Slavný německý filozof Friedrich Nietzsche deklaroval smrt Boha, čímž chtěl dokončit proces lidské emancipace započatý v osvícenství. V souvislosti s tím užívá termínu „nadčlověk“, jímž označuje novou, dokonalou podobu člověka.
Prohlášení o smrti Boha stojí v německé filozofii v určité tradici. Friedrich Nietzsche tak není prvním, jediným ani nejradikálnějším hlasatelem smrti Boha. Tento axiom sahá až do antického mysterijního myšlení.
Myšlenka mrtvého Boha byla využívána jako prvek charakterizující určitý stav kultury, a tak o myšlence mrtvého Boha mluví též Nietzsche – nechce zničit křesťanství, odstranit církve ani poškodit věřící, pouze jejím prostřednictvím určuje aktuální stav kultury. Tu považuje za upadlou a takovou, která vyžaduje obnovu. Novou kulturu i novou podobu člověka (nadčlověka) hledá ve své filozofii.
Význam lidské tvorby se smrtí Boha nabývá nových hodnot
Smrtí Boha se dokončuje osvícensky započatý proces lidské emancipace. Člověk se osvobozuje k vlastní tvorbě a otevírá si pro ni prostor, stává se skutečně tvůrcem věcí – ne stvořitelem, ale tvůrcem.
Nietzsche má na mysli význam lidské tvorby, který se smrtí Boha nabývá nových hodnot. Pokud tu byl Bůh, jakožto lidský transcendentní protějšek, mohl se člověk snažit sebevíc, avšak vždy Bůh jeho čin nekonečně převyšoval. Ať člověk rozvíjí svou kreativitu jakkoliv, pokud zůstává v rámci náboženské víry, je tento čin v nejlepším případě výrazem jeho poslušnosti k Bohu.
Ve svém díle Tak pravil Zarathustra se Nietzsche ptá: „Člověk je cosi, co má být překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán?“ Těmito slovy formuluje principy své praktické filozofie, kterými je nový člověk, s novou morálkou a přirozeností. Ten prezentuje konec lidského zaostávání za antropomorfními náboženskými představami, které člověka vždy stlačují do malosti.
Osamocený skeptik hledající dokonalost
Skepsi Nietzsche považoval za duchovní výraz určitého fyziologického stavu, který se medicínsky označuje jako nemoc či nervová slabost – slabost celkové kulturní situace, která je podle něho typická pro moderní románské země. Proto stojí Nietzsche jako typ skeptika osamoceně. Skeptický fanatismus klidu a nevzrušivosti v něm má opak fanatismu vášnivosti, vzrušivosti a prudké argumentace. Klasická skeptická filosofie jedná kvůli skeptickému nahlédnutí, on mu jedná navzdory.
Nejtrefnější je řadit ho k agnosticismu – nejblíže má k náboženským agnostikům, kteří jsou současně plní skepse i emocí, které je nutí, aby se své skepse zbavili a nalezli určité východisko.
Nemůže se spokojit s ničím, co je šito na určité poměry, na malost intelektuálního nebo společenského kontextu. Hledá cestu k nové, pravé kultuře, která nejdříve vystupuje v představě znovuzrození tragické kultury a vede až k obrazu nového dokonalého člověka.
Člověk jako bytost problematická
Problematika člověka je celkově Nietzscheho velkým tématem. Nietzsche se s vášnivým zanícením pokusil porozumět člověku na základě zvířecího světa, přičemž se specificky lidská problematika stala viditelnější než dříve.
Člověka staví do středu úvah o světě jako problematickou bytost. Je podle něho bytostí, která trpí násilným odtržením od zvířecí minulosti, sama sebou a problémem svého smyslu. To je však pouze přechod, neboť člověk je něčím, co teprve vzniká.
Nynější člověk je tak „člověkem přechodu“, předběžnou formou bytosti, dosud nevymezeným zvířetem. Tento člověk nemá smysl, jeho pobývání na zemi nemá žádný cíl. Embryem pravého člověka, člověka budoucnosti je „vůle k moci“. Pravým člověkem bude teprve ten, který bude při své vůli k moci mít dobré svědomí – to je člověk, kterého máme stvořit.
Nynější člověk se musí ode všeho oprostit, od svého špatného svědomí a od špatné spásy tímto svědomím, aby se stal cestou k onomu „nadčlověku“, k samému naplnění člověka.
Germánský nadčlověk nemá s Nietzschem nic společného
Význam, který výraz „nadčlověk“ dostal během nacionálního socialismu (germánský nadčlověk, árijec, plavá germánská bestie, která chladně a bez emocí potírá ostatní podřízené a nižší rasy) nemá s Nietzschem nic společného!
Do německého fašismu se tato terminologie dostala prostřednictvím Elisabeth Forster, která využila nástupu Hitlera k propagaci díla svého bratra. Ve spisu Lidské, příliš lidské Nietzsche popisuje rozdíl mezi géniem a nadčlověkem. V genialitě se podle něj projevuje kreativita jako náležitost lidské podstaty. Tvůrčí akt nadčlověka je naproti tomu individuální, projevuje se v něm člověk sám, přičemž toto „sám“ má hodně významů – může znamenat i samotu, osamění, nedorozumění.
Myšlenka nadčlověka klade na člověka nárok, aby si plně osvojil své lidství, aby vrátil sám sobě zpět své mravní i tvůrčí kompetence, aby se zbavil své malosti a začal žít v poměrech, které jsou skutečně lidské. Být nadčlověkem neznamená být lepším člověkem ve smyslu rasového hodnocení, majetkových poměrů, rodinného původu, intelektuálního nebo jiného elitářství. Předpona „nad“ znamená pouze to, že se člověk má stát „opravdovým“ a „skutečným“ člověkem, kterým momentálně není a nikdy nebyl.
