Jaký je život v nejlidnatějším slumu na světě a proč se děti stanou armádními jednotkami?
Jiří Pasz je fotograf, který dokumentuje život v těch nejnebezpečnějších zemích světa. Setkal se s dětskými vojáky na Ugandě, fotil válku v Iráku nebo na Ukrajině, v nepálské džungli tak tak unikl před nosorožcem.
Přesto všechno se snaží o svých cestách vyprávět příběhy jak smutné a dojemné, tak ty pozitivní, které mohou dopomoct lidem udělat si co nejvyváženější obrázek o dané oblasti. Setkali jsme se s ním, abychom poodhalili něco blíže o jeho tvorbě i o dokumentárním filmu Kibera: Příběh slumu, který je v současnosti v kinech a na kterém se podílel.
Kolik zemí jsi vlastně procestoval?
To číslo úplně přesně neznám, ale myslím, že není důležitá kvantita, jako spíš kvalita. Čím zajímavější prostředí, tím lepší. Momentálně se to blíží padesátce, přičemž pár zemí oficiálně ani neexistuje – třeba západní Sahara.
Jak ses k tomuto dostal?
Pocházím z prostředí, které pro mě bylo demotivující. Jsem z Havířova, což je velmi specifický prostor, kde jsou kultura, inspirace a motivace dost vzácné. Moc jsem nevěděl, co se sebou, nepotkal jsem lidi, kteří by mě dokázali motivovat.
Takže ses rozhodl to změnit...
Začal jsem cestovat v devatenácti – v té době jsme se s kamarádem sebrali a naslepo odjeli do Izraele s tím, že tam budeme pracovat. Jezdilo tem tehdy mnoho Čechů a daly se tam vydělat slušné peníze.
Co v tobě taková zkušenost zanechala?
Byla to dost drsná škola života, při které jsem se naučil samostatnosti. Myslím, že by to měl absolvovat každý, ověřit si, jestli dokáže přežít. Potkal jsem tam Američana, který mě vzal na Floridu, kde to zase bylo jiné. Divnej americkej způsob života. A tak to začalo – vždycky jsem si na cestě vydělal nějaké peníze a ty jsem pak investoval zpátky do cestování. Chtěl jsem poznat jak tu krásu, tak i temnou stránku materiálně chudších zemí světa.
Co bylo tím místem, které tě přesvědčilo, že je to to, co chceš dělat?
Milníků je dost, ale ten opravdu první byl Izrael, který mě nakopl k tomu, že je možné cestovat a vydělat si peníze. Fotil jsem vždycky, ale dostatečně jsem si nevěřil. Pak jsem si uvědomil, že je to skvělý způsob, jak přiblížit lidem život v Africe nebo Americe. Postupně jsem se dostával víc a víc k vyprávění příběhů skrz fotografii, žurnalistiku a momentálně i film.
Jaké podmínky musí splňovat fotograf, který chce dělat humanistickou fotografii?
Absolutní základ je humanistická optika: na prvním místě musí být vždycky člověk a ne ta fotografie. Fotografie je produkt vyrovnaného vztahu k lidem. Nesnažím se na tom primárně vydělat, potažmo být slavný, ale je to o tom, že s těmi lidmi žiji, bavím se s nimi a snažím se vybalancovaně převyprávět jejich příběh. Ukázat jej ve vší komplexnosti.
To však v médiích není obvyklé...
Klasicky se stává, že fotografie jsou velmi dramatické. To je i příklad Kibery, slumu v Nairobi, Keni, který jsme točili. Když si vyhledáš v médiích téměř cokoli o Kibeře, tak na fotografiích vidíš bídu, utrpení, dramata. Všechno to, co nás sice uchvacuje, ale bere nám to obrovský kus života tam. Komplexnost jejich bytí a toho, že tam žijí krásní lidi, kteří se snaží něco dělat.
Jaké je to být blízko války?
V Mosulu bylo strašně zajímavé nebýt tím válečným reportérem. Být 30 kilometrů za frontou a vidět život takový, jaký je tam. Vychýlený do nenormálnosti, protože je blízko války, ale zároveň to bylo všechno relativně normální. Lidi seděli na ulicích, pokuřovali dýmku, chodili do práce, do kaváren, bavili se. Zároveň nebyli úplně v klidu a zajímali se o průběh války, ale prostě se snažili žít normálně, což se v médiích vůbec nedozvíš. Všichni mají záběry z fronty, záběry utrpení a ty pak touto optikou vidíš celý Irák. Baví mě sledovat normální život v nenormálních podmínkách.
A tady jsi konkrétně viděl co? Jak vypadal normální život uprostřed války?
Když si představíš svůj běžný den, tak by to fungovalo vesměs stejně. Bylo tam ale pár rozdílů: nad hlavou jsi měl neustálou válečnou mašinérii, letadla, stíhačky, bombardéry. Slyšíš tu válku na nebi. Pak ji vidíš kolem sebe – tátové berou syny na trhy, kde nakoupí helmu, neprůstřelnou vestu, pak sednou do svého červeného mercedesu a jedou na frontu.
V několika rozhovorech jsi zmiňoval, že tyto situace na cestách nějak vstřebáváš a pak se z nich potřebuješ vymluvit. Zasáhl tě nějaký příběh natolik, že nebylo lehké ho v sobě přebrat?
Mám výhodu v tom, že vím, že musím tyto situace zpracovávat. Spousta válečných reportérů a novinářů to velmi podceňuje a pak jim jednoho dne rupne v bedně. Vždycky se ale objeví nějaký příběh, který tě dostane víc – buď protože to nečekáš, nebo je to strašně intenzivní.
Co to bylo?
Vzpomínám, když jsem seděl naproti maminek uprchlých z Iráku, které mi popisovaly, jak jejich syny zajal Islámský stát, uřezal jim hlavy a dal to na internet. I když to nevidím na vlastní oči, jde o intenzivní, silně emotivní střetnutí. Je potřeba se z toho pak nějakým způsobem dostat.
Jak se z toho dostáváš?
Strašně moc mi pomáhá přítelkyně – je psycholožka (smích). Já mám možnost se z toho vypovídat u rodiny nebo u terapeutky. Důležité je uvolnit ze sebe emoce, dobře spát a „vyběhat“ to ze sebe.
