Nejsevernější přístav v Rusku je pro dobrodruhy lákavou destinací, ale pro tamní obyvatele častokrát noční můrou.
Nachází se přibližně 250 kilometrů za polárním kruhem nedaleko Barentsova moře na poloostrově Kola blízko hranic s Finskem a Norskem. Jeho poloha sama o sobě naznačuje, že místní obyvatelé nebudou právě nadšení zahrádkáři a farmáři.
Zima zde obvykle trvá déle než půl roku a i když už přijdou vytoužené sluneční paprsky, teplota jen málokdy atakuje hranici 25 stupňů Celsia. Během zimy zažívá obyvatelstvo týdny tmy, během léta naopak týdny nezapadající slunce. Život tady je nesrovnatelně náročnější, ať už po psychické nebo fyzické stránce. Ptáš se, kdo by chtěl v takovém městě žít? Momentálně dohromady jen asi 300 000 lidí.
Křižovatka mezi Evropou a Ruskem
Abychom pochopili, proč Murmansk vůbec vznikl, musíme se podívat do nedaleké historie, která nám tyto otázky zodpoví. Ne náhodou říkám „do nedaleké“, jelikož Murmansk bylo poslední založené město v Ruské říši. V roce 1915, kdy byla 1. světová válka v plném proudu, potřebovala tehdejší obrana vybudovat železnici z města Petrozavodsk do ruské Arktidy, která by však nebyla celoročně pod pokrývkou sněhu a ledu.
Železnice měla sloužit k přepravě vojenských zásob zejména pro ruské spojence. Město mělo zkrátka propojit Rusko a Evropu, neboť pobřeží Baltského a Černého moře bylo pod kontrolou nepřátel. Stanice na severu nakonec dostala pojmenování Murman a brzy se pyšnila i přístavem, námořní základnou a postupně se rozšiřujícím osídlením, které stoupalo ohromným tempem, až překonalo i okolní města Alexandrovsk a Kola.
Murmanský přístav
Osídlení rostlo takovým tempem, že když zde v roce 1920 žilo pouhých 2 500 lidí, nikdo by nepředpokládal, že v roce 1939 jich zde bude nastěhováno již 117 tisíc. Největší boom má však město již za sebou. Nejvíce osídlené bylo na přelomu 80. a 90. let, kdy zde mělo trvalý pobyt zapsáno téměř 500 000 obyvatel. Od té doby se ale mnoho věcí změnilo a rok od roku populace ubývá.
Město bylo oficiálně založeno na podzim roku 1916 a zpočátku se nazývalo Romanov na Murmaně na počest ruské královské dynastie Romanovců. Přejmenování na Murmansk dostalo až po únorové revoluci v roce 1917. Teorií, co znamená sám Murmansk, je několik. Jedna vysvětluje slovo jako odvozeninu od slova Murman, což byl starý ruský název pro Barentsovo moře i pro Nory. Jiná říká, že je odvozeno z laponského označení pro moře a zem.
Směr Murmansk
Možností, jak se sem dopravit, je mnoho, ale záleží především na tvých preferencích, resp. tvém odhodláni zažít dobrodružství. Pro komfortní duše je snad nejvýhodnější nabídkou přeprava letadlem. Z Moskvy odlétá do Murmansku několik letadel denně, přičemž let netrvá ani 3 hodiny a nejlevnější letenky tě vyjdou na přibližně 3 400 korun. Pochlubit se přitom můžeš příletem na nejsevernější civilní letiště v Rusku.
Trochu z jiného soudku je cesta vlakem, která je vhodná spíše pro zkušenější, protože z Moskvy trvá asi 35 hodin, z Prahy přes 70 hodin. Na druhou stranu se můžete přes okénko starého vlaku kochat ruskou divočinou a možná si i v jednom z kupé najít nějakou tu společnost. Vždyť času na seznamování máte až až. Odměnou vám také bude příjezd na nejsevernější železniční stanici na světě.
Hlavní železniční stanice
No a pro skutečné dobrodruhy je poslední varianta. Tou je cesta E105 táhnoucí se od města Jalta na Ukrajině či v Rusku (pozn. Krymská oblast) až po norskou vesnici Kirkenes daleko za polárním kruhem. Celá komunikace má téměř 4 000 kilometrů, ale z Moskvy do Murmansku jen asi 2 000 kilometrů, což znamená minimálně 24 hodin v autě po zřejmě ne právě nejkvalitnějších ruských cestách.
Cesta E105 směr Murmansk
Vítejte v Murmansku, největším městě za polárním kruhem
Půlnoc tu přes léto poznáte jen podle prázdných ulic, poledne přes zimu zase podle přeplněných silnic a chodníků. Slunce v severoruském Murmansku o dnech a nocích nerozhoduje. Úlevou od 2 měsíce nezapadajícího slunce může být pro obyvatele jediného ruského přístavu v Barentsově moři jen častá oblačnost a žaluzie.
Nouze o turisty zde v letních měsících skutečně není. Ať už je jejich hlavní destinací právě Murmansk, nebo je pro ně jen dočasným „přístavem“ na cestě na severní pól, potkat je můžete na každém rohu. Ani přes zimu navzdory teplotám hluboko pod nulou voda v přístavu nezamrzá, což znamená nepřetržitou lodní dopravu během celého roku. Vděčit za to majitelé lodí mohou Golfskému proudu. Co však způsobuje vrásky a někdy i pořádně deprese nejednomu obyvateli, je téměř 2 měsíce trvající polární noc. Trvá přesně 42 dní a její jedinou kompenzací je polární záře, která se sem tam vyskytne.
Vláda vás za pobyt na severu odmění
Jak jsem již zmínil výše, pokles obyvatelstva je pro město snad největším problémem. Vždyť za posledních 20 let klesl jejich počet o 200 tisíc. Může za to zejména nehostinné prostředí Arktidy, které mladá generace nehodlá snášet, a proto se stěhuje do jižnějších míst. Cílovou zastávkou pro většinu z nich je Petrohrad nebo Moskva.
Umístění města daleko na severu však není jediným problémem. Nedostatek pracovních příležitostí je také horkým tématem, která trápí tamní obyvatele. Ruská vláda dělá přesto všechno, co je v jejích silách, aby město udržela při životě. Nejlákavější nabídkou jsou mnohem vyšší mzdy než ve zbytku země. V přepočtu zde pracující vydělají i 21 tisíc korun za měsíc, což je oproti průměrným 13 tisícům v zemi výrazně navíc.
Značně motivující je i odchod do důchodu, který vláda přizpůsobila náročným přírodním podmínkám. Muži tak mohou odcházet do důchodu po dosažení 55 let, ženy ještě o 5 let dříve. Zaměstnavatelé jsou navíc povinni svým zaměstnancům alespoň jednou za dva roky uhradit náklady na dovolenou.
Uvězněno v minulosti?
Navzdory mnohým starým budovám, díky kterým máte chvílemi pocit, že jste se ocitli v dobách tvrdého socialismu, narazíte i zde na lidi oblečené podle nejnovějších módních trendů Západu. Zejména mladí lidé si na tom dávají záležet.
Tajemství je ukryto 200 kilometrů na západ, kde se nachází první norské město, kam majetnější obyvatelstvo jezdí za většími nákupy. Podobné je to tedy všude ve světě. Tak jako my jezdíme na nákupy ke svým sousedům, dělají to i Murmančané. I když přiznávají, že ceny jsou sice o něco vyšší, kvalita je od té ruské na hony vzdálená.
Do Norska však necestují pouze za kvalitnějšími potravinami a oblečením, ale i za prací. 21 tisíc je sice na ruské poměry nadstandardní mzda, ale ve srovnání s norským průměrným platem, který dosahuje 117 tisíc korun, je skutečným zrnkem písku. Navíc na severu Norska jsou také platy vyšší než ve zbytku země. Nejčastěji se nechávají zaměstnat na rybářských lodích nebo ve společnostech těžících ropu a plyn.
Město střeží Aljoša
Ve městě se nachází velké množství pamětihodností, ortodoxních kostelů a chrámů, které ročně lákají tisíce turistů. Zejména těch z Asie v poslední době rapidně přibývá. Nad městem například stojí památník obětem ponorky K-141 Kursk, jejíž celá 118členná posádka zahynula v roce 2000. Jedním z největších lákadel je však socha Aljošy, ruského vojáka, který vyobrazuje osvoboditele polární oblasti od německých okupantů. Pro zajímavost, šlo dokonce o druhou nejvyšší sochu na území bývalého Sovětského svazu. Dosahuje výšky téměř 37 metrů. Prvenství si drží monument Matky ve Volgogradu.
Také můžete navštívit Regional History Museum, které zahrnuje historické, mineralogické, přírodní, kulturní a jiné výstavy. Velkým lákadlem je ale také Muzeum severního námořnictva (The North Navy Museum). Celému městu dominuje Leninova třída, hlavní ulice táhnoucí se městem 12 kilometrů, přičemž samotný Murmansk obepíná Kolský záliv v délce 20 kilometrů. Sice nejde o turistickou atrakci, ale nutno říci, že v Murmanské oblasti, nedaleko města Zapoljarnyj se nachází nejhlubší vrt na světě (12 262 metrů). Zajímavostí je i Kolský most v délce 2,5 kilometru, který lidé překonávají na cestě do Norska, jde totiž o jeden z nejdelších mostů za polárním kruhem.
Aljoša
