Československo se v roce 1978 stalo teprve třetím národem, který vyslal svého zástupce do vesmíru. Proč?
Píše se rok 1978 a s ním i dějiny československé kosmonautiky. Uprostřed studené války, kde spolu Američané i Sověti soupeří snad v každém aspektu politického, vědeckého i běžného života, se druhý březnový den odlepuje od země kosmická loď Sojuz 28. Přesně na sedm dní, dvaadvacet hodin a sedmnáct minut se stává domovem jediného Čecha, který se kdy v historii vesmírného objevováni podíval za samotnou hranici nebe – Vladimíra Remka.
Uběhlo už jednadvacet let od vypuštění první vesmírné družice a sedmnáct let od startu Gagarina. Vesmír už dávno není nedosažitelný a popularita kosmonautiky stále roste také mezi běžnými lidmi z východu i západu.
Na pozadí politických soutěží a totalitní ideologie 70. let tak prožíváme příběh, o kterém se naše děti budou učit ještě mnoho dalších generací. Vždyť se sen, který si nechává zdát nejeden malý chlapec, právě splnil muži, který pochází z té malé a na první pohled možná bezvýznamné země uprostřed Evropy. Vladimír Remek tehdy zastupoval teprve třetí světovou národnost, které se něco takového kdy povedlo. Otázka, která se tedy nabízí, je zcela jasná: Proč právě on?
Abychom mohli celý příběh vyprávět, musíme se nejprve dozvědět o situaci nejen v socialistickém Československu, ale celé Evropě. Vladimír Remek přichází na svět v září 1948. Jeho rodným městem se stávají České Budějovice, kde prožívá dětství po boku slovenského otce Jozefa Remka, české matky Blanky Remkové a dvou mladších sester.
Přestože se rodina kvůli otcově povolání vojenského letce často stěhovala, do Budějovic se malý Vladimír pravidelně vracel na prázdniny za prarodiči. Chlapec byl přitom pěkné kvítko a nebál se kdejaké klukoviny.
Téma letectví bylo pro Vladimíra denním chlebem už od okamžiku, kdy poprvé otevřel oči. Otec mu vyprávěl o letadlech, on sám si pak vyráběl jejich nejrůznější modely v dílničce. Stejně jako pro všechny ostatní, Gagarin byl pro něho vzorem. Jak rostl, propadal stále více a více myšlence, že se jednou stane letcem stejně jako jeho otec.
Kromě sportu projevoval mladík zájem o vědu. Bavilo ho hloubat se v nejrůznějších otázkách a problémech matematiky, biologie, chemie i fyziky. Bylo zřejmé, že jeho další životní kroky budou směřovat doslova ke hvězdám. Bohužel v neprospěch maminky Blanky, která milovaného Vladimíra viděla spíše jako renomovaného matematika nebo fyzika.
Sám dobře věděl, že ke splnění svého snu bude potřebovat praktickou přípravu i vzdělání. Hned po maturitě v roce 1966 se proto přihlásil na Vyšší vojenské učiliště v Košicích, kam také na podzim téhož roku nastupuje s nadšeným očekáváním a dychtivostí po kariéře letce.
Pocházel z komunistické rodiny, a tak asi není velikým překvapením, že do strany v Košicích vstupuje i on sám. Ostatně jeho členství ve straně přirozeně hrálo důležitou roli v jeho cestě do kosmické lodi. Ale o tom až později.
Vztah s otcem poněkud ochladl po rozvodu rodičů. Vladimír mu zazlíval, že svou manželku opustil kvůli jiné ženě. V době, kdy se stal Jozef Remek generálem a členem ministerstva národní obrany, se Vladimír snažil na škole jejich společná jména spojovat co nejméně. Nechtěl být oním protekčním dítětem, jehož práce a chování je hodnoceno v závislosti na rodinném původu.
Rok 1970 znamenal pro Vladimíra konec studií na Vyšším vojenském učilišti. Po škole se vrací do rodných Českých Budějovic, k nemocné mamince Blance, již jako mladý letec. Prvním zlomovým okamžikem jeho kariéry se stává rok 1971, kdy jeho nadřízený oznamuje letcům, že se hledají zájemci o studium na Gagarinově vojenské akademii v Moninu u Moskvy.
Vladimír má jedinečnou příležitost dosáhnout toho nejvyššího vzdělání ve svém oboru. O rok později už sedí v letadle do Moskvy. Na akademii přitom patří k nejlepším studentům a od promoce s vyznamenáním ho dělí jen velmi málo.
Konečně přichází rok 1976 a s ním i druhý zlomový okamžik pro československého letce. Napětí mezi dvěma mocnostmi, rozdělujícími svět na východ a západ, nebere konce. Jeden světlý okamžik, kdy se na oběžné dráze potkaly lodě Američanů a Sovětů a následně mezi jednotlivými posádkami proběhl vřelý kontakt, včetně několika návštěv, se nakonec ukázal být naivní iluzí v navázání budoucí spolupráce obou kosmických velmocí.
Sověti „hrou na přátele“ pouze využili chvilkové naděje v rozřešení společných konfliktů americké kosmonautiky a informace, které na společných setkání získávali, dokázali velmi dobře využít ve svůj prospěch.
„NASA byla konsternována, když několik týdnů před startem začala kontrašpionáž podezřívat jednoho z kosmonautů, že je důstojníkem KGB, který má sbírat všechno o tomto projektu,“ vzpomínal například na události ve druhé polovině století asistent amerického ministra obrany Gus W. Weiss.
Ilustrační foto
Po takových událostech začali Sověti pociťovat, že jejich obraz, ve světě ani doma, nenastavuje tu nejlepší tvář. Bylo proto třeba vymyslet způsob, jak se opět zalíbit a situaci zase uklidnit. A právě odtud už je to pro Vladimíra Remka jen skutečný kousek ke splnění si svého snu.
Propagandistický plán moskevských pohlavárů byl prakticky velmi jednoduchý – pod záštitou programu Interkosmos v létě zmíněného roku 1976 nabídnou státům východního bloku možnost vyslat některého ze svých zástupců na let jejich kosmickou lodí. V nabídce nechyběla ani Praha.
Od této chvíle začal Vladimír Remek procházet sítem kandidátů na post opravdového kosmonauta. Z původních čtyřiadvaceti letců jich nejprve prošlo pouze osm. Ti se setkali se zástupci sovětských lékařů a kosmonautů na podzim téhož roku. Při dalším vyřazování už byli piloti ve výběru jen čtyři – Vladimír Remek, Ladislav Klíma, Michal Vondrouška a Oldřich Pelčák.
Jen nepatrné změny na srdci u pilotů Klímy a Vondrouška, které byly zjištěny při několika lékařských vyšetření, rozhodly o konečném postupu Remka a Pelčáka až ke dveřím kosmické lodě. Vladimír platil za vůbec nejlepšího kandidáta. Jeho jediným vážnějším problémem byla nadváha. Kvůli účasti na tomto projektu musel zhubnout 12 kilogramů.
„Velkou předností Vladimíra Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z nich byl mezi kandidáty nejlepší. Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl první. Rovněž intelektuálně stál na špici. Jeho organismus odolával zátěžím a dráždění vestibulárního aparátu,“ podotkl v minulosti tehdejší předseda Ústřední letecké lékařské komise a lékař Antonín Dvořák. Kromě jiného Remek velmi dobře ovládal ruský jazyk.
Také jeho kolega Pelčák byl sice zkušeným a zdatným pilotem, ovšem jen velmi malá zraková vada na jeho let vrhla stín pochybností. Oba piloty pak pojilo vřelé přátelství, které trvalo po celý výcvik a přípravu k onomu významnému dnu.
Ten přichází po dvou letech intenzivního výcviku, včetně teoretické přípravy. Kosmonauti se údajně učili například také ovládat zubní vrtačky, aby mohli vyléčit zuby svým kolegům. K oběma československým pilotům byla přiřazena sovětská posádka. Zpětně již víme, že více štěstí se v tomto okamžiku přilepilo právě na Remka, jehož posádka byla nakonec ta, která byla skutečně vyslána do vesmíru. Druhý tým zůstal náhradním.
Dnes těžko soudit, zda za tím stálo významné jméno Remkova otce, lepší výsledky v testech nebo opravdu jen šťastná náhoda. Jasné je, že dne 2. března 1978 se Vladimír Remek stal prvním neamerickým a nesovětským kosmonautem, který se stal součástí vesmírného letu.
Na kosmodron u dnešního města Bajkonur (tehdy Leninsk) přilétají obě posádky již 18. února. Do poslední chvíle není stále jasné, která z nich poletí do vesmíru a která zůstane na zemi. Start je naplánovaný na 25. února, 30. výročí komunistického převratu v Československu.
Vypuštění bylo ale nakonec odloženo na čtvrtek 2. března. Podle výsledků posledního testování byly výkony na trenažerech obou posádek velmi vyrovnané, ovšem Remkova byla údajně v detailech přeci jen o něco lepší. Od cesty ke hvězdám už ho skutečně nic nerozdělí.
Je ráno, před letem už zbývá jen několik málo posledních testů, vyšetření a prohlídek, aby konečně nastal ten správný čas pro to uzavřít dveře lodě Sojuz 28 a spustit odpočítávání. Československo je teprve třetím národem ve vesmíru.
Na lodi pak kosmonauti natáčejí průběh letu a provádějí výzkum. Remkovi je na začátku letu nevolno, což se projeví také na první vysílané tiskové konferenci z lodi. Remek jen těžko bojuje s vyjadřováním.
Nutno podotknout, že v prvotních myšlenkách Sovětů byly zvažovány i jiné národy, zejména Poláci a Němci. Ani to, proč si Sověti nakonec nevybrali některého z jejich zástupců, není dodnes příliš jasné. Některé spekulace mluví například o poničené reputaci německého národa prohrou války, nepříliš vřelé vztahy s Polskem nebo naopak podpora Čechoslováků programu Interkosmos.
V posledních letech se Remek stal politikem. Nejdříve ve funkci evropského poslance za KSČM, dále jeho strana zvažovala dokonce Remkovu kandidaturu na prezidenta v roce 2013. Ten ji odmítl a až do konce ledna letošního roku fungoval v pozici českého velvyslance v Moskvě.
Přestože byl Vladimír Remek prvním a jediným „čistokrevným“ příslušníkem našeho národa, který spatřil planetu Zemi z výšky vesmíru, nesmíme zapomenout ani na další kosmonauty, kterým v žilách koluje alespoň pár kapek české krve.
Vzpomeňme si například na amerického kosmonauta českého původu Jamese Arthura Lovella. Ten se proslavil zejména letem s poškozenou lodí Apollo 13. Mimo jiné podnikl řadu dalších kosmických výprav a mezi léty 1966 a 1973 byl světovým rekordmanem v počtu dní strávených ve vesmíru.
Dalším významným jménem světové kosmonautiky je bezpochyby Eugene Andrew Cernan. Tento americký astronaut se sice narodil v Chicagu, ovšem jeho rodiče mají slovenské a české kořeny. Ve vesmíru byl celkem třikrát, přičemž během posledního letu se zapsal do historie jako člověk, který stanul na měsíci naposledy. Zemřel před rokem ve věku 82 let.
