Úpatí Džomolangmy je zbroceno krví. I přesto se sem stále vydávají desítky naivních cestovatelů, kteří pod taktovkou velkých firem dávají všanc holé životy. Proč?
V květnu 1996 přišlo na Mount Everestu o život 8 horolezců. Výprava zviditelnila riziko komerčních expedic a stala se předlohou pro sepsání knihy a natočení filmu Everest, který byl v roce 2015 promítán v kinech po celém světě. Tragédie, která dala impuls k realizaci tohoto projektu, byla až do roku 2014 považována za největší nehodu na nejvyšší hoře světa.
Lidstvo je nepoučitelné
Zdaleka se ale nejedná o nehodu jedinou. Vrchol Mount Everestu jako by jedince lačnící po dobrodružství přímo magicky přitahoval. Na tom zřejmě není nic špatného, někdo to má zkrátka v krvi. Alespoň tak mnohdy horolezci obhajují nevysvětlitelné puzení opustit ženy a děti a vydat se kamsi do srdce Himálaje hledat úspěch či zkázu. Často se totiž pohybují na strmé hraně, kdy není od jednoho daleko k druhému. Pokud se ale jedná o skutečného vycvičeného profesionála, který svému koníčku a vášni zcela propadl, co lze takovému člověku vytknout?
Obliba komerčních expedic v 90. letech stoupá
Zcela jiný případ jsou ovšem komerční expedice, jejichž obliba prudce stoupla v 90. letech 20 století. Himálaj se tehdy stal vyhledávanou turistickou destinací. Ano, čteš správně – turistickou. Ačkoliv drsné horské prostředí si jen těžko představíš jako vhodnou krajinu pro idylickou túru za poznáváním přírodních krás, některé společnosti se rozhodly, že možnost vystoupit na nejvyšší horu světa není pouze výsadou vyvolených, ale že by měla být zpřístupněna každému, kdo o ni projeví zájem. Samozřejmě za pořádný peníz. A tak vznikly komerční expedice, jejichž historie je poznamenána tragickými osudy a nehodami se špatným koncem.
Vidina zisku a finanční nezávislosti
Pod taktovkou ziskuchtivých firem se dnes výstup na Džomolangmu stává otázkou finanční zajištěnosti, a nikoliv fyzické a psychické připravenosti. Jedná se o smutný úkaz toho, z čeho všeho lze dnes udělat byznys. A to i přes skandální čísla, která uvádějí statistiky. Podle nich v letech 1922–2010 při výstupu na Mount Everest zahynulo přibližně 219 horolezců. Z toho 2 byli Češi. Tyto počty přitom nezahrnují úmrtí posledních 7 let. Může se takovému počtu úmrtí někdo divit, když je v rámci komerčních výprav výstup na nejvyšší vrchol světa dovolen, řečeno s jistou nadsázkou, důchodcům i dětem? Jen těžko. Lehkovážnost vede k děsivým důsledkům a stále se zhoršující, nebo minimálně pokračující, situace na Mount Everestu je toho věrným důkazem.
Co zabíjí? Špatná kondice i neadekvátní reakce na náhlé změny počasí
Jaké bývají nejčastější chyby komerčně vedených expedic? Pomalé reakce na náhlé změny počasí a samozřejmě nedostatek zkušených a kondičně připravených klientů. To jsou dva hlavní kameny úrazu. Je obecně známým faktem, že počasí je v horském prostředí velmi nevyzpytatelné a ostřílení horalé jsou proto v této věci více než obezřetní. Nezkušený instruktor, který je na tom často kondičně velice podobně jako jeho klienti, ale těžko dokáže, při nedostatku respektu k velikosti horských vršků, objektivně zhodnotit závažnost situace. Hnán vidinou rychlého zisku pak zohledňuje spíše zájmy společnosti než svých svěřenců. Jak může něco takového skončit? Ti, kteří viděli film Everest, znají odpověď.
Krade se všechno. I kyslíkové bomby
Nedostatek soudnosti a profesionality však není jediným problémem, s nímž se v současné době potýkají „obyvatelé“ úpatí Mount Everestu. Stále častějším jevem jsou krádeže kyslíkových bomb, které vystavují klienty, šerpy i instruktory smrtelnému nebezpečí ještě dříve, než vůbec dosáhnou vrcholu. O situaci informují na sociálních sítích širokou veřejnost horolezci z celého světa. Kdo krade? Chytří zlodějíčci, kteří své úlovky za cenu s pořádnou „horskou přirážkou“ prodávají v níže postavených výškových táborech. Uvědomují si, jakou měrou ohrožují lidské životy? Jednotlivé expedice totiž mají kyslíkové láhve přesně spočítané. Smutné je, že podle dostupných informací se doposud žádného zloděje nepodařilo usvědčit ani chytit.
Rozhovor těsně před smrtí
David Sharp, britský učitel matematiky, se stal příkladem toho, jak komerční společnosti vnímají své klienty. Jednalo se o firmu Asian Trekking, u níž si Sharp kvůli nedostatku financí v roce 2006 objednal pouze základní podporu. Ta nezahrnovala ani vysílačku, která by zprostředkovala spojení se zástupcem Asian Trekking.
Místo doporučovaných 5 lahví se Sharp vydal na Everest s pouhými dvěma. Při sestupu mu došly síly. Proto se uchýlil k odpočinku v malé jeskyni. Ten den jeho tělo překročilo 40 horolezců. Člen filmového štábu Discovery Channel, který zde natáčel dokument o výstupu Marka Inglise překonávajícího strmý vrcholek na protézách z uhlíkového vlákna, se s ním dokonce pokusil natočit rozhovor. Zjevně umírajícímu druhovi následně poskytli kyslík a vydali se dál. David Sharp zemřel a jeho tělo zde zůstalo, pro nedostatek financí, jako orientační bod pro procházející alpinisty. Takových těl se na cestě k vrcholu Džomolangmy nachází přibližně 200.
I profesionálové dělají chyby
Nechybují ale jen amatéři, kteří přecení své síly. Bohužel se to týká i zkušených profesionálů, kteří by měli jít veřejnosti příkladem. Koncem dubna 2017 nalezl v hlubinách Mount Everestu smrt Švýcar Ueli Steck, který se řadil k nejznámějším horolezcům své generace. Podle výpovědi organizátorů jeho poslední cesty se příčinou smrti zřejmě stal pád z hory Nupka, která se nachází zhruba 2 km od Mount Everestu.
Konec května 2017 se pak stal osudným slovenskému horolezci Vladimíru Štrbovi. Na vrchol nejvyšší hory světa vystoupil bez použití přídavného kyslíku a zpět se vydal až v pozdních večerních hodinách. Několik dní poté zemřel následkem kritického stavu a omrzlin na rukou i nohou po přenosu do výškového tábora pod vrškem Džomolangmy.
Není všem dnům konec
V řadě za Steckem a Štrbou ale kráčí i další jména. Následovala smrt Američana Rolanda Yearwooda nebo zmizení Inda Raviho Kamara. I přesto vydalo Nepálské oddělení cestovního ruchu v roce 2017 rekordních 371 povolení pro ty, kteří touží zdolat vrchol Mount Everestu.
