Opět jeden z klasických psychologických experimentů, které se zapsaly do dějin.
Představte si, že se ocitnete v následující situaci: Přihlásíte se do experimentu, který se tváří, že testuje zrak jednotlivých účastníků. V dohodnutý termín přijdete na místo. Spolu s vámi je v malé místnosti přítomno dalších 7 lidí. O těch si samozřejmě myslíte, že jsou také dobrovolníci. Ale pravda je, že ostatní jsou spolupracovníci experimentátora a jediný skutečný účastník jste tu vy. Každý z nich přesně ví, jak se má chovat.
Po příchodu experimentátora se dozvíte, že studie, které se chystáte zúčastnit, pojednává o vizuálních úsudcích lidí. Vzápětí před vás umístí dvě karty. Na první se nachází jedna svislá čára, druhá zobrazuje tři čáry různých délek. Vaším úkolem je, abyste jeden za druhým vybrali, která ze tří vertikálních čar odpovídá délce čáry na první kartě. Úkol se opakuje několikrát s různými kartami.
V několika případech zdánliví dobrovolníci jednohlasně zvolí nesprávnou čáru. Nesprávnost odpovědi je přitom jednoznačná a na první pohled zřejmá. Je vám nanejvýš jasné, že se mýlí. Pokud byste se zapojili do podobného experimentu a v době jeho průběhu byste disponovali stejnými informacemi jako tehdejší účastníci, jak myslíte, že byste se zachovali? Přizpůsobili byste se většinovému názoru, nebo byste se drželi svého úsudku a důvěřovali vlastním očím?
Solomon Asch
Za tímto sociálním experimentem stál psycholog polské národnosti – Solomon Asch. Ten se v roce 1951 rozhodl uskutečnit pokus, který měl za cíl prozkoumat, do jaké míry sociální tlak většiny ovlivní osobu k tomu, aby se přizpůsobila. Výzkum vešel do dějin jako Aschův experiment konformity. První laboratorní pokusy konformity uskutečnil Asch v roce 1951 na Swarthmore College, přičemž položil základy mnohým podobným experimentům odehrávajícím se později.
Na začátek si řekněme, co je to vlastně ta konformita, resp. konformismus. Jednoduše řečeno, jde o přizpůsobení se většinovým názorům, požadavkům či normám, které produkuje společnost nebo jakákoli skupina, přičemž jsou potlačeny vlastní projevy, názory a myšlenky. Určitá míra konformity je potřebná pro bezkonfliktní fungování společnosti, ale její nadměrné používání vede v podstatě k potlačení vlastní individuality, osobnosti.
Metoda výzkumu byla nanejvýš jednoduchá. Do místnosti usadil za stůl skupinu osmi vysokoškolských studentů, kteří se měli podílet na „vizuální“ roli. Ve skutečnosti byl ve třídě přítomen jen jeden reálný účastník. Ostatní studenti byli herci, kteří měli za úkol ovlivňovat chování dobrovolníka. Herci tak spolu s experimentátorem znali skutečný cíl pokusu.
