Jeho příběh se stal inspirací pro film z roku 2016.
Skoky na lyžích jsou součástí olympijských her od roku 1924. Kromě toho se konají každý rok mistrovství světa, které mají mezi některými evropskými státy velkou popularitu. Mezi nejznámější „skokanské velmoci“ patří Německo, Norsko, Finsko nebo Rakousko. Na poslední olympiádě v Soči dominovalo právě Norsko.
Žádný stát na tom však nebyl tak špatně jako Británie před rokem 1988. Reprezentant této země se naposledy pod pěti kruhy objevil v roce 1928. Až do data olympiády v Calgary nebyl nenalezen nikdo, kdo by dokázal konkurovat světové špičce. Tedy až dokud nepřišel Michael „Eddie“ Edwards, kterého si zamiloval celý sportovní svět.
Nyní už 54letý rodák z Anglie nevynikal sportovní postavou ani velkým nadáním. Měřil 173 centimetrů a vážil 82 kilogramů. To je mnohem více než vážili jeho konkurenti. Ale přenesme se v čase zpět. Velmi toužil po tom být úspěšný ve sportu a jelikož se mu to nepodařilo ve sjezdovém lyžování, rozhodl se zkusit skoky – v nich neměl, co se týče Británie, žádnou konkurenci.
Trénovat začal v Lake Placid s Johnem Viscomem a Chuckem Berghornem. Výstroj měl zapůjčenou od Berghorna. Říká se, že pouze 6 párů oblečených ponožek mu zajistilo, že mu speciální obuv na skákání z druhé ruky byla dobrá. Kromě váhové „nevýhody“ a nedostatku finančních prostředků byl problémem i jeho slabý zrak. Kdykoli vyšel nahoru na můstek, brýle se mu zarosily a neviděl téměř nic. Kvůli tomu musel často čelit zraněním a problémům.
Ani přespávání v blázinci ho nedokázalo zastavit před tím, aby si splnil svůj velký sen. První mistrovství světa, kde reprezentoval svou zemi, bylo v Německu v roce 1987. Podařilo se mu umístit na posledním místě, ale na postup na olympiádu to stačilo. Byl totiž jediný reprezentant Velké Británie. Zde přichází otázka, jak je možné, že vůbec mohl vystoupit mezi nejlepšími. Do roku 1990 to bylo možné, nastoupit mohl kdokoliv. Teprve potom přijala Mezinárodní lyžařská federace omezení eliminující podobné závodníky ze soutěží.
Přišla velká chvíle, Eddieho příchod na olympiádu. Už na letišti se mu podařil kousek k pobavení novinářů. Otevřel se mu kufr a z něj mu vypadlo spodní prádlo. Neváhal a posbíral své věci, další kroky vedly před budovu letiště, kde ho čekal štáb kanadské televize a fanklub s nápisem „Vítej v Calgary, Orle Eddie“. Právě tehdy se zrodila legendární přezdívka. Ale v cestě mu stály nefunkční otevírací dveře. Narazil do nich hlavou a nezůstal nic dlužen své pověsti.
Později s ním novináři uspořádali tiskovou konferenci, aby zjistili, jaká je jeho motivace a cíle. Útočili na něj a on se stále bránil, že olympiáda není jen pro vítěze a že má právo reprezentovat svou zemi. Když přišel čas na soutěž, Matti Nykanen nedal soupeřům šanci. Pozornost si však získal i někdo úplně jiný – Orel Eddie. Přestože skočil na 70metrovém můstku pouze 55 metrů na oba pokusy, ovace sklidil, jako by byl světový šampion.
Ne všichni však byli Eddieho fanoušky. Například východoněmečtí novináři zdůrazňovali fakt, že pokud by v každém sportu startoval „Orel Eddie“, tak by zdiskreditoval celé olympijské hry. Znevážil by tím práci a úsilí, schopnosti a odhodlání těch nejlepších. To ale britského skokana nezastavilo. Vystavit mu stopku nedokázal ani silný vítr, na jehož základě mu bylo doporučeno nestartovat na 90metrovém můstku. Noc před dalšími skoky nepustili Eddieho novináři ani na krok bez jejich pozornosti.
24letý bojovník se šance zmocnil a i když skončil poslední, s výkonem 71 metrů dokázal stanovit nový osobní i britský rekord ve skoku na lyžích. Lidé ho milovali, on je také. A nebyl to jeho poslední moment slávy na této olympiádě. Na závěrečném ceremoniálu CEO celých olympijských her Frank King řekl nezapomenutelný citát: „Na těchto hrách někteří sportovci získali zlato, jiní překonali rekordy a jeden muž létal jako orel.“ Eddie se tehdy objevil v objektivu všech kamer a náramně si užil potlesk od desetitisíců lidí, kteří skandovali jeho jméno.
Po olympiádě ho na letišti v Londýně čekalo prý až 10 000 lidí. Z člověka, co měl dluhy a nedokázal splácet běžné účty, se stala ikona vydělávající někdy až 65 000 liber za den. Když bylo uzákoněno pravidlo Orla Eddieho, byla jeho účast na další olympiádě již zcela v nedohlednu. Mezinárodní olympijský výbor totiž schválil, aby na olympiádě mohl startovat jen sportovec, který patří mezi 30 % nejlepších na světě, resp. 50 nejlepších.
Pokoušel se kvalifikovat i do Albertvillu, Lillehammeru a Nagana, ale stále neúspěšně. Populární však zůstal ještě dlouho, ať už díky svým motivačním přednáškám nebo občasným skokům pro propagaci. V roce 2016 vyšel biografický film o jeho životě a působení na olympiádě. Jde o povedený kousek, recenzi na něj od kolegů z Filmkultu si můžete přečíst zde. Roli hlavního hrdiny převzal Taron Egerton, trenéra ve filmu ztvárnil Hugh Jackman.
Eddie měl odpůrce i fanoušky. Tak to je ale vždy. Mnozí útočili právě na oslavování někoho, kdo není dost dobrý. Pokud se však podíváte na to, kolik musel Eddie pro svůj „úspěch“ obětovat, uvědomíte si, že to nedělal s cílem znehodnotit olympijské hry nebo ostatní závodníky. V historii olympiády bylo více závodníků s podobným osudem. Právě méně sportovně kvalitními, ale bojovnými výkony dokázali vykouzlit úsměv na tvářích běžných lidí, kteří se v nich našli.
Na závěr si připomeňme citát zakladatele moderních olympijských her Pierra de Coubertina. „Nejdůležitější v životě není zvítězit, ale bojovat; hlavní není vyhrát, ale odvážně se bít.“
