Za vše může více faktorů, které nás popuzují k nečinnosti.
Pokud byste byli svědky mimořádné události jako havárie, postřelení či přepadení, určitě si myslíte, že byste udělali něco, abyste pomohli člověku v nouzi. Představte si, že jen tak procházíte ulicí, když najednou pár desítek metrů od vás zničehonic spadne pán ve středních letech na zem. Je opilý? Dostal infarkt? Záchvat? Na ulici se kromě vás nachází zhruba 15 dalších lidí. Co uděláte? Možná ani neváháte a hned si v hlavě říkáte: „Okamžitě zasáhnu, to je jasné.“ Ale ani zdaleka to není tak jasné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
I když bychom všichni chtěli věřit, že je to pravda, psychologové už desítky let naznačují přesný opak, protože to, zda zasáhnete, nebo ne, závisí na řadě faktorů. Psychologové tento fenomén nazvali „efekt přihlížejícího“, někdy také nazývaný také jako „apatický svědek“. Tento úkaz zjednodušeně hovoří o tom, že čím více lidí se nachází v blízkosti nouzové situace, tím je menší pravděpodobnost, že někdo zasáhne a pomůže. Diváci zkrátka vykazují menší pravděpodobnost zásahu, pokud na místě existují i jiní svědci, které vnímají jako pravděpodobnou pomoc.
Tento pojem se zpopularizoval po zabití Kitty Genovese v New Yorku v roce 1964, čímž vznikl nejprve termín „syndrom Kitty Genovesové“. A co se tedy roku 1964 v New Yorku odehrálo?
Byl 13. březen, když se 28letá Kiity Genovese vracela do svého bytu ve čtvrti Queens, přičemž ji před vchodem napadl neznámý muž. Zatímco byla mladá žena na ulici znásilněna a později ubodána k smrti, mělo se na celý incident dívat až 38 svědků Nezasáhl ani jeden z nich.
Přestože Genovese opakovaně prosila o pomoc, nikdo z desítek lidí, kteří slyšeli její pláč a křik, ani nezavolali policii. Útok se měl odehrát ve 3:20 ráno, ale až ve 3:50 se někdo poprvé spojil s policií, aby čin nahlásil. Šokujícím případem se okamžitě začali zabývat sociální psychologové Bibb Latané a John Darley, kteří nečinnost svědků vysvětlili následujícím způsobem. Každý pozorovatel dospěl z nečinnosti ostatních pozorovatelů k závěru, že jejich vlastní osobní pomoc není nutná.
V roce 1969, tedy pět let po vraždě, psychologové Latané a Darley publikovali v časopise American Scientist práci s názvem „Bystander Apathy“. Ve své práci uskutečnili čtyři experimenty k ověření sociální interakce v nouzové situaci. Výsledky experimentů ukázaly, že existují jisté sociální faktory, které ovlivňují rozhodování v nouzových situacích. Prvním je faktor, zda vůbec vnímám, pozoruji resp. vyhodnocuji situaci jako nouzovou.
Pokud je člověk bez přítomnosti jiných lidí, k tomu, aby určil míru závažnosti situace, vychází ze svých předchozích zkušeností. Pokud se však na místě nachází spolu s jinými, předchozí osobní zkušenosti jdou z velké části bokem. Jedinec má tendenci nejprve sledovat chování jiných. Jakmile pozorujeme nečinnost jiných, dochází k tzv. „pluralitní odpovědi“, tedy že nečinnost druhých nás popudí k vlastní nečinnosti.
Druhou proměnnou je fakt, co je třeba udělat k odstranění takové situace. Tedy jaký je vhodný postup. Pokud se na místě činu nachází skupina lidí, odpovědnost jednotlivce je menší. Můžeme říci, že se dělí mezi všechny přítomné. V takové situaci se může každý člověk cítit jako méně zodpovědný, aby jednal jako první.
A do třetice, přítomné jsou i sociální tlaky, situační faktory, které odrazují lidi od toho, aby přijali v případě nouze vhodná opatření. Latané a Darley ve svých experimentech například ukázali, že jednotlivci, kteří byli v přítomnosti svých přátel, zasahovali mnohem více než v přítomnosti cizích lidí. Navíc lidé, kteří krátce před incidentem oběť setkali, také reagovali mnohem častěji.
V jednom ze svých experimentů Latané a Darley sledovali čas, za který účastník zasáhne a podnikne nezbytné kroky k vyřešení situace. Subjekty umístili do různých situací. V první situaci byly subjekty v místnosti sami. Ve druhé situaci byly v místnosti s dalšími dvěma účastníky, kteří předstírali, že jsou také „subjekty“.
Když subjekty seděly ve třídě, místností se začal šířit dým. Účastníci, kteří byli sami, hlásili kouř v 75 % případů. Naproti tomu pouze 38 % účastníků hlásilo kouř, když byli v přítomnosti dalších dvou lidí.
Další experiment, který zkoumal pomoc ženě v nouzi, zjistil, že zatímco 70 % svědků pomohlo, pokud byli jedinými na místě činu, v přítomnosti jiných lidí tak učinilo pouze 40 % subjektů. Pokud se tedy ocitnete v krizové situaci příště, zkuste si vzpomenout, že tak, jak přemýšlíte v dané chvíli vy, přemýšlejí i všichni kolem vás, proto se nebojte reagovat. Někdo ten první krok udělat musí.
