Návrat slavného vesmírného lovce na plátna kin rozhodně nedopadl nejhůře. Nadšení ale také nejsme.
Příchod Predátora pod režijním a scenáristickým dohledem Shanea Blacka (napsal Lethal Weapon, režíroval třetího Iron Mana, napsal i režíroval The Nice Guys) se stal v okamžiku oznámení nesmírně očekávanou událostí.
A není se ani čemu divit, jelikož Predátor z roku 1987 je dodnes považován za nesmrtelnou kultovní klasiku. S pokračováním to už sice tak růžové není, ale své fanoušky si rozhodně našla (Predátora 2 a Predátory si mohu pustit kdykoliv).
Dvojici crossoverů s vetřelcem jsem nezmínil záměrně. S ukončením produkce a zveřejněním prvních ukázek však diváci začínali být vůči novému Predátorovi skeptičtější, čemuž rozhodně nepomohly ani ohlasy kritiků, kteří již snímek měli možnost vidět.
Velký fanoušek ve mně ale zůstával i nadále pozitivně naladěn a na kino jsem se upřímně těšil, ať už to dopadne jakkoliv. Mohu přitom s klidným svědomím prohlásit, že nejnovější zářez do univerza Predátora mi zpočátku přišel opravdu dobrý.
Na nic se totiž nečeká a divák je už po několika úvodních minutách vržen přímo do akce, kde se setkává nejen se samotným Predátorem, ale i s ústředními lidskými hrdiny.
Od začátku je jasné, že Blackův Predátor nebude žádným hororem, který těží z napětí a tajemného nebezpečí ukrytého kdesi v korunách stromů. Ne, v tomto případě jsou si lidé dobře vědomi toho, že bojují proti návštěvě z vesmíru.
Takto zvolený přístup mi byl skutečně sympatický, přičemž příběh táhla dopředu zejména akce (k té se ještě vrátím), brutalita a pro někoho možná až překvapivě bohatá nadílka humoru.
Tuto složku nám režisér a scénárista v jedné osobě servíruje převážně prostřednictvím hlavní partičky. A byla to právě tato bláznivá a nesourodá skupina odepsaných vojáků, která podle mého názoru patřila k největším pozitivům filmu.
I když jednotlivé postavy armádních druků nemusí na první pohled sednout každému, mě v drtivé většině bavily a chemie mezi nimi mi přišla také fajn.
Na plátně téměř nezavřely ústa a vyrukovaly s řadou hlášek, z čehož se nakonec vyklubala spousta vtipných situací a dialogových přestřelek. Ačkoliv při té obrovské kadenci ne všechny vyšly na sto procent (občas dokonce sklouzly až na úroveň parodie).
Pokud vám však humor sedne, zaručeně se pobavíte. Za zmínku určitě stojí i vědkyně v podání půvabné Olivie Munn, která uprostřed obsazení nabitého mužskými postavami působí jako velmi příjemné zpestření.
Pokud ale dovolíte, tomu, že z ní scénář v případě potřeby vytvoří nezničitelnou odbornici na zbraně, se už blíže věnovat nebudu. Co však snímku podkopává nohy asi nejvíce, je sám Predátor, resp. pokusy o rozšíření jeho mytologie.
Black zde v souvislosti s vesmírnými lovci sice vyvolává různé zajímavé otázky a nastiňuje několik drobných vedlejších zápletek, dělá to ale na půl plynu a jakoby z nutnosti, takže divák nakonec stejně odchází z kinosálu bez dostatečných odpovědí.
Posledním hřebíkem do rakve byla pak závěrečná scéna, která si snad ani nezaslouží komentář. Dalo se z toho vytěžit mnohem, mnohem víc. Pod přísnějším dohledem by to možná celé nepůsobilo tak hloupě a chaoticky.
To se však již pravděpodobně nedozvíme. Zkrátka nad tím nesmíme příliš přemýšlet. Naštěstí dění na plátně nechybí energie ani spád, no a protože Predátor disponuje i přívětivou stopáží, nudit byste se rozhodně neměli.
Když se totiž nehláškuje, opratě popadne akce a zbraně. Škoda jen, že zejména ve třetím aktu není příliš přehledná a strhující, na čemž má bezpochyby jistý podíl i tmavé prostředí, nevýrazná režie či místy slabší efekty.
Jak jsem už ale naznačil v řádcích výše, Black tyto nedostatky slušně vyvažuje sehranými postavami a Rkovým ratingem, díky kterému mohl kromě násilných a krvavých scén nabídnout i podstatně hrubší slovník.
V závěru bych ještě rád zmínil povedený soundtrack od Henryho Jackmana. Ten v sále vynikl hned několika nápaditými motivy a já se již nemohu dočkat, jak bude jeho hudba působit na samostatný poslech v pohodlí domova.
Pokud tedy očekáváte hororovou atmosféru kultovní jednotky, musím vás bohužel zklamat.
Pokud však návštěvu kina plánujete navzdory smíšeným reakcím, připravte se spíše na akcí a humorem nabité sci-fi béčko ve světě Predátora s partičkou bláznivých vojáků, kteří se vám mohou dostat pod kůži stejně snadno jako mně.
Je pravdou, že mě nový Predátor vícekrát nesmírně pobavil a ani na vteřinu jsem se při něm nenudil.
Vážnější nedostatky v podobě tak trochu nezvládnutého prohloubení mytologie, občasné absence logiky a vlažnější řemeslné stránky mi ale s výsledným hodnocením nedovolí jít už ani o kousek výše.
A věřte mi, opravdu nic bych si momentálně nepřál víc. 6,5/10
