Íránská islámská revoluce: Pálení amerických vlajek, miliony lidí v ulicích a nástup tvrdého náboženského režimu

Ženy oblečené v západním stylu na párty v Teheránu

Začalo tak období odcizování Američanů, kteří Írán sice nadále formálně podporovali, ale požadovali změnu.

Zásadní změny si ale nepřála ani jedna strana. Írán v roce 1977 disponoval po Izraeli nejmodernější a nejpočetnější armádou v arabském světě. 

V ozbrojených složkách působilo 413 tisíc mužů, 1 870 tanků, 459 válečných stíhaček, 3 torpédoborce a 3 fregaty.

S takovou oporou v zádech se Muhammad Rezá Šáh Pahlaví cítil v bezpečí. Jenže nálady v tradičně muslimské zemi, donucené k sekulárnímu způsobu života, bublaly.

Demonstrace proti diktátorovi

Lidé žili v chudobě, bohatství si rozdělovala vládnoucí vrstva a sílící střední třída se dožadovala politického hlasu.

V takovém prostředí se jen čekalo na jiskru, která zažehne požár.

Přišla 7. ledna 1978, kdy ve vládních novinách vyšel článek, jenž se tvrdě opíral do Rúholláha Chomejního.

Ten v průběhu let sjednotil opozici a vedl ji z exilu v Iráku už od roku 1963. Pomlouvačný článek vyvolal nevoli mezi studenstvem, které svolalo ve městě Qom demonstraci. 

Policie ji tvrdě potlačila, za což zaplatilo životem šest studentů a řada dalších vyvázla se zraněními.

Opozice svolala 40 dní trvající smutek, který byl zakončen masovou demonstrací v Tabrizu 18. února 1978.

Na demonstraci byly silně zastoupeny i ženy

Na tu se dostavily desítky tisíc lidí a policii se velmi rychle vymkla situace z rukou. Vláda rozhodla, že na místě zasáhne armáda.

Vojáci ale s demonstracemi neměli žádné zkušenosti, a tak je znovu potlačili silou, což stálo život dalších šest lidí a více než stovka protestujících byla zraněna.

Tato událost vedla ke vzorci, jenž vyústil v islámskou revoluci – demonstrace se neustále opakovaly, byly krvavě potlačovány a tím pádem vzrůstalo napětí mezi lidmi a vládou a k protestům se připojovalo stále více nespokojenců.

Po několika týdnech krveprolití se přidali i státní zaměstnanci a pracovníci v ropném sektoru, jejichž obří stávky narušovaly ekonomiku státu.

Masakry protestujících 

Krizová situace vedla Šáha k vyhlášení stanného práva 7. září 1978. Hned den poté se konala obří demonstrace v Teheránu, která skončila zmasakrování stovek odpůrců režimu. 

Lid měl jasno v tom, kdo by měl nahradit Šáha

Tento moment v íránské historii je označován jako černý pátek a byl bodem zlomu, který značil, že už není návratu.

A ačkoli se Šáh od masakru distancoval a kritizovali jej i vládní politici a média, rozzuření občané už si nepřáli nic jiného než konec krveprolití a ustanovení nového režimu.

Panovník cítil obrovský nátlak, a tak jmenoval 5. listopadu 1978 dočasnou vojenskou vládu. Zároveň ale přikročil k liberalizaci politiky a popustil autoritářské řemeny.

Hranice už ale byla překročena a lidem ústupky nestačily. Chtěli změnu. Krize pak dosáhla svého vrcholu v prosinci 1978 během svatého měsíce Moharram.

Miliony lidí se zapojily do demonstrací v Teheránu i v ostatních koutech země a došlo k prvnímu aktu rebelie a dezerce uprostřed armády.

Jednotka vzbouřených vojáků zaútočila 11. prosince 1978 na kasárna v Teheránu, povraždila 12 vojáků a další zranila. 

Spojené státy se přes noc ze spojence číslo jedna staly úhlavním nepřítelem

To inspirovalo další vojáky k dezerci a armáda se začínala otřásat pod nejistotou vlastní jednotnosti. 

Vnímal to i Šáh, který došel k prozření, že pokud neodstoupí od moci, nakonec mu ji lidé vezmou silou.

Požádal tedy opozičního politika Shahpoura Bakhitara, aby zformoval novou vládu. Ten souhlasil, ale požadoval, aby Šáh opustil zemi, rozpustil tajnou policii SAVAK a poslal před soud vojáky zodpovědné za masakr civilistů. 

Zoufalý diktátor podmínky přijal a 16. ledna 1979 odcestoval do egyptského exilu. Jeho odchod ze země znamenal konec jeho režimu. 

Moc teď měl v rukou Bakhitara se svojí slabou podporou u veřejnosti a armádní generálové, kteří neměli jednotný názor na to, jak se zachovat.

Velkolepý návrat Rúholláha Chomejního

Naprosto přesnou představu o budoucnosti země měl Rúholláh Chomejní. Ten se po 15 letech v exilu vrátil 1. února 1979 do Íránu. 

Ačkoli měl vstup do země zapovězen, armáda mu nijak nebránila. Stála by obrovské přesile. Na letiště a do ulic Teheránu totiž duchovního vůdce přišly uvítat více než 3 miliony lidí. 

Bakhitar se v takové atmosféře necítil bezpečně a velmi dobře si uvědomoval, že moc, kterou třímá v rukách, mu nebyla dána z vůle lidu. Pouhých deset dní po příjezdu Chomejního ze země uprchl a vyhledal exil ve Francii.

Rúholláh Chomejní přebral moc a okamžitě se dal do příprav celonárodního referenda. To se konalo 1. dubna 1979 a Íránci se v něm valnou většinou vyslovili pro ustanovení islámské republiky.

Duchovenstvo přebralo moc, odstavilo od moci všechny zástupce opozice a levice, se kterými předtím spolupracovalo, a vrátilo zemi k původním konzervativním hodnotám. 

Zákony z roku 1967, které garantovaly ženám stejná práva jako mužům, byly zapovězeny a do ulic vyrazily komītehs – radikální skupiny, které kontrolovaly, zda se občané Íránu oblékají a chovají v souladu s jejich výkladem islámu.

Na konto revoluce byly 5. května 1979 utvořeny Íránské revoluční gardy, které se záhy proslavily svojí brutalitou vůči každému, kdo se postavil islámské revoluci. 

Nové vojenské jednotky měly střežit výsledky islámské revoluce

Úhlavním nepřítelem nového režimu se stala západní kultura, kterou duchovní označili za agresivní cizí vliv, který v Íránu nemá co pohledávat. 

Spojené státy se přes noc z nejbližšího spojence staly největším nepřítelem a západní elity prchaly ze země. 

Únos Američanů

Z mezinárodního hlediska proběhl největší zvrat až 4. listopadu 1979. Íránští studenti naočkovaní Chomejního propagandou tehdy přepadli ambasádu Spojených států a zajali 66 jejích pracovníků (šesti dalším se povedlo utéci na sousední kanadskou ambasádu). 

Šlo o spontánní akci, která reagovala na tvrzení, že Američané chystají podobný převrat jako v roce 1951, který by do čela země posadil opět Pahlavího. 

V ten moment měl Rúholláh Chomejní poslední šanci zachránit svůj obraz před někdejším klíčovým spojencem a celým západním světem. 

Namísto vstřícného gesta, odsouzení únosu a vydání zajatců se rozhodl fanatické studenty podpořit. Tím si odřízl již tak chřadnoucí podporu původních spojenců.

Američané unášení z ambasády s páskami na očích

Američané okamžitě ukončili prodej zbraní, ekonomickou spolupráci, vyhlásili sankce a požadovali okamžité vydání občanů USA do vlasti.

Turecko jako spojenec Američanů svého íránského souseda taktéž odstřihlo. V Afghánistánu probíhala válka a v Iráku řádil nepředvídatelný Saddám Husajn. Írán se tak přes noc stal izolovanou zemí.

Nový režim se vývoje situace zalekl a 19. listopadu 1979 propustil jako gesto dobré vůle 13 rukojmích. Vybral ženy a Afroameričany, kterým dal svobodu s prohlášením, že propouští utiskovanou menšinu.

Prezident Jimmy Carter týden předtím zrušil všechny dodávky íránské ropy do USA a zmrazil íránské účty na území Spojených států (bylo na nich přibližně 8 miliard dolarů).

Zástupci nově ustanovené íránské islámské republiky se ale nenechali rozhodit a zajatce si ponechali jako pojistku.

Mezitím dočasný íránský parlament odhlasoval novou ústavu, která oficiálně stvrdila výsledek revoluce.

Únos Američanů se stal tématem číslo jedna i v USA

Hlavou státu byl jmenován Abolhassan Banisadr, ale faktickou moc držel rahbar (duchovní vůdce) Rúholláh Chomejní. Ten dostal pravomoc jmenovat nejvyšší soudce, stal se velitelem armády a jmenovatelem Rady dohlížitelů – íránské podoby ústavního soudu.

Prezident byl volen lidem na čtyři roky, ale Chomejní si nechal právo kdykoli jej odvolat. Zákonodárnou moc dostalo do rukou poradní shromáždění Madžlis-e šúrá-je islámí s 290 členy volenými lidem.

Soudní systém si zachoval evropské prvky, ale zároveň bylo implementováno islámské právo šaría.

Revoluce se zdála být tímto dnem dokonána, ale už v první polovině roku 1980 se objevila nová hrozba. 

Íránsko-irácká válka a pokusy o osvobození zajatců

Diktátor Saddám Husajn ze sousedního Iráku ucítil příležitost zabrat si pro sebe revolucí rozvrácenou zem. Nejprve začal s diplomatickým útokem v podobě vyhoštění 40 tisíc íránských šíitů, v červnu vypověděl styky s Íránem a na konci září zaútočil.

V íránsko-irácké válce bojovaly i ženy a děti

V počátcích války rychle postupoval a zabral provincii Chúzistán, která byla poseta ropnými poli. Měl za sebou podporu Spojených států, Sovětského svazu a řady dalších států.

Mezitím stále probíhala krize ohledně rukojmích z americké ambasády. Američané vyčerpali veškeré diplomatické možnosti, a tak se prezident Carter rozhodl v tajnosti pro operaci s názvem Orlí spár.

V noci z 24. na 25. dubna 1980 vyrazilo nad území Íránu 8 helikoptér, které vzlétly z letadlové lodě.

Cílem bylo vysvobodit rukojmí, ale dvě helikoptéry se porouchaly při průletu písečnou bouří a jeden letoun se dokonce srazil se zásobovacím letadlem při doplňování paliva. Při nehodě zemřelo 8 amerických vojáků a celá operace byla prozrazena íránské administrativě.

Obrovské fiasko přispělo k porážce Jimmyho Cartera v prezidentských volbách a nakoplo oblibu Ronalda Reagana, během jehož inaugurace, která proběhla 20. ledna 1981, bylo symbolicky oznámeno, že vláda dohodla propuštění amerických zajatců. 

K dohodě přispělo Alžírsko, které vstoupilo do role vyjednavače a výrazně přispělo k propuštění všech amerických zajatců, kteří byli držení 444 dní. V USA byli přivítáni jako hrdinové.

„Vítejte zpátky na svobodě“

Šáh Muhammad Rezá Pahlaví, který byl jedním z důvodů revoluce, zemřel 27. července 1980 v egyptském exilu na rakovinu.

Jeho vlast se za dva měsíce poté propadla do válečného konfliktu s Irákem, který sice ze začátku prohrávala, ale brzy vytlačila Iráčany ze svého území.

Radikální duchovní vůdce Rúholláh Chomejní tehdy musel učinit ústupek své politiky, jejímž cílem bylo rozsévat islám po celém světě a učinit z Íránu nejmocnější zemi arabského světa.

Kvůli válce ale namísto toho zvolil nacionalistickou politiku a vyzýval do zbraně každého, včetně dětí. Ty byly mnohdy sbírány na ulicích a bojovaly v prvních vlnách jako živé štíty.

Válka skončila až 20. srpna 1988, stála život 875 tisíc lidí a jejím výsledkem byla nulová změna. Obě země si ponechaly svá původní území.

V závěru konfliktu, 3. července 1988, sestřelil americký raketový křižník USS Vincennes íránský Airbus s 290 civilisty na palubě, což ještě umocnilo nenávist Íránců vůči bývalému klíčovému spojenci.

Démonizace USA neustala ani po 3. červnu 1989, kdy zemřel Rúholláh Chomejní na vnitřní krvácení v důsledku rakoviny. Jeho nástupcem se stal jeho důvěrník Sajjid Alí Chameneí, který funkci zastává dodnes.

Írán je dodnes úhlavním nepřítelem Spojených států, které jej podezírají ze snahy získat jaderné zbraně. Islámská vláda ostře vystupuje proti Izraeli, homosexuálům a požívání alkoholu, jehož konzumace je zde postavena na úroveň užívání tvrdých drog. 

Nicméně, místní obyvatelé jsou známí svou pohostinností a fanatické vystupování vlády tak úplně nevystihuje povahu běžných Íránců. Svědčí o tom i fakt, že v zemi žije největší komunita Židů v arabském světě.