Jak krev, nahota a vyvržené vnitřnosti formovaly kinematografii aneb násilí ve filmu

Násilí v kinematografii je fenomén, o jehož dopadu na diváky se diskutuje celou řadu let. Jsou zaznamenány případy vrahů, kteří tvrdili, že je k násilí přiměly brutální počítačové hry a filmy.

Po masakru v Sandy Hook se Jim Carrey distancoval od své role ve snímku Kick-Ass 2 a zapojil se tak do veřejné debaty, jež pojednávala o spojitosti mezi násilím ve filmu a v reálném světě. 

Nicméně, dosud provedené studie něco takového odmítají. Ta nejpreciznější z National Bureau of Economic Research  analyzovala spojitost kriminálních činů a násilných filmů z let 1995 až 2004.

Přišla s tvrzením, že brutalita ve filmu naopak přispěla ke snížení tendencí ke kriminalitě. 

Potvrdila tak slova Quentina Tarantina, jehož filmy jsou extrémně násilné a on sám tvrdí, že do nich tento prvek vkládá, protože si myslí, že když se lidé vybijí v kinosálu, nebudou mít potřebu být agresivní v ulicích.  

Green Inferno (2013) od Eliho Rotha

Nicméně, násilí ve filmech je všudypřítomné a jeho efekty na dětskou či dospívající mysl nemusí být příznivé. Obzvláště, pokud si uvědomíme, že nejvíce násilí se na televizních obrazovkách objevuje v sobotu dopoledne – v animovaných pohádkách.

Navíc, násilí na televizních obrazovkách a v kinosálech ještě donedávna přibývalo. Studie z roku 2013 zkoumala 945 náhodně vybraných filmů od 50. let do prvního desetiletí 21. století a zjistila, že se míra násilí ve filmech za tu dobu více než zdvojnásobila.

To se však bavíme jen o kvantitě, otázka je, jak se změnila podoba násilí. Samotný pojem „násilí“ je složité definovat, ale v podstatě můžeme říci, že jde o činnost, která někomu ubližuje psychicky, fyzicky nebo sociálně. 

Je jasné, že násilí je ve filmech více, ale není zodpovězeno, o jaký druh násilí jde. Výzkumníci totiž vložili do stejné škatulky jak scénu, v níž animovaná kočka bije myš pánvičkou, tak krvavý masakr mačetou. 

Jak je vidno, jde o složitou problematiku, která může i nemusí mít dopady na člověka. Násilí je však složkou kinematografie již od jejího počátku a postupem let se proměňovalo, regulovalo a nabíralo na explicitnosti. 

Přibližme si, jak se brutalita ve filmech vyvíjela, jak se proměňovaly názory veřejnosti na toto téma, a kam bude násilí ve filmu směřovat. 

Éra němého filmu

Vznik filmu je připisován bratrům Lumièrům, ale za jeho největšího popularizátora je pokládán Thomas Alva Edison. Ten vynalezl kinetograf a využil jej mimo jiné k natočení celé řady poprav.

V roce 1903 například uvedl snímek Electrocuting an Elephant, který dokumentoval život slonice Topsy, která ušlapala tři lidi a posléze byla popravena elektrickým proudem. 

Edison tak učinil, aby demonstroval výhody stejnosměrného proudu vůči střídavému proudu, kteří prosazovali jeho konkurenti Nikola Tesla a George Westinghouse. 

V začátcích kinematografie byla poprava nejčastěji zobrazeným násilím na plátně. Vypovídá o tom i další Edisonův snímek s výmluvným názvem The Execution of Mary, Queen of Scots (1895).

Ve třicetivteřinovém filmu je herečka převlečená za královnu Mary přivedena na popraviště, následuje prostřih, kat jí seká hlavu a zvedá ji k obecenstvu. Místo herečky byla na špalku samozřejmě figurína. 

The Execution of Mary, Queen of Scots (1895)

Scény poprav pak byly i ve snímcích The Terrible Turkish Executioner (1904), kde je sťata hlava čtyřem jedincům nebo ve filmu The Tower of London (1905), v němž je popravena Anna Boleynová.

Nutno podotknout, že ani v jedné ze scén nebyla použita krev, nešlo vidět, že oběti trpí a vždy bylo rychle po všem. 

Úspěch násilí ve filmu vždy tkvěl v tom, že bylo diváckému obecenstvu prezentováno něco, co v běžném životě pravděpodobně nikdy nezažijí, nespatří a nebudou tomu muset čelit. 

Proto bylo pro rozmach filmu klíčové, že mohly být zaznamenávány boxerské zápasy. Ve Spojených státech byly zápasy za peníze po většinu 19. století ilegální, a tak si je lidé chodili prohlédnout do kina. 

Dalším pokrokem ve zprostředkování násilí horlivému publiku byl moment, kdy se začala kamera používat k natáčení poprav či reportáží z místa činu a následnému zakomponování těchto záběrů do jakéhosi novinkového okénka vysílaného v kině před filmem.

Novinové okénko vysílané v síti kinosálů studia Universal

Přelom nastal, když filmaři začali točit snímky s příběhem. Násilí v nich bylo používáno jako prostředek k rozvíjení děje. Výmluvným příkladem je snímek The Great Train Robbery (1903), v němž proběhne několik přestřelek. 

A ačkoli se o něm hovoří jako o prvním westernu, jeho role byla důležitější v jiném odvětví. Položil základy násilí v kinematografii.

Po jeho úspěchu se objevily filmy jako The Bold Bank Robbery (1904) či Burned at the Stake (1904) a násilí bylo v kinematografii vyobrazováno čím dál častěji.

Velký vliv mělo Griffithovo rasistické veledílo Zrození národa (1915), v němž se objevila bitva nevídaných rozměrů. Jeho další film Intolerance (1916) už obsahoval dvě popravy, při nichž tekla krev a záběr na probodnutí vojákova břicha bajonetem.

Zrození národa (1915)

Šlo však o rychlé prostřihy. První dlouhé krvavé záběry přišly až po premiéře sovětského filmu Křižník Potěmkin. 

Ten byl ve svých letech označen za nejlepší film všech dob a proslavil se zejména scénou, v níž vojáci střílí neozbrojené civilisty, kteří se ve zběsilém úprku vzájemně ušlapávají.

Boom násilí v kinematografii, které tento film přinesl i do Hollywoodu, vedl k celospolečenské diskuzi na stejné téma, které je probíráno i dnes. Neškodí násilí ve filmu dětem a dospívajícím? Tyto obavy vedly k zavedení prvních regulací.

Cenzura, regulace a zvukový film

Do té doby si tvůrci mohli točit v podstatě co chtěli, nenarušovalo to nepsaná etická pravidla a nebylo to protizákonné.

Jenže s rozmachem filmu musely přijít regulace, a tak byla ustanovena organizace MPPDA (Motion Picture Producers and Distributors of America), která regulovala hollywoodský trh. 

Ještě předtím se ale kinematografie dočkala vážnějšího narušení svých svobod, a to v roce 1915, kdy Nejvyšší soud USA uvrhl v platnost nařízení zvané Mutual decision, které vyjímalo filmy z ochrany prvního dodatku americké ústavy (svoboda slova). 

Organizace MPPDA byla jen minimálně činná až do premiéry Křižníku Potěmkin. Celonárodní debata je přiměla k ráznějšímu kroku, a tak byl v roce 1927 představen tzv. Produkční kodex. Ten stanovil limity, jež se nesměly překračovat. 

Křižník Potěmkin (1925)

Nutno ovšem podotknout, že Produkční kodex vymezoval hlavně sexuální obsah, který měl skutečně striktní hranice. Násilí zas až tak nevadilo, představitelé MPPDA se spíše báli, že by mohlo způsobit zvýšení kriminality.

Trnem v oku jim byly tehdy velmi populární gangsterky a krimi filmy, které se často zakládaly na skutečných kriminálnících. Například už snímek The Great Train Robbery z roku 1912 měl inspirovat nezletilého chlapce k vlakové loupeži. 

Ale jak již bylo zmíněno, regulace začala reálně až v roce 1934, a to přijetím PCA (Production Code Administration).

To se sice zaměřovalo opět převážně na sexualitu, ale byla přijata i část, která zakazovala zobrazování brutálních vražd v detailním záběru a kázala omezit užívání zbraní na minimum.

Tyto restrikce vedly k dnes legendárním záběrům, které nepůsobí vůbec realisticky. Zastřelené postavy jen padnou k zemi bez viditelné známky ublížení na těle.

Taková změna nejvíce ublížila gangsterkám, které začaly být směšné a v roce 1935 byly pro svůj špatný příklad diváctvu zakázané úplně. 

Malý Cézar (1931)

Nicméně, násilí ve filmu nepřestalo, jen se přeformovalo. Místo gangsterů se v hlavních rolích objevovali strážci zákona.

Nutno ještě poznamenat, že k restrikcím vedla i vlna universalovských hororů, které vznikaly na začátku 30. let.

Řeč je o Draculovi, Frankensteinovi či Mumii, což byly filmy, jenž přivedly na plátna do té doby nevídanou formu násilí. Nejvíce za hranu vstoupily filmy Doctor X a Murders in the Rue Morgue.

Následovala léta striktní nenásilnosti, která ale narušila druhá světová válka. Pravidla se uvolnila, aby mohly být promítány drastické záběry z fronty.

Volnějších podmínek poté využily krimi thrillery, což vyústilo ve vznik nového kultovního žánru – film noir. Násilí však stále probíhalo v mlze, oblaku kouře či mimo záběr kamery.

Mumie (1932)

V roce 1948 navíc Nejvyšší soud USA přišel s rozhodnutím nazvaným Paramount decision, které zakázalo filmovým studiím vlastnit kinosály. Do té doby filmová studia provozovala vlastní kina a držela si tak nad filmovým průmyslem absolutní monopol.

Konec studiové éry a nástup explicitního násilí 

Po zákazu vznikla širší konkurence, začaly se točit nezávislé a artové filmy, na něž se Produkční kodex nevztahoval, a tak si jejich tvůrci mohli v podstatě dovolit, co chtěli. 

To dalo vzniknout grindhouseovým kinům, v nichž byly promítány tzv. exploitační filmy. Ty se vždy zaměřily na jednu kontroverzní oblast a vyhnaly ji do extrémů. Témata se střídala od nahoty, přes sex až po násilí. 

V roce 1952 byl navíc přijat zákon Miracle decision, který zrušil soudní rozhodnutí z roku 1915 o omezení svobody slova a dal filmu stejná práva, jaká měl tisk a další druhy umění.

Tvůrci si tak mohli dovolit v podstatě cokoli, co dokázalo publikum unést. Ze začátku 50. let se exploitační filmy točily zejména kolem nahoty (klasickým příkladem je Garden of Eden). 

Garden of Eden (1954)

V dalším desetiletí se začala nahota mixovat s násilím, což se projevilo vznikem žánrů roughies a ghoulies. Násilí brzy začalo přebírat roli sexu a američtí tvůrci se silně inspirovali v zahraničí, kde vznikaly brutální filmy už dříve. 

Nejvýraznějším zdrojem inspirace byly na konci 50. let japonské samurajské filmy, které inspirovaly vznik žánru Spaghetti Western – A Fistful of Dollars či The Good, the Bad, and the Ugly. V něm se nešetřilo přestřelkami, nahotou ani drsnými výrazy. 

To byl ale teprve začátek. Teprve v 60. letech došlo k rapidnímu vývoji, který překotně vedl k zobrazování explicitního násilí, krve a klidně i vnitřností, což bylo předtím nemyslitelné.

Za spouštěče těchto překotných změn je považováno Hitchcockovo Psycho (1960). Notoricky známá scéna ve sprše, v níž je ubodána hlavní hrdinka filmu, byla na tehdejší dobu natolik násilná, že lidé v kině omdlévali.

Snímek byl natočen černobílé, neboť měl Hitchcock obavy, že by diváctvo nezvládlo pohled na krev. 

Následovala celá řada filmů, které se Psychem inspirovaly. Dalším podstatným mainstreamovým filmem, který definoval filmové násilí, bylo Bonnie and Clyde v roce 1967.

V tomto velkofilmu došlo k přestřelce ve slow motion, během níž bylo zabráno, jak kulky provrtávají těla hlavních hrdinů. 

Na nezávislé scéně se v té době už děly divy. Na začátku 60. letech bylo představeno gore – extrémní krvavost.

Za jeho zakladatele je považován Herschell Gordon Lewis, který si s krví a násilím vyhrál ve svých počinech Blood Feast (1963), Two Thousand Maniacs (1964) nebo Color Me Blood Red (1965).

Nicméně, původ gore je v některých textech přisuzován francouzskému kinosálu Grand Guignol, v němž se promítaly krvavé snímky už před druhou světovou válkou. 

Brutalita se na konci 60. let začala probíjet i do mainstreamu. Stojí za tím dva důvody. Tím prvním je vzestup televize a obrovský odliv diváckého obecenstva, kvůli čemuž se návštěva kina stala nepravidelnou záležitostí. 

Na druhé straně stálo ustanovení ratingového systému v roce 1968. MPAA bylo kvůli proměnám trhu donuceno regulovat kinematografii, ale zároveň jí chtělo zachovat svobodu.

Vzniklo tak pět klasifikačních řádů, podle nichž bylo určeno, na jaký film mohou nezletilí, a na jaký už ne. 

60. léta v Americe znamenala změnu kulturního klimatu, a to kvůli válce ve Vietnamu. Šlo o první konflikt v historii, kterého se účastnili i televizní kameramani a denně se v USA vysílaly reportáže se záběry přímo z válečné vřavy. 

Brutální realitu války tak lidé měli přímo v obýváku, což částečně iniciovalo vznik hnutí hippies, ale zároveň to byla příležitost pro filmaře, aby ještě více pootevřeli stavidla brutality. 

Exploitation filmy se začaly prodírat do vod mainstreamu a začaly se zaměřovat primárně na brutalitu.

Za prvního zástupce nové éry násilných exploitačních snímků je považován snímek Satan's Sadists (1969), v němž vystupuje parta sadistických motorkářů, kteří znásilňují, okrádají a vraždí. 

Vyvražďovačky, rape and revenge, slashery...

Opravdu krvavou podívanou bylo až Chlemtám tvou krev z roku 1970. V něm figurovala skupina hippíků uctívajících antikrista, která se nakazila vzteklinou a začala se navzájem brutálně vraždit. 

Poté následovaly snímky Strašáci (1971), Poslední dům nalevo (1972) a Vysvobození (1972), které představily žánrovou odbočku rape and revenge.

Spustily tak nezastavitelnou lavinu násilí, která světu představila klasiky jako Texaský masakr motorovou pilou (1974) nebo Plivu na tvůj hrob (1978). 

První jmenovaný snímek přinesl do mainstreamu brutální násilí, ale to se odehrávalo mimo záběry kamery. Sice jsme věděli, že na scéně probíhá věšení ženy na řeznický hák či rozřezávání člověka napůl motorovou pilou, ale nic z toho nebylo vidět.

To se ale velmi rychle změnilo. Odliv diváků v televizi byl už natolik výrazný, že i mainstreamová studia začala do filmů pouštět krvavé scény, aby nalákala do kin více lidí. 

„Moje rodina vždycky dělala do masa.“ – Texaský masakr motorovou pilou (1974) 

Čím dál větší jméno si začali v kinematografii získávat maskéři. Mentoři, kteří se předtím podíleli na výrobě kostýmů universalovských monster, nyní zaučovali mladou generaci, která musela zdokonalit výrobu speciálních efektů ukazujících poškození lidského těla. 

Spolu s 80. lety přišel nový subžánr – slasher. Ten vycházel z již zmíněného Texaského masakru motorovou pilou a Carpenterova Halloweenu a stal se mimořádně populárním mezi mladými návštěvníky kinosálů. 

Cílem těchto filmů bylo předvést co nejvíce originálních vražd a co nejlépe provedené gore. Nejúspěšnější byly v těchto ohledech filmy Pátek třináctého (1980), Noční můra v Elm Street (1984) a sequely Halloweenu. 

Lidé tyto filmy milovali a hojně navštěvovali, což přimělo i velké hráče na trhu přemýšlet, co je třeba udělat, aby využili fungujícího konceptu, ale upravili ho pro širší obecenstvo.

Pátek třináctého (1980)

Přizpůsobení násilí širokému obecenstvu a jeho eskalace

Výsledkem byly mainstreamové blockbustery, které z násilí, které děsí, udělali násilí, které baví. Nejlépe se toho ujaly kultovní snímky jako Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy nebo Rambo II.

Násilí se přelilo do nového útvaru, jímž byl akční žánr. Za jeho rozšířením stál fakt, že studia chtěla násilné filmy přiblížit i ženám. Do násilných snímků přidala komediální složku a do hlavních rolích vybírala svalnaté pohledné muže.

Světlo světa tak spatřili Terminátor (1984), Komando (1985), Cobra (1986) Die Hard (1988) a další snímky s Arnoldem Schwarzeneggerem a Sylvesterem Stallonem, které navždy ustanovily násilí jako přirozenou součást hollywoodských filmů.

Brutální násilí se v artových filmech a hororech začalo násobit a postupně přerostlo až do tzv. torture porn, v jehož čele stojí filmy Saw (2004), Hostel (2005), Lidská stonožka (2009) nebo Srpski Film (2010). 

První desetiletí 21. století znamenalo eskalaci brutality v kinematografii do takových výšin, že už se v podstatě nedalo posunout dále. Lidé měli možnost vidět na plátně či na domácím přehrávači i tu nejšílenější brutalitu.

Z toho důvodu přišel nevyhnutelný pád obliby násilí na stříbrném plátně. Horory, které byly nasycené krví, se dočkaly symbolického propadu spolu s premiérou remaku Evil Dead.

Ten byl brutálně krvavý a můžeme ho pokládat za poslední hřebík do rakve krvavých mainstreamových hororů. 

Násilí už není cool

Na scénu přišly lekačky v podobě Insidious (2010), Sinistera (2012) či V zajetí démonů (2013).

Jde o nekrvavé horory, jež dbají na atmosféru a nečekané momenty, které mají diváka vyděsit do morku kostí, aniž by u toho padla kapka krve. Čekal je obrovský úspěch, který proměnil hororový žánr v nekrvavou houšť lekaček.

V zajetí démonů dokázalo vystrašit diváky bez kapky krve

Propad obliby násilí je vidět i v mainstreamových snímcích. Už od prvního Iron Mana ovládají kinematografii superhrdinské filmy a akční žánr pomalu umírá. 

Nicméně, na poli artových filmů se s krví stále nešetří a pořád jde o něco, co dokáže do kinosálů natáhnout spoustu diváků. Své o tom ví fanoušci Quentina Tarantina nebo válečných filmů.

S příchodem Deadpoola se navíc ukázalo, že násilí podané v nezvyklém žánru v Rkové podobě může natáhnout do kina davy lidí. 

V současnosti čelíme přílivu drsnější podívané, ale už nyní můžeme předpokládat, že tento trend přejde, zatímco nekrvavé superhrdinské velkofilmy zůstanou.

 Pokračování a remaky mívají nižší ratingy.

Současný Hollywood otevírá nová témata. V kurzu jsou lidská práva a rovnost. Hnutí #metoo dalo filmařům i společnosti na vědomí, že sexualizace žen není přípustná a Black Panther zosobnil skutečnost, že ignorovat menšiny už není cesta.

Krev, násilí a gore zůstanou nadále přítomny na kinematografickém pískovišti, ale jejich explicitní podoba se už do mainstreamu neprobojuje tak jako dříve.

Snuff filmy jako August Underground nebo perverzní počiny typu Ginî piggu - Akuma no jikken budou sice vznikat nadále, ale užívat si je budou jen vyhranění nadšenci.

Násilí už bylo vyčerpáno. Z kinematografie nezmizí, ale dle mého názoru ztratilo sílu ovlivňovat směřování Hollywoodu.