Kontroverzní projekt, který měl Sověty dostat před Američany. Jaká je historie jedné z největších ekologických katastrof světa?
Možná je to jedno z nejsmutnějších a nejpodivnějších míst na světě. Kdo chce vstoupit do města Ozjorsk, ležícího hluboko v hustých lesích čeljabinské oblasti, musí projít přes masivní, bedlivě střeženou bránu.
Podivné město totiž ohraničuje vysoká zeď zdobená nepřátelským ostnatým drátem. Přes bránu nepustí jen tak někoho, svědčí o tom i podivný klid uvnitř oblasti.
Své jméno a status města dostalo toto místo teprve v roce 1994. Do té doby věděli o oblasti jen zasvěcení: nebylo na žádných mapách, ze sčítání lidu bylo vynecháváno a vláda toto utajované místo nazývala zdánlivě nenápadným kódem Čeljabinsk-40.
Měla k tomu důvod. Před několika dekádami se v jejím okolí stala jedna z největších nukleárních katastrof, ze které se svět očišťuje dodnes. Dodnes však není vyhráno. Obyvatelé moc dobře vědí, že nesmí chodit na houby, jíst volně rostoucí lesní plody nebo chytat ryby z místních vod. Všechno je pořád otrávené.
Po skončení druhé světové války se celý svět vzpamatovával z jejích následků. V době, kdy se malé zemičky (včetně Československa) snažily ekonomicky i společensky vzpamatovávat, se vyostřovaly vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Která federace je mocnější, bohatší, lepší? Která má sofistikovanější vesmírný program a kdo hrozivější armádní vybavení?
Sovětský svaz na tom nebyl příliš dobře, zvláště co se týkalo stavu jeho nukleárních technologií. Válka totiž veškerý pokrok v této oblasti pozastavila a USA na tom byly z hlediska jádra mnohem víc napřed, čímž mohly vyvíjet obrovský mezinárodní tlak. To Stalinově říši pochopitelně nedělalo ani trochu radost.
Každý, kdo v této době nějak výrazněji odporoval režimu, putoval v SSSR do gulagu. V těchto sovětských lágrech končily miliony lidí, kteří pak byli nuceni vykonávat tvrdou práci za mimořádně špatných podmínek – často o hladu, bez dostatečného ošacení, nemocní a na pokraji sil.
Tehdejší justice byla nekompromisní a odsouzení proto končili na Sibiři, jiní těžili nebezpečné materiály a ti další se pak podíleli na stavbě náročných projektů. Často se jednalo o rozsudek smrti, málokdo se z takto krutých podmínek vrátil živ. Vězni většinou nevěděli nic o tom, že je jejich práce natolik život ohrožující.
Jedním z těchto sporných a utajovaných stavebních projektů byl i Majak. Šlo o vysoce utajovaný závod, budovaný v letech 1945–1948 70 tisíci vězni z dvanáctky pracovních táborů. Spolu s ním vyrostlo také město Ozjorsk – to aby budoucí zaměstnanci tohoto plutonium produkujícího kombinátu měli kde bydlet.
Hlavním účelem Majaku bylo dohnat americkou konkurenci a začít vyrábět dostatečné množství jaderných zbraní. Ruský reaktor A-1, vybudovaný již v roce 1948 na jižním břehu jezera Kyzyltaš, vyrobil palivo pro první atomovou pumu RDS-1.
Brzy po spuštění produkce těchto extrémně citlivých hmot došlo na zásadní otázku: kam s odpadem? Odpovědí byla blízká řeka Teča, do které byl rázem směle vypouštěn nebezpečný odpad.
Ekosystém dostal neuvěřitelně zabrat a veškeré rostlinstvo i se vším živým v okolí této řeky začalo rázem vymírat. Řeka proudila až do Karského moře, tedy do části Severního ledového oceánu. I tuto část vod nezodpovědnost sovětských hlav zamořila.
S tím, že odpad obsahuje mimořádně vysoké hodnoty jedovaté radioaktivity, si tehdejší inženýři hlavu příliš nelámali. Je otázka, zda šlo o nevědomost či přímo o lhostejnost pramenící z nátlaku postoupit ve vývoji atomových zbraní co nejrychleji. Šokující ale je, že přílišné vrásky jim nečinil ani fakt, že voda z řeky sloužila jako zdroj pitné vody.
V této době neměl Sovětský svaz moc dobré informace o toxickém odpadu a účincích radiace na člověka. A právě tato neznalost se stala nenasytnému režimu osudnou.
Jen krátce po zahájení provozu začaly na utajovaný povrch prosakovat prvotní komplikace v podobě nemocných lidí, mrtvých zvířat, zničené půdy a zdevastované přírody.
Břehy řeky proto ohradili ostnatým drátem, aby zamezili přímému kontaktu člověka s radioaktivitou. Důvody místním nevysvětlovali.
Vedoucí soudruzi z Majaku už nechtěli další škody. Přihlížejíc šílené ekologické katastrofě je roku 1951 napadlo využívat k likvidaci odpadů nenápadné bažinaté jezero Karačaj. Nemělo žádný odtok, takže se toxický materiál nebude dále šířit, řekli si.
Osudové 29. září
To se jim chvíli i dařilo, aniž by se o tomto problému jakkoli dozvěděla široká veřejnost. Přibývající zdravotní komplikace se daly svést na cokoli. Problém nastal v osudovou neděli 29. září 1957.
Ve zdánlivě klidný den náhle selhává jedna z nejdůležitějších součástí celého komplexu Majak, totiž chladící systém v jedné nádrži, jež v sobě ukrývala okolo 80 tun toxického materiálu v kapalné formě.
Teplota uvnitř se začala nezastavitelně navyšovat a vyústila v mohutnou explozi. Síla tohoto výbuchu se přirovnává k sto tunám trhaviny TNT.
Okamžitě došlo k rozptýlení radioaktivních látek do širokého okolí, takže tragédie bezprostředně ohrozila život čtvrt milionu lidí.
Utajit tragédii takových rozměrů nebylo jednoduché, ale vládě se to nakonec povedlo. K první evakuaci došlo až za deset dní po událostech, místní nedostali žádné zdůvodnění, proč se musí ze svých domovů okamžitě vystěhovat.
To byli ale ještě ti šťastnější, někdo se evakuace dočkal až po neuvěřitelných dvou letech. Horečky, potraty, padání vlasů nebo zubů. To všechno se dělo lidem, aniž by dostali jakékoli (byť alespoň vzdálené) náznaky omluvy či vysvětlení.
To ale zdaleka není všechno. O deset let později dochází kvůli úmornému suchu ke snižování hladiny vody. To se týkalo i jezera Karačaj, které následně vysychá. Radioaktivní prach se tak větrem šíří ovzduším dál do údolí. Netřeba zdůrazňovat, že prachové částečky vdechovali lidé i zvířata.
Událost posléze dostala jméno Kyštymská katastrofa, podle názvu nejbližšího oficiálního města. Je příkladem nejhoršího druhu lidské lhostejnosti.
Důkazem v žádném případě není jen památník, tiše stojící ve městě Kyštym, kde je zanesena vzpomínka na smrt nejednoho mladého člověka, ale i mrtvé stromy, radioaktivní půda a oblasti, ve kterých pouhá živočišná přítomnost znamenala nemoc, smrt, nicotu.
Lidé, kteří v závodu Majak pracovali, umírají na rakovinu, a to nejen ti, kteří byli přítomni v bezprostředním okolí v době tragédie. Kritici nazývají zasaženou oblast jako nejšpinavější místo na zeměkouli, peklo na zemi.
O tragédii se podle zpřístupněných svazků na konci padesátých let dozvěděla i americká tajná služba, která ale se situací také mnoho nenadělala, protože se sama bála možných negativních důsledků, jež by poznamenaly americké jaderné výzkumy.
Závod Majak funguje dodnes. Zpracovává se v něm kromě jiného i vyhořelé jaderné palivo a k dalším únikům smrtícího materiálu už údajně nedochází.
Jezero Karačaj bylo vyplněno dutými betonovými bloky, které zamezují dalšímu rozptylu radioaktivity do okolí. Avšak jen částečně, místo je pořád jedovaté.
Rozsah kontaminace po katastrofě v Kyštymu:
Ráj, který zabíjí
Dnes je Ozjorsk stále uzavřené město, o kterém se ví jen velmi málo. Kdo nemá souhlas ruských tajných jednotek, do oblasti nesmí vstoupit a ti, kteří tam žijí, můžou odejít jen se speciálním souhlasem. Přesto tu žije na 80 tisíc lidí, z toho 15 tisíc zaměstnává společnost Majak.
Lidem je tu prý dopřáván luxus, nadstandardní výdělky, různé druhy kvalitního jídla, dobré vzdělání i značná porce kultury. Žijí zdánlivě hodnotný život vykoupený smlouvou, po jejímž podepsání musí zamlčet všechno, co v oblasti uvidí.
Za ostnatým drátem je zakázáno natáčet a silně se nedoporučuje přibližovat se k oblasti jezera Karačaj, nacházejícího se jen 30 minut od centra Ozjorska.
Obyvatelé město stejně příliš opouštět nechtějí. Podle místních je pocta, že můžou bydlet na tak privilegovaném místě, kam jen tak někdo nesmí. Jedněmi je Ozjorsk označován jako město intelektuálů a ochránců státu, druhými jako nejšpinavější místo světa. Nikdo z nich tu však není držen násilím. Chtějí si jen v poklidu žít svůj život.
I přesto, že je město vlastně pomalu zabíjí.
I přesto, že veřejné hodiny ukazují střídavě čas a střídavě současnou hodnotu radioaktivity ve vzduchu.
I přesto, že jsou vystaveni průměrně pětkrát vyššímu záření než lidé v okolí Černobylu.
I přesto, že jsou oni i jejich potomci přímými oběťmi třetí největší nukleární katastrofy.
Za ta léta vyprodukovala oblast stovky milionů jednotek radioaktivity. Každému, kdo sem jede na dovolenou, se nedoporučuje jíst maso z místních chovů a pít vodu z kohoutku.
Zajímavý příběh napsal před dvěma lety do diskuze na serveru sometimes-interesting.com uživatel, který se pojmenoval jako Gene.
„Sloužil jsem dva roky vojenské jednotce 63330, nacházející se 5 km od jezera Karačaj, v období od 1989 do 1991. Když byl slunečný den, měli jsme také možnost vidět z nejvyšších pater našeho sídla komplex Majak.
Také jsem zaznamenal několik neobvyklých věcí. Kousnutí od komárů se nehojilo i několik měsíců. V jednom okamžiku jsem měl příznaky připomínající kurděje, během kterých jsem myslel, že mi vypadají zuby.
Po pádu Sovětského svazu jsem se vrátil domů. Musel jsem se naučit čelit nové realitě. Nemám žádné zásadní zdravotní komplikace, ale spolu se svými bývalými kolegy z vojny registrujeme zvýšenou bolestivost všech kloubů a také můj chrup je v hrozném stavu,“ sděluje ve svém obsáhlém komentáři.
Je samozřejmě sporné tvrdit, že mu tyto komplikace způsobil pobyt v postižené oblasti, zvýšený počet úmrtí na rakovinu plic, jater a skeletu, leukémii, ale i na jiná závažná onemocnění popisují výzkumy Institutu biofyziky.
Oblasti postižené jadernými úniky jsou nyní očišťovány. Toxický materiál byl totiž ještě donedávna (a existují oprávněné důkazy, že tomu takto je na spoustě místech dodnes) uchováván v technicky značně nevyhovujících úložištích.
„Jaderné problémy neznají žádné hranice, takže je naším společným zájmem vypořádat se s jaderným odpadem a nenechávat je dalším generacím,“ nechal se před časem slyšet norský ministr zahraničí Børge Brende. Hranice Norska totiž sousedí s dalším skladem vyhořelého jaderného paliva, se zátokou Andrejeva.
Když se řekne nukleární katastrofa, většina lidí si nejspíš vybaví hirošimskou nebo černobylskou tragédii. Neměli bychom však zapomínat na závažné důsledky čeljabinské ekologické nezodpovědnosti, jež dosáhla takových rozměrů, že si vyžádala tisíce obětí a dodnes člověku při osobním kontaktu s touto oblastí hrozí smrt.
Každý, kdo vstoupí do blízkosti jezera Karačaj, zemře do několika dní.
září 2017: Záhadný radioaktivní mrak se rozšířil nad Evropu, podle Greenpeace jeho původ sahá do oblasti Uralu v jižním Rusku. Obyvatelé východní federace byli vystaveni 986× vyšší koncentraci záření ruthenia-106, než je bezpečná hodnota. Podezření padá na firmu Majak, ta toto nařčení odmítá.
„Tato varianta nepřipadá v úvahu, protože by musely být naměřeny vyšší koncentrace i v případě desítek dalších radionuklidů, které jsou obsaženy v použitém jaderném palivu,” brání se závod, jenž spadá pod Federální agenturu pro atomovou energii Ruské federace.
