Kontroverzní projekt, který měl Sověty dostat před Američany. Jaká je historie jedné z největších ekologických katastrof světa?
Možná je to jedno z nejsmutnějších a nejpodivnějších míst na světě. Kdo chce vstoupit do města Ozjorsk, ležícího hluboko v hustých lesích čeljabinské oblasti, musí projít přes masivní, bedlivě střeženou bránu.
Podivné město totiž ohraničuje vysoká zeď zdobená nepřátelským ostnatým drátem. Přes bránu nepustí jen tak někoho, svědčí o tom i podivný klid uvnitř oblasti.
Své jméno a status města dostalo toto místo teprve v roce 1994. Do té doby věděli o oblasti jen zasvěcení: nebylo na žádných mapách, ze sčítání lidu bylo vynecháváno a vláda toto utajované místo nazývala zdánlivě nenápadným kódem Čeljabinsk-40.
Měla k tomu důvod. Před několika dekádami se v jejím okolí stala jedna z největších nukleárních katastrof, ze které se svět očišťuje dodnes. Dodnes však není vyhráno. Obyvatelé moc dobře vědí, že nesmí chodit na houby, jíst volně rostoucí lesní plody nebo chytat ryby z místních vod. Všechno je pořád otrávené.
Po skončení druhé světové války se celý svět vzpamatovával z jejích následků. V době, kdy se malé zemičky (včetně Československa) snažily ekonomicky i společensky vzpamatovávat, se vyostřovaly vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Která federace je mocnější, bohatší, lepší? Která má sofistikovanější vesmírný program a kdo hrozivější armádní vybavení?
Sovětský svaz na tom nebyl příliš dobře, zvláště co se týkalo stavu jeho nukleárních technologií. Válka totiž veškerý pokrok v této oblasti pozastavila a USA na tom byly z hlediska jádra mnohem víc napřed, čímž mohly vyvíjet obrovský mezinárodní tlak. To Stalinově říši pochopitelně nedělalo ani trochu radost.
Každý, kdo v této době nějak výrazněji odporoval režimu, putoval v SSSR do gulagu. V těchto sovětských lágrech končily miliony lidí, kteří pak byli nuceni vykonávat tvrdou práci za mimořádně špatných podmínek – často o hladu, bez dostatečného ošacení, nemocní a na pokraji sil.
Tehdejší justice byla nekompromisní a odsouzení proto končili na Sibiři, jiní těžili nebezpečné materiály a ti další se pak podíleli na stavbě náročných projektů. Často se jednalo o rozsudek smrti, málokdo se z takto krutých podmínek vrátil živ. Vězni většinou nevěděli nic o tom, že je jejich práce natolik život ohrožující.
Jedním z těchto sporných a utajovaných stavebních projektů byl i Majak. Šlo o vysoce utajovaný závod, budovaný v letech 1945–1948 70 tisíci vězni z dvanáctky pracovních táborů. Spolu s ním vyrostlo také město Ozjorsk – to aby budoucí zaměstnanci tohoto plutonium produkujícího kombinátu měli kde bydlet.
Hlavním účelem Majaku bylo dohnat americkou konkurenci a začít vyrábět dostatečné množství jaderných zbraní. Ruský reaktor A-1, vybudovaný již v roce 1948 na jižním břehu jezera Kyzyltaš, vyrobil palivo pro první atomovou pumu RDS-1.
Brzy po spuštění produkce těchto extrémně citlivých hmot došlo na zásadní otázku: kam s odpadem? Odpovědí byla blízká řeka Teča, do které byl rázem směle vypouštěn nebezpečný odpad.
