mikrotransakcí, za které si můžete nakoupit nové vojáky, předměty či různé bonusy. Na jednu stranu je třeba zdůraznit, že hra mne nikdy žádným způsobem nenutila k tomu, abych do ní investoval jedinou korunu – místní platidlo si totiž můžete nashromáždit i běžným hraním a plněním úkolů – zároveň je ale smutnou pravdou, že pokud si chcete zdarma vybudovat co nejlepší armádu, budete muset dlouhé hodiny grindovat a plnit poněkud repetitivní činnosti.
Pokud jde o technické zpracování, i zde se najdou menší mezery pro zlepšení, u takto velké hry s otevřeným světem (resp. několika rozlehlými otevřenými lokacemi) se to dá pochopit. Koneckonců se ani nejedná o nijak závažné problémy, které by hru vyloženě rozbíjely. Pouze při jedné příležitosti se mi stalo, že se Talion podivně propadl do kusu skály, a musel jsem se tak teleportovat k jedné z věží. Sem tam při pobíhání se pak může stane stát, že postavu zastaví nějaká neviditelná překážka nebo že při parkouru odmítá skočit tam, kam si hráč přeje. Pochvalu si naopak zaslouží stabilní framerate i při hromadnějších bitkách a povedené grafické zpracování, díky němuž budete s chutí pořizovat snímky ve zdejším foto módu.
Dobrodružství volá
Co dodat závěrem. Snad jen tolik, že pokud jste se bavili u prvního dílu, můžete se na zaručenou zábavu těšit i u nového pokračování, které narostlo do všech možných i nemožných stran a směrů. Shadow of War nabízí vskutku úctyhodnou porci obsahu, bohužel se však po čase zřejmě nevyhnete jistému pocitu repetitivnosti. Velkou stopu ve vás nezanechá ani příběhová linka, která má sice i několik povedených momentů, ale z celkovém měřítku zabředává spíše do průměru. Pokud ale odhlédnete od nepříliš oslnivého scénáře a ponoříte se do samotné hratelnosti a propracovaného Nemesis systému, čeká na vás senzační zážitek, který by si žádný fanoušek akčních adventur s otevřeným světem a RPG prvky neměl nechat ujít. 8/10
