V Jeruzalémě se neprosadili, a tak hledali uplatnění pro své schopnosti v Evropě.
Řád německých rytířů byl středověký rytířský řád, který vznikl během třetí křížové výpravy do Svaté země. Patří mezi ty nejznámější rytířské řády, které působily během středověku a přestože je dnes už jen čistě řeholním řádem, jeho historie je bohatá na mocenské intriky a krvavé boje určené k rozšíření vlivu. Známý je i díky pozdějšímu zneužití nacistickou propagandou.
Počátky
Řád vznikl během třetí křížové výpravy ve městě Akkon. Muslimové ho obléhali v letech 1189-1191 krátce poté, co se do jejich rukou opět dostal Jeruzalém. Křesťanská vojska evropských panovníků se snažila odvrátit katastrofu a zastavit postup muslimů. V těchto bojích se nejvíce vyznamenal anglický král Richard I. Lví srdce.
Dobytí Akkonu křižáky
Podobně jako předchozí (a možná i o něco slavnější) rytířské řády, i toto militantní náboženské uskupení vzniklo původně jako sdružení spravující nemocnici a hospic v Akkonu. Majetek na jeho založení získali řeholní bratři od měšťanů z Brém a Lübecku, kteří se vraceli zpět do Evropy. Špitál byl zasvěcen Panně Marii a od toho se odvozoval i název tohoto řádu. V plném znění je to Bratrstvo německého domu Panny Marie v Jeruzalémě (Fratres Domus hospitalis sanctae Mariae Teutonicorum in Jerusalem). O pár let později ho posvětil jeruzalémský patriarcha a přikázal členům řádu, aby nosili bílé pláště s černým křížem. A za necelých deset let od vzniku se mniši proměnili na příkaz papeže Inocence III. v militantní řeholi.
Richard I. Lví srdce
Tak jako v ostatních řádech, i zde existovaly špitálnicke a vojenské jednotky, které podléhaly správě řádu v čele s velmistrem. Prvním velmistrem řádu byl Henrich Walpot von Bassenheim. Předchozí představení řádu ještě nebyli uznání jako velmistři a nepříslušely jim ani důležité funkce či tituly. Byli to spíše vedoucí mnichů, kteří spravovali špitál v Akkonu. Řád rychle rostl a po své militarizaci získával podporu stále většího počtu vlivných šlechticů a církevních hodnostářů. Rychle nabíral i členy, kteří pocházeli z německy mluvících zemí a před jeho vznikem hledali uplatnění spíše ve franckých řádech Johanitů a Templářů.
Hermann von Salza
V průběhu 13. století křesťanský vliv ve Svaté zemi neustále slábl a také území, které ještě nepodléhalo muslimům, se stále více zmenšovalo. Řád pověřený ochranou poutníků se nedokázal prosadit vedle vlivnějších Johanitů a Templářů, a tak se míchal do sporů v Evropě, aby tak získal vliv a majetky na starém kontinentu. Velmistr Hermann von Salza se nakonec rozhodl jednat. Požádal papeže o uvolnění řádu z Palestiny a jeho přeřazení do Evropy. Papež nakonec vyhověl a němečtí rytíři se v roce 1211 přesunuli na pozvání Ondřeje II. do Uher. Měli zajistit obranu východní hranice království před útoky nomádů. Řád německých rytířů se tak zapojil do boje proti pohanským Kumánům.
Panství řádu v Evropě
Němečtí rytíři se usídlili v Sedmihradsku, v dnešní oblasti Brašovského kraje v Rumunsku. V té době to byl velmi zaostalý kraj s minimálním zalidněním a katastrofální životní úrovní, která patřila mezi ty nejhorší v Evropě. Řád dostal území do správy od krále a spolu s ním i rozsáhlá privilegia, která je osvobozovala od placení daní a mnoha dalších povinností vůči koruně. Díky tomu začal velmi rychle prosperovat. Do oblasti pozvali spoustu německých kolonistů, kteří nastartovali hospodářství a pomohli vybudovat několik pevnosti. Brašovu se začalo dařit.
Kam vyrazit do zahraničí na vánoční trhy? Těchto 5 měst ti vezme dech
28. listopadu 2024 v 7:00
Uherský král počítal s tím, že němečtí rytíři dokáží ubránit území před výboji Kumánů, ale pravděpodobně si nedokázal představit, že rytíři začnou poměrně rychle po svém příchodu do země podnikat ofenzívy. Území, které dostali do správy, tak v krátkém čase znásobili a rozšířili na úkor pohanů. S tím souvisely i požadavky vůči panovníkovi, který se obával jejich rostoucího vlivu. Uherská šlechta se řádem cítila také ohrožena a nakonec dosáhla toho, že Ondřej II. v roce 1225 zrušil veškeré závazky a německé rytíře vyhnal.
Ondřej II.
Domov nehledali moc dlouho. Už v témže roce přišlo pozvání císaře Fridricha II., kterým žádal účast řádu na křížové výpravě proti pobaltským pohanům. Možná i tato shoda náhod zafungovala a němečtí rytíři nebojovali o své državy v Uhersku tak houževnatě, jak se tomu stalo v pozdější době v Pobaltí.
Pruské kmeny ve 13. století
Příklad císaře následoval i mazovský kníže Konrád, který rytíře povolal na pomoc v boji proti Prusům. Za odměnu jim přidělil výrazná privilegia a příhraniční oblasti, které měly zůstat v jejich správě dědičně. Šíření křesťanství s mečem v ruce v oblasti Pobaltí se pro Řád německých rytířů stalo novým, ale zejména lukrativním posláním. Pobaltské oblasti byly v té době neúrodné bažiny a převážně lesnaté lokality, které v politice okolních zemí nehrály výraznější roli. Obyvatelstvo těchto krajů zůstávalo věrné pohanským modlám a konstituování monarchie propadalo, což způsobovalo panovníkům nemalé potíže. Vrásky na čele králů a knížat prohloubili hlavně Prusové a Litevci, kteří zůstávali vůči křesťanství pasivní a navíc se sjednotili v silných kmenových seskupeních, která představovala podstatnou sílu, a tedy i ohrožení pro polská knížata či samotného císaře Svaté říše římské.
Člen řádu vyobrazený ve středověké kronice
Císař Fridrich II. pozval Řád německých rytířů do této oblasti oficiálně proto, aby napomáhal v šíření křesťanství. Pod tím se rozumělo hlavně vojenské podmanění oblastí a nikoli mírumilovné misionářství. V roce 1226 k tomu Řád získal i právní podklad. Císař vydal tzv. Zlatou bulu z Rimini, kterou přijal i papež Řehoř IX. a společně pověřili Řád německých rytířů, aby šířil křesťanství mezi pobaltskými Prusy. Z pohledu velmistra tento dokument obsahoval ještě podstatnější bod. Císař udělil německým rytířům právo, aby si podmanili všechna východní území, která získají od Prusů a přičlenili si je pod svou správu.
Těžkooděnec Řádu mečových bratří
K další podstatné události přišlo o desetiletí později, když se vytvořila unie dvou rytířských řádů. Papež Řehoř IX. v roce 1237 nařídil, aby se Řád mečových bratří sjednotil s německými rytíři a vytvořil tak jednotnou unii. Řád mečových bratří vznikl na počátku 13. století v Livonsku (dnešní území Lotyšska a Estonska) a měl podléhat přímo biskupovi. Brzy však dosáhl takové moci, že se stal samostatným a svrchovaným vládcem dobytého území. Řád mečových bratří vytvořil tzv. Livonský stát, kde rozhodoval prakticky o všech politických a hospodářských otázkách. Stal se tak základem pro pozdější útvar, který vytvořili právě němečtí rytíři.
Unie těchto dvou řádů vytvořila kolem Prusů a jejich území kleště a systematickým postupem zatlačovala pohany do Baltského moře. Prusové byli sice houževnatí protivníci, kteří odporovali až do konce 13. století, ale ve skutečnosti to byl marný boj, který nemohl dopadnout jinak než porážkou. V rámci unie postupně přebírali kormidlo velmistři německých rytířů a počtem členů, vojenskou silou, politickým vlivem či hospodářskými možnostmi dostávali Řád mečových bratří pod svou svrchovanost. K definitivnímu sloučení obou řádů došlo až v první polovině 16. století, ale němečtí rytíři už dávno předtím rozhodli o osudu pohanů a také livonských bratrů.
Stát německých rytířů
V průběhu 13. století se Řád německých rytířů stal hegemonem v celé oblasti Pobaltí. Svůj vliv a moc rozšířil natolik, že přestal být partnerem okolních panovníků, ale jejich přímým ohrožením. V krátkém čase vybudoval síť pevností, které spravovaly celé podmaněné území. Uplatňoval tam správu, jakou používaly křižácké řády na svých územích v Palestině. Řád se řídil regulí, kterou téměř doslova převzal od Řádu Templářů a nadále v čele státu stálo duchovenstvo se svým představeným - velmistrem. Taková forma vlády se nazývá teokracie (tzv. boží vláda, která se odvolává přímo na božské právo, forma vlády, kde má rozhodující slovo duchovenstvo - v křesťanském světě je nejtypičtějším příkladem této formy vládnutí Vatikán). Velmistr zůstával formálně stále představeným řeholního řádu, ale ve skutečnosti disponoval mocí a majetkem, který mu mohl závidět nejeden světský panovník. Sídlem velmistra řádového státu se stal Marienburg (dnes hrad Malbork v Polsku).
Malbork
Němečtí rytíři odpovídali za christianizaci podmaněných oblastí a v této sféře postupovali neuvěřitelně radikálně. Většina bojeschopných Prusů byla pobita na bojištích nebo povražděna v rámci represálií. Zbytek obyvatelstva byl násilně pokřtěn. Z mateřských zemí říše povolali množství německých kolonistů, kteří napomohli rozvoji hospodářství a stabilizaci země. Průvodním jevem však byla germanizace původního obyvatelstva, které postupně asimilovali a původní pruský jazyk a kultura vymizely nejpozději v průběhu 17. století. Rozsáhlá německá kolonizace napomohla udržet germánskou kulturu v oblasti i po zániku řádového státu a stala se tak základem pro pozdější Pruské knížectví.
Po porážce Prusů se němečtí rytíři nezastavili a svou agresivitu nasměrovali i proti dalším pohanským kmenům. Ty již nepředstavovaly výraznější problém, a tak byly rozsáhlé oblasti již v polovině 13. století pod absolutní kontrolou řádu. Agresivita, se kterou řádový stát vystupoval vůči Prusům, se nakonec přenesla na okolní sousední země. Zpočátku to byla ruská knížectva, která sice již dávno vyznávala křesťanskou víru, avšak podle východního (pravoslavného) ritu, což pro západní křesťany představovalo herezi.
Východní křesťané vnímáni jako heretici nebo (v lepším případě) schismatici byli pro fanatické německé rytíře na úrovni pohanů. Podle toho se také na jejich územích během výbojů chovali. Stejně postupovali vůči Litevskému knížectví, které sice již okusilo činnost křesťanských kněží, ale ve většině zůstávalo stále pohanské. Výboje německých rytířů směřovaly i na jejich území. V těchto bojích šlo o hodně, čehož důkazem je, že na stranu řádu se přidávala i vojska světských panovníků. V letech 1254-1255 se například k výpravě proti Litvě připojil i český panovník Přemysl Otakar II. Přední česká šlechta doprovázela svého krále do boje a na litevském území získala nejen slávu, ale i bohatou válečnou kořist. Křižáci dokonce v roce 1256 založili na počest českého panovníka město Königsberg (Královec, dnešní Kaliningrad).
Přemysl Otakar II.
Důkazem toho, že nešlo jen o šíření křesťanství, ale také o rozšiřování území a vlivu řádového státu, je skutečnost, že němečtí rytíři připsali na seznam svých nepřátel i katolické Polsko. Polská knížata udržovala nanejvýš vroucné vztahy s Litevským knížectvím, a to byl dostatečný důvod, aby se Řád angažoval i do záležitostí jižního souseda. Postupně od něj získal několik oblasti, mezi ty nejdůležitější patří hlavně Pomořansko s centrem v Gdaňsku. Spor s polským státem se dostal až na papežský stolec, kde hlava západní církve rozhodla ve prospěch Polska. Řád však navzdory rozhodnutí papeže toto území nevydal, čímž se vztahy mezi oběma státy zhoršovaly.
Bitva u Grunwaldu
Poláci nakonec sílili a řádový stát se naopak nedokázal přizpůsobit požadavkům moderní doby, kterou přinášelo 14. století. Křižácké výpravy se stávaly přežitkem a agresivní šíření křesťanství na kontinentu již nemělo takovou podporu jako před stoletím. Polsko navíc intenzivně prohlubovalo vztahy s Litvou, čímž dostávalo řádový stát do podobné situace, v jaké se ocitli Prusové. Kleště kolem německých rytířů se stahovaly. Nakonec se vše rozhodlo v roce 1410 u vesnice Grunwald. V nanejvýš krvavé bitvě byla vojska řádového státu poražena. V bitvě zahynul i velmistr řádu Ulrich von Jungingen a další čelní představitelé. Řád už neměl sílu, aby dokázal vzdorovat nově se tvořící polsko-litevské unii.
Strmá cesta po Grunwaldu
Stát fungoval ještě jedno století, ale to bylo období úpadku a neustálých porážek. Na polský trůn zasedla mocná dynastie Jagellonců, která spojila nejen polsko-litevský stát, ale na stejné období členové rodu zasedli i na uherský či český trůn. Takové síle nedokázali němečtí rytíři odolávat a v dalších bojích utrpěli jednu porážku za druhou. Žádná se už sice nevyrovnala Grunwaldu, který byl prvním vítězstvím nad neohroženou a neporazitelnou armádou německých rytířů, protože po tom už nedokázali němečtí rytíři vybudovat tak silnou armádu, jakou měli předtím. Velmistři museli vypít kalich hořkosti do dna a mnohými smlouvami přišli o rozsáhlá území, svůj vliv a slávu řádu a postupně se stali vazaly polského panovníka.
Vladislav II. Jagellonský
Na troskách řádového státu vzniklo Pruské knížectví. I za jeho vznikem stál velmistr řádu. Albrecht Braniborský z knížecí rodiny Hohenzollernů se stal v roce 1510 velmistrem řádu a převzal zbídačelé území. Byl posledním velmistrem řádu, který vládl v řádovém státě. V roce 1525 přestoupil na protestantskou víru, začal vládnout jako světský panovník a na troskách řádového státu vytvořil Pruské knížectví. Nadále zůstal vazalem polského krále, ale tímto počinem nastartoval cestu k mocnému státu, který později sjednotil Německo.
Albrecht Braniborský
Nový velmistr již brzy přemístil své sídlo mimo pruské území a usadil se ve Württembersku. Zde se postupně přetransformoval zpět v charitativní řád určený na pomoc nemocným a chudým. Funkce velmistra nadále zůstávala lukrativním titulem, a proto se v pozdějším období na této pozici objevuje například několik členů rodu Habsburků. Němečtí rytíři se vraceli k boji jen sporadicky. V 17. století se zapojili například do bojů proti Osmanům, ale jejich přínos už nebyl rozhodující. V následujících stoletích ztratili většinu majetků a vlivu, který je dosud zdobil a v roce 1809, kdy Napoleon porazil královské Prusko, byl řád zrušen. K obnově došlo až za několik desítek let. Rakouský císař Ferdinand I. obnovil činnost řádu s čistě špitálnickým posláním. Sídlem řádu se stala Vídeň a je jím dosud.
Symboliku řádu velmi rádi zneužívali nacisté ve své propagandě
Řád dnes funguje už jen jako charitativní spolek pečující o nemocné a chudé. Řád německých rytířů se stal symbolem pro několik nacionálních hnutí v Evropě. Pro Německo byl ukázkou rozšiřování německého vlivu na východě a později byl zneužit nacistickou propagandou, která prostřednictvím dějin tohoto řádu dokazovala své historické právo na území obsazené německými rytíři.
