Historii nenápadné a omšelé budovy u magistrály připomínají dnes jen dvě podobizny vyobrazené na její fasádě. Jaký bude její další osud?
Je 16. ledna 1969 a do Borůvkova sanatoria v centru Prahy je právě převezen mladík s velmi vážnými popáleninami celého těla. Lékaři se dozvídají krutou pravdu. Pouze dvacetiletý Jan se před chvílí sám zapálil na Václavském náměstí. Odborníci z nejlepšího popáleninového centra v Praze té doby se snaží udělat své maximum. Jeho stav je ale natolik kritický, že jde jen těžko zvrátit. Po třech dnech v této nemocnici umírá ve velikých bolestech student, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa v létě 1968. Svým činem se právě zapsal do novodobých dějin českého státu a do paměti nás všech. Nemocniční pokoj číslo 312, ve kterém vydechl naposledy, se v budoucnosti možná přemění na pokoj hotelový. Soukromý majitel budovy se totiž rozhodl, že opuštěný objekt zrekonstruuje.
Prázdných a opuštěných budov, které lákají zvědavce i urbexery, je v Praze celá řada. Mezi takové omšelé budovy patří také bývalá nemocnice a sanatorium v Legerově ulici. Za jejími zdmi zemřeli takové osobnosti, jako byl Jan Palach nebo číhošťský kněz Josef Toufar. Dvě veliké postavy hrůz a nespravedlností totalitního režimu. Osud budovy dnes připomínají jen dvě tváře zobrazené na přední fasádě budovy. Soukromý majitel budovy má nyní s budovou nové plány. Z nemocničních pokojů se mají stát pokoje hotelové.
Historie budovy ale přirozeně sahá mnohem dále. Pochází z roku 1882 a jako první sloužila místní nemocnice pacientům z vyšší vrstvy. Dokonce se zde mělo odehrávat také provádění nelegálních potratů. Jednalo se o velmi moderní pracoviště, které zajišťovalo bohatým pacientům ten nejlepší možný komfort.
Během druhé světové války sloužila klinika Němcům a po nástupu totalitního režimu zase prominentním klientům socialismu. Po jejích chodbách se tedy téměř celou její historii procházely ty nejvýznamnější jména své doby. Nám je dnes ale nejvíce známa jako místo, kde naposledy vydechl například páter Josef Toufar - účastník číhošťského zázraku, který StB využilo jako záminku pro další pronásledování katolické církve a v 50. letech ho doslova umučili k smrti.
Josef Toufar se narodil v červenci 1902 a po studiu teologie se stal farářem v Číhošti, kde se psala ta nejzajímavější a posléze také nejsmutnější kapitola jeho života. O 3. mši adventní 11. prosince 1949 se v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde Toufar bohoslužbu sloužil, měl na hlavním oltáři pohnout asi půl metru vysoký kříž. Událost je od té doby popisována jako číhošťský zázrak. Svědků, kteří celou situaci spatřili na vlastní oči bylo dvacet, ale sám farář se o ní dozvěděl až několik dní poté.
Událost si brzy získala zájem veřejnosti, ale bohužel také Státní bezpečnosti. Ta ji využila pro proticírkevní represe a propagandu. Zatkla Toufara a další lidi s ním spojené - kostelníka nebo svědky pohybu kříže. Následovalo kruté mučení. Z Toufara doslova vymlátili vykonstruované přiznání o tom, že byl celý případ zinscenován a pohybu kříže záměrně použil dlouhý drát, schovaný za květinovou výzdobou. Bohoslužba se ovšem odehrávala během adventu, kdy žádná květinová výzdoba v kostele být nemohla.
Se zbitým Toufarem těsně před jeho smrtí stačili ještě natočit propagandistický film, ve kterém celou událost rekonstruují. Museli ho podpírat, protože jen těžko stál na vlastních nohách. Většinu záběrů tedy musely natočit s hercem, sám farář by celé natáčení nevydržel. 25. února 1950 byl pak převezen právě do nemocnice v pražské Legerově ulici, kde po několika hodinách podlehl následkům krutého mučení.
O 19 let později skonal v podobném pokoji, jen o patro výš, ve stejném sanatoriu také Jan Palach. Dům je zcela prázdný prakticky od roku 2001. Do té doby v něm sídlily nejrůznější instituce - od Farmakologického ústavu po nakladatelství. Jeho opuštěná podoba zůstala nějako dobu v rukou státu, ten ale pravděpodobně nechtěl investovat vysoké částky peněz do její rekonstrukce. V roce 2015 jej tedy odkoupila soukromá firma United Corporation a.s. Ta se bude snažit ji přivést zpět k životu. Ve hře byla také možnost odkoupení domu hlavním městem se záměrem zrealizovat zde muzeum komunismu. Z těchto plánů ovšem sešlo. V současnosti jsou tedy jejími obyvateli maximálně tak lidé bez domova.
Firma chce podle všeho přeměnit celý objekt v hotel. Jenže oblast, ve které se nachází, není pro tyto podmínky zrovna příznivá. Pod jeho okny totiž denně profrčí tisíce aut. To přestavbu domu na hotel komplikuje a majitel údajně čeká, až se přilehlá magistrála "zklidní". K tomu ale asi jen tak nedojde.
Další otázka, která přirozeně vyvřela na povrch, byla, zda bude při rekonstrukci přihlédnuto k historickým událostem, které jsou s bývalou klinikou spojovány. Jak Toufar, tak Palach by si zde určitě zasloužili zanechat pietní vzpomínku. „Z jednání vyplynulo, že jsme s novými majiteli stejně naladěni a že i oni jsou si vědomi toho, že na tomto místě zemřely dvě významné osobnosti našich novodobých dějin, jejichž odkaz bychom si měli připomínat,“ potvrdila již dříve starostka městské části Praha 2 Černochová.
S tím koresponduje také odpověď současných majitelů: „Starostce Prahy 2 jsme se zavázali, že pietní místo v budově bude, pravděpodobně na fasádě a nejspíš i ve foyer hotelu. Přesnou podobu ale ještě nemáme.“
Borůvkovo sanatorium, které dnes zdobí pouze dvě malby umělce Otakara Duška, by se částečně mohlo stát také muzeem. Pro tyto potřeby by byla vyhrazena jedna nebo dvě místnosti se stálou expozicí související s Janem Palachem a Josefem Toufarem. Spolupracovat na vybudování tohoto pietního místa by se soukromými majiteli měli také odborníci z Ústavu totalitních režimů.
Co se oněch kreseb od sochaře Duška týče, je velmi pravděpodobné, že na domě zůstanou. Zajímavostí zůstává fakt, že se prakticky jedná o nelegální dílo, protože Dušek se v roce 2014, kdy podobizny obou osobností na domě zvěčnil, jeho vyhotovení s nikým neprojednával. Vzhledem k okolnostem se ale přirozeně tento případ nijak neřešil.
